A.5. Platónova nauka o duši

• různé přístupy k úvahám o duši
• problém nesmrtelnosti duše
• souvislost Platónovy psychologie s kosmologií a teorií společnosti
• PL: Platón, Faidón 64d-94e (42 s.) a Ústava IV 435c-444e (13 s.).
• SL: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ (téma 9; příp. tam uvedená literatura)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Různé přístupy k úvahám o duši
1. Fyzikálně-biologické uchopení duše jako sebepohybu, podle něhož je duše nesmrtelná proto, že je nikdy nekončícím pohybem. Její pohyb nemá vnější počátek, nýbrž pohybuje sebe samou. (Faidros, Zákony)
2. Teleologické uchopení chápe duši jako řídící a oživující princip celého kosmu. Duše podle něj vytváří kosmický řád podle ideálního vzoru a je zprostředkujícím činitelem mezi světem idejí a věcí. (Faidros, Timaios, Filebos, Zákony)

3. Etické uchopení duše ji pojímá ve vztahu k sobě samé. Duše pečuje o svůj vnitřní řád skládající se ze tří složek (vznětlivost, rozumnost, žádostivost), které musejí být ve správné hierarchii a rovnováze vůči sobě. (Faidros, Ústava)

Problém nesmrtelnosti duše

1.      Přírodně-filosofická nauka: vše vzniká z protikladu – mrtvé z živého, živé z mrtvého. Člověk trvá přes střídání dne a noci, stejně jako duše přes střídání smrti a života.

2.      Z faktu apriorního vědění, zdůvodněného rozpomínáním se na zření idejí před narozením, usuzuje na pre-existenci a nesmrtelnost duše.

3.      Rozlišování jsoucen na jednoduchá – nerozložitelná, a složená; ideje i duši je třeba řadit k jednoduchým jsoucnům.

4.      Důležitý předpoklad: mezi idejemi existují vztahy – zříme vzájemně se vylučující a vzájemně zahrnující se ideje.

a.       Duši náleží život – je jeho nositelkou. Protikladem je smrt – přítomnost obojího v duši se vylučuje = duše, která se podstatně pojí se životem, nemůže přijmout smrt. Odtud je usouzeno na post-existenci duše.

Souvislost Platónovy psychologie s kosmologií a teorií společnosti

obec je člověk ve velkém, člověk obec v malém. Vláda ideální obce je spravedlivá, pokud se ohlíží a rozhoduje ve prospěch všech. I v duši je rozum odkázán na obě zbývající mohutnosti, jež udržuje ve sledování jim vlastních dober. Dobro totiž může poznat pouze rozum, který svou vládou nastoluje harmonii.

Platónovým líčením ideální společnosti rezonuje nauka o částech duše. Společnost je rozdělena do tří částí; každá část je tvořena jedinci podle jejich převažující složky duše. Žádostivosti odpovídá nejpočetnější skupina výrobců a řemeslníků, pečujících o obživu a výrobu statků obce. Vznětlivosti třída strážců, kteří jsou pověřeni obranou a výkonem udržování pořádku. A rozumnosti pak nejmenší třída vládců-filosofů, kteří s pomocí rozumu pečují o dobro všech, vládnou. Obě nižší třídy jsou podřízeny nejvyšší, která sleduje naplňování jejich cílů, nižších dober obživy a obrany.

Kosmologie je tématem Faidra a Tímaia. V prvním se navazuje na výrok o duši jako nositelce života: život se projevuje pohybem. Platón rozlišuje dva druhy pohybovaného: pohybované od jednoho pohybuje druhým, a sebe-pohybující. Sebe-pohybující duše je pak příčinou každého pohybu, a jako taková je nevzniklá a nepomíjející = první příčina. Duše se ve Faidru stává životním principem celého kosmu.

V Tímaiovi je pak nauka světové duši (duchu) rozvinuta – slouží k objasnění zákonitosti a účelnosti přírody. Platón se zde uchyluje k mýtu: démiurgos chtěl svět nejvíce sobě podobný, a tak jej převedl z neuspořádaného pohybu do uspořádaného. Pohyby přírody (až k nebeským tělesům) tak mají inteligibilní, matematickou strukturu. Lze je tedy objasnit jenom příčinou schopnou poznat matematické zákony – rozumem, duchem. Jsou duch a duše dvě odlišné věci? Nikoli, duše se podílí na obou oblastech.

