A.7. Helénistické filosofické školy

• obecná charakteristika jejich systémů
• zdůvodnění postoje skeptiků
• souvislost fyziky a etiky ve stoicismu a epikúreismu
• PL: Epikúrův list Hérodotovi a Epikúrův list Pýthokleovi, v: Díogenés Laertios, Životy, názory a výroky proslulých filosofů X (22 s.).
• SL: /do/rect/el/estud/ff/ps10/phil/web/indexPaL.html. Svoboda, L., “Stoikové. Marcus Aurelius”, v: Marcus Aurelius Antoninus, Hovory k sobě, Antická knihovna, sv. 1. Praha: Svoboda, 1969.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Obecná charakteristika jejich systémů
Stoicismus
Stoická filosofie začíná postavou Zenóna z Kitia, který se učil u kynika Kratéta, platonika Xenokrata a megarika Stilpóna. Jeho nástupci byli Kleanthés (komentář k Hérakleitovi) a Chrýsippos (hlavní autor dochovaných pramenů starší stoy). Střední stou tvořili Panaitios (peripatetické prvky) a Poseidónios (učitel Cicera). Mladou stou tvoří Seneca, Epiktétos a Marcus Aurelius.

logika
fyzika
etika
Toto klasické rozdělení filosofie na tři oblasti pochází už od Zénóna. On sám však mohl být inspirován podobnými úvahami v platónské Akademii.

Rozdělení ovšem neznamená, že filosofii tvoří tři nesouvisející okruhy problémů. Naopak stoický systém je velmi provázaný a tvoří nedělitelný celek. Rozlišení tří částí je záležitostí spíše postupu studia než samotné filosofie. Stoický mudrc - jako nejvyšší ideál stoické filosofie - se (na rozdíl od epikúrejce) nutně vyznačuje vysokou kompetentností ve všech částech.


Úkolem člověka je žít ve shodě s přírodou = s vlastní přirozeností. Příroda, jsouc řízena božským logem, je totiž nejenom skutečností, nýbrž - jakožto božská - i hodnotou a vzorem. Moudrý člověk má uznat její dokonalost a neprotivit se jí. 
Podstatou božské prozřetelnosti je rozumnost, na níž má člověk, tj. lidská přirozenost, podíl. Proto žít ve shodě s přírodou znamená žít podle rozumu, na základě vědění o božském řízení přírody. Fyzika (a s ní i logika) tedy je pro správný lidský život zcela nezbytná, poznání přírody podmiňuje blaženost - na rozdíl od Epikúrovy