První čtyři věty
Platón zastává dualismus, tedy rozdílnost duše od těla. Přičemž duše vládne tělu a je nesmrtelná. Tělo je podřízené duši a je smrtelné. Platónovo pojetí duše souvisí se světem (kosmologií) a s obcí (teorií společnosti).

A.4. Platónova teorie idejí

• důvody postulování idejí
• význam idejí v ontologii, epistemologii, etice, kosmologii
• potíže teorie idejí; Aristotelova kritika
• PL: Platón, Faidón 96a-104e (12 s.) a Parmenidés 128e-136c (11 s.) a Aristotelés, Metafyzika I 6 a 9 (9 s.).
• SL: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ideje (příp. tam uvedená literatura)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Důvody postulování idejí
Platón (427 - 347 př. n. l.)

• Ideje jsou dobrým nástrojem pro určení, co podstaty příčin jsou.
• Platón klade Sókratovými ústy otázku, co to je – a odpovědí je, že určitá věc je tím, na čem nabyla účasti.
• Sókratés nachází příčinu věcí a jejich vzniku.
• Příčinou je účast na ideji – krásné věci jsou krásné účastí na krásnu samotném; příčinou vzniku dvou je nabytí účasti na ideji dvojice. Věci nabývají účasti na idejích; podobnost mezi věcmi je pak způsobena existencí idejí přirozených druhů. Ideje tak podávají vysvětlení toho, proč jsou věci tím, čím jsou, a proč mají vlastnosti, které mají. Vedle toho jde o první výklad skutečnosti, který má ve svém základu nemateriální jsoucna (výhody toho jsou totožnost, jednoduchost, neměnnost, věčnost).

Význam idejí v ontologii, epistemologii, etice, kosmologii
Ontologie

• Předměty vědění (ideje) existují mimo smyslový svět. Rozdíl mezi věděním a míněním.V říši idejí jsou vznik a změna vyloučeny.

Epistemologie

• Menón - člověk nemůže poznat to, co již zná, ani to, co ještě nezná
• anamnesis - vzpomínání nesmrtelné duše

Etika

• ideje - statečnost, uměřenost, zbožnost (Euthyfrón)
• ctnost je možné objevit

Kosmologie

• Přesto však materiálnímu světu jako takovému náležejí určitá struktura a řád, jež lze popsat bez ohledu na jejich podmíněnost a závislost. (Nikoli však vysvětlit – vysvětlení počátku a zdroje struktury a řádu už vyžaduje odkaz na mimomateriální základ skutečnosti, tedy na ideje.)

Potíže teorie idejí; Aristotelova kritika

• Ideje jsou neužitečné z gnoseologického hlediska, protože je jich stejně, jako je věcí, a nepodařilo se tedy vytvořit hypotézu o několika málo příčinách.

- Důkazy idejí nevedou k nutným závěrům:

• gnoseologický důkaz vyžaduje existenci idejí ke každému poznatku; 
• o v důkazu z pojmu jednoho v mnohém vznikají ideje záporů; 
• o myslitelnost již nejsoucích věcí vede k možnosti idejí věcí zaniklých a minulých, dokud o nich trvá smyslová představa.
• Idea sama není příčinou změny či pohybu; kdyby byly podstatami věcí, nemohly by od nich být odděleny – pak nepřispívají ani k poznání, ani věcem nedávají bytí. Metafora vzorů a účasti nic neříká.
• Kritika idejí jako čísel:
• o Čísla nemohou být příčinami vzniku a jsoucnosti hmotných věcí.
• o Výsledkem matematické operace s čísly jsou opět čísla. Jak si představit podobné operace s ideami?
• o Jsou jednotky ve všech číslech stejné, nebo jsou stejnorodé alespoň v rámci jednoho čísla?

První čtyři věty

Platón, který žil ve čtvrtém století před naším letopočtem vytvořil revoluční teorii ideí. V idejích jako neměnných vzorech Platón spatřuje příčinu vzniku věcí. Ideje určují podstatu a povahu věcí. Teorie idejí je elegantní, avšak podle Aristotela problematická.

A.3. Sofisté a Sókratés – obrat k člověku a společnosti

• historické a filosofické příčiny obratu
• přehled oblastí a problémů v myšlení sofistů a Sókrata
• srovnání sofistických a Sókratových stanovisek – rétorika, etika, gnoseologie, teorie společnosti
• PL: Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. K. Svoboda, Nakladatelství ČSAV, Praha 1962. (Kap. XII. 22 s.) a Platón, Obrana Sókrata (40 s.).
• SL: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ (témata 7-8) a tam uvedená literatura

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Historické a filosofické příčiny obratu

• 5. století před naším letopočtem
• Sofisté a jejich obrat k člověku předpokládal rozvoj athénské demokracie, kdy občané potřebovali své zájmy chránit na lidovém shromáždění a před soudy.
• Sofisté pro tyto potřeby za úplatu vyučovali rétorice a argumentaci.
• "Ta nauka pak jest rozvážnost i v soukromých věcech, aby co nejlépe spravoval své hospodářství, i ve věcech obecních, aby byl co nejschopnější činem i slovem říditi obce."
• Platón, Prótagorás 318d-319a

• rozvoj athénské demokracie, zdánlivá relativita předchozí filosofie (žádná shoda, žádné pevné poznání), zkušenosti s různými právními a náboženskými systémy

Přehled oblastí a problémů v myšlení sofistů a Sókrata

• Sókratés (496 - 399 př. n. l.) - současník Zenóna z Eleje
• rozdíl mezi nomos a fysis
• uvědomění, že je možné poznat jen skutečnost jevenou
• relativita morálních norem - měřítkem je prospěšnost či škodlivost; nomos x fysis = konvence x přirozenost; Antifón: skutečnou škodou je jít proti přirozenosti; identita potřeb (fysis) vede k všeobecné rovnosti.

Srovnání sofistických a Sókratových stanovisek – rétorika, etika, gnoseologie, teorie společnosti

• Prótagorás - relativismus: "Člověk je mírou věcí, jsoucích že jsou, nejsoucích, že nejsou."
• 5. Thúkydidés: fysis může ospravedlnit i právo silnějšího – nomos jako základ společenské smlouvy; Prótagorás: společnost lze založit i na fysis = sociální a mravní vloha jako součást fysis.
• 6. Sókratés ideální, triviální a parodie; nejvěrohodnější – rané dialogy Platóna.
• 7. Sókratovský dialog = Sókratovská metoda: otřesení domnělým věděním; hledání skutečného vědění (definice pojmu) cestou otázek; maieutika.
• 8. Předpoklady sókratovské metody: rozumové schopnosti mohou dosáhnout skutečného vědění; nikdo nechce jednat proti svým zájmům, záměrně se mýlit; dobro je nejvyšší zájem všech. Etický intelektualismus – když někdo pozná dobro, nemůže jednat jinak než dobře, podle dobra.
• 9. Vědění o dobru = vědění v umění – v něčem se vyznat; znalost vede k dobrému dílu – ctnostnému životu / stabilní židli. Sociální role ctnosti/umění – prospívat druhým.
• 10. Umění se od mravního vědění liší předmětem vědění – umění ví o statku, mravní vědění ví o dobru, o tom, co je lepší a horší.
• Sókratés shodně se sofisty: Kritika náboženství: náboženství nemá určovat, co je dobré; naopak mravní dobro je kritériem vhodného náboženství.
• Sókrates: Svět lze poznat -> poznání a kladení otázek vede k ctnostnému životu -> dobro je absolutní hotnota -> lidé činí nedobré věci pouze z důvodu neznalosti

První čtyři věty
Obrat od přírodní filosofie a ontologie k problémům člověka a společnosti tedy k etice a politické filosofii a rétorice jako nástroji. Obrat k člověku je částečně způsoben rozvojem demokracie v Řecku a vede k rozlišení fysis a nomos. Sofisté se kromě Sókrata vyznačují relativismem. Se Sókratem sofisty spojuje kritika náboženství.

A.2. Eleaté a tzv. mladší fyzikové po Parmenidovi

• metodická odlišnost elejského myšlení od předchozích myslitelů
• elejské pojetí jsoucna a jeho důsledky
• mladší fyzikové (Empedoklés, Anaxagorás, Leukippos a Démokritos) a spojení elejského myšlení s mílétskou tradicí – otázka jsoucna, prázdna a pohybu
• PL: Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. K. Svoboda, Nakladatelství ČSAV, Praha 1962. (Kap. VII, VIII, IX. 50 s.) Řečtí atomisté II 2 (Učení o jsoucnu; 17 s.).
• SL: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ (témata 5-6) a tam uvedená literatura

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Metodická odlišnost elejského myšlení od předchozích myslitelů

• Smyslové poznání je nespolehlivé.
• Pravdivé poznání poskytuje pouze rozumová (logická) úvaha.
• Tedy chceme-li poznat skutečnost, musíme postupovat racionálně bez ohledu na údaje smyslů.
• Eleaté: pojmová analýza + argumentace; Míléťané: pozorování + argumentace.

Elejské pojetí jsoucna a jeho důsledky

• jsoucno nevzniká a nezaniká
• je celé (bez částí)
• je homogenní
• nepodléhá působení (nelze jím „otřást“), je „pevné“, přesně určené — zřejmě se zde myslí nehybnost a neměnnost
• je dokonalé (nic mu co do jsoucnosti neschází)

2. Parmenidés (6. - 5. stol. př. n. l.): pravda (rozumem, myšlením) x domněnky (smysly – pravdě podobnost); jsoucí jest, a nemůže nebýt; lze myslet = může být; jest jako dvoumístný predikát – spojeno s vždy s předmětem, jsoucnem; duch zří; jsoucno: věčné, jedno, neproměnné, dokonalé; popření pohybu, mnohosti, změny, vývoje.

3. Zenón (přibližně 490 až 410 př. n. l.): podpora Parmenida poukazem na paradoxy plynoucí z pohybu, změny, prázdna (prostoru); nekonečně dělitelný = rozlohou nekonečný (chyba předpokladu – ukázal Aristotelés).

Mladší fyzikové (Empedoklés, Anaxagorás, Leukippos a Démokritos) a spojení elejského myšlení s mílétskou tradicí – otázka jsoucna, prázdna a pohybu
Empedoklés: zachování Parmenida za tvrzení spolehlivosti smyslů; Jsoucno = 4 prvky (kořeny) + principy Lásky a Sváru (zdroje pohybu ve vesmíru), míšení a rozdělování; vnímání: afikování smyslů výrony z věcí.
Anaxagorás: vznik a zánik NE – raději směšování a rozlučování; nejmenší částečky (maso, dřevo, kosti, krev, atd.) obsahují všechny látky – vše je ve všem, věc je určena převažující látkou ve směsi; Rozum (nús) jako princip rozmanitosti – nejčistší látka, pořádá sám sebe i vše ostatní rotačním pohybem.

Atomisté
Leukippos: jsoucno, ale i nejsoucno jsou principy světa (plno a prázdno), Nejsoucí v podobě prázdného prostoru totiž umožňuje vysvětlit pohyb a mnohost. jsoucno = neprostupné/nedělitelné částečky s vlastním pohybem; vířivý pohyb jako princip kosmogonie.


Démokritos: vnímání: obraz vzniká spojením odlupujících se atomů věci a výronů oka, sekundární kvality odvoditelné z vlastností atomů = převod kvalitativního určení na kvantitativní; atomy nelze zakoušet – poznat jen rozumem.

První čtyři věty
V odpovědi na tuto otázku se budu věnovat řeckým filosofům, kteří žili v pátém století před naším letopočtem. V této době již byla filosofie oddělena od mýtu. Řecká filosofie pátého století je oproti nejstarší filosofii, která vycházela hlavně z pozorování, charakteristická pojmovou analýzou, kterou nelze doložit pozorováním, nýbrž pouze argumentem. Základní úvahou je Parmenidova úvaha: Jsoucí jest a nejsoucí není.

A.1. Mýtus a počátky řecké filosofie

• specifičnost filosofického výkladu skutečnosti na pozadí mýtu
• obecná charakteristika řecké filosofie
• srovnání různých typů výkladu v počátcích filosofie (Míléťané, pýthagorejci, Hérakleitos)
• PL: Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. K. Svoboda, Nakladatelství ČSAV, Praha 1962. (Kap. I, III, IV, VI. 30 s.)
• SL: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ (témata 1-4) a tam uvedená literatura

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Specifičnost filosofického výkladu skutečnosti na pozadí mýtu

• Mýtus (řecky μύθος, vyprávění) je „symbolické vyprávění vyjadřující víru v plnost a celistvost nadčasového řádu“, typicky báje, tradiční, obvykle anonymní epický útvar, který dává odpovědi, aniž by kladl nějaké otázky. Vznikl totiž v neproblematickém světě, kde pro individuální tázání a pochybnosti nebylo místo. Je to tradovaný příběh (řetězec příběhů či vyprávění), které nesdělují informace, nýbrž vyvolávají prostřednictvím obrazů dojem hlubšího porozumění celku světa nebo nějaké jeho podstatné části v jejich významu pro lidský život.
• Filosofie nebo filozofie, řecky φιλοσοφία, z φιλειν (filein, mít rád, toužit po něčem) a σοφια (sofía, moudrost, zdatnost) je soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti, světa a člověka, případně i toho, co je přesahuje (metafyzika). Hledání pravdivého poznání, smyslu a dobrého života prostředky reflexe, racionální argumentace a diskuse, která vyžaduje určité pojmy. Není to tedy jen akademická disciplina, ale také způsob života, který začíná údivem nebo zklamáním nad tradičními výklady věcí (Platón) a snaží se s tajemstvím světa a existence nějak vyrovnat.
• Filosofie se od mýtu odlišuje tím, že filosofický výklad obsahuje pouze ta tvrzení, která jsou doložitelná pozorováním nebo argumentačně podložena. Mýtus obsahuje neodůvodněné příběhy.
• Mýtus pomáhá přežít a orientovat se ve světě. Filosofie směřuje k poznání skutečnosti a není pro přežití nutná.
• Filosofie může navázat spíše na výkladovou část mýtu nežli na náboženskou.
• výhodná politicko-ekonomická situace 1000 př. n. l. v Malé Asii pro vznik filosofie
• zákony -> efektivní obchod
• zákony -> používání písma -> vyšší gramotnost -> šíření filosofie i písemně
• 7 mudrců - praktická moudrost

Obecná charakteristika řecké filosofie

• skutečnost - fýsis, počátek - arché, řád - kosmos, celek - hólos (Gigon)
• primát bytí, hodnost bytí (hierarchie), hledání řádu, racionalismus, nazírání - theória - vědění pro vědění (Cetl)

Srovnání různých typů výkladu v počátcích filosofie (Míléťané, pýthagorejci, Hérakleitos)

Míléťané (6. stol. př. n. l.)

• Vycházejí z pozorování meteorologických a biologických jevů. Odtud dospěli k představě společného základu (počátku) všech jevů
• Thalés - voda + vše je plné bohů = vše je oduševnělé
• Anaximandros - spis později nazván Peri fyseos; apeioron - neomezeno - odlišné o čtyř prvků
• Anaximenés - vzduch (když řídne vzniká oheň, když houstne vzniká voda a země, pohyb arché, změna kvantity je změnou kvality
• kosmos není věčný, vznikl a zanikne

Pýthagorejci (5. - 4. stol. př. n. l.)

• skutečnost se řídí matematickými zákonitostmi - čísla, harmonie
• čísla nejsou abstraktní, ale skutečná, jednička = základ čísel, desítka = organizující činitel
• počátkem skutečnosti nejsou čísla, ale protiklady (omezené/neomezené, sudé/liché)
• akúsmata - slyšená neodůvodněná pravidla
• duše je nesmrtelná a převtěluje se - orfická víra, tělo závislé na duši

Hérakleitos (535 - 475 př. n. l.)

• věci se proměňují
• podstatou věcí i dění jsou protiklady
• žádoucí souboj protikladů se odehrává v rámci sjednocujícího principu - logos, ve smyslu míry
• oheň = počátek
• kosmos je věčný - bez vzniku a zániku
• vše se děje podle měr a poměrů, nikoli podle čísel
• dobrá duše je suchá, má počátek ve vlhku a je podstatou člověka
• poznání skutečnosti, přirozenosti, jednoty protikladů -> volba správného způsobu života
• člověk si vytváří svůj osud

Čtyři první věty

V odpovědi na tuto otázku se budu věnovat vzniku západní filosofie. Budu mluvit o tom, kde, kdy a za jakých okolností filosofie vznikla a o tom, co filosofie je a jaký byl, respektive je její smysl. V druhé části odpovědi budu mluvit prvních filosofech a to o Miléťanech, Pýthagorejcích a Hérakleitovi. Pro nejstarší filosofii je charakteristické nahrazování mytologického výkladu abstraktními pojmy vzešlými z pozorování.

Garry S. Becker: Pojednání o rodině (1981)

O účastnících sňatkového trhu se předpokládá, že mají limitované informace o užitku, jenž jim poplyne ze získání potenciálního protějšku, neboť zejména jejich informace o jeho či jejích charakteristikách bývají neúplné. Kdyby mohli hledat stejně 'lacino' další protějšky i jako ženatí či vdané a pokud by ukončení manželství celkem nic nestálo, brali by si toho prvního zhruba přijatelného, na kterého by narazili, vědouce, že i jakés takés manželství je lepší než žádné. A pokračovali by v hledání. Protože však manželství přece jenom omezuje přístup k svobodným protějškům a jeho ukončení může být i velmi nákladné (jeho cenu zvyšují zejména děti, ale i jiné 'investice' učiněné v tom kterém manželství), účastníci sňatkového trhu si obvykle neberou hned prvního potenciálního partnera, na kterého přijdou, ale snaží se nejprve se o něm něco více dovědět, a zároveň se nepřestávají rozhlížet po lepší partii.

Další vyhledávání a lepší informovanost zvyšují užitek očekávatelný z manželství tím, že zvyšují kvalitu výběru. Vyhledávání samo však spotřebovává čas, úsilí a jiné vzácné zdroje a čím déle trvá, tím dále jsou odkládány výnosy plynoucí z manželství. Racionální osoba bude pokračovat ve vyhledávání jak na 'extenzivním převisu' dalších možných partií, tak i na 'intenzivním převisu' doplňujících a vyjasňujících informací o svých vážných nápadnících či nápadnicích, dokud se převis zisku a převis nákladů nevyrovnají. Jde zejména o to, že racionální osoba se žení či vdává, i když si je vědoma, že další hledání by jí zajisté umožnilo najít někoho ještě lepšího, leč náklady na další hledání by zřejmě převýšily zisk plynoucí z potenciálně lepší partie.

Bernstein - Veřejná/formální řeč

Veřejná řeč se podle Bernsteina vyznačuje:

1. krátkými, často neúplnými větami,

2. častým opakováním slůvek "tak", "pak", "protože", apod.

3. malým množstvím adjektiv a adverbií,

4. častým užíváním osobních zájmen, jejichž význam má být zřejmý z kontextu,

5. častými kategorickými tvrzeními.

Oproti tomu staví Bernstein znaky řeči formální:

1. přesná gramatická struktura,

2. komplexní větné konstrukce s množstvím spojek a vztažných vět,

3. množství příslovečných určení,

4. diferencované používání adjektiv a adverbií,

5. nejazyková gesta hrají zanedbatelnou úlohu.

Podle Bernsteina je formální řeč, která disponuje širším repertoárem syntaktických možností, vhodným nástrojem pro vyjádření individuálního postoje člověka ke světu, pro verbální projev vlastních přání a názorů, pro vyjádření vlastní zkušenosti se všemi jejími odstíny. Oproti tomu veřejná řeč slouží jednotlivci nikoli k vyjádření vlastní individuality, nýbrž k posílení solidarity a skupinové soudržnosti, k přitakání skupinovému názoru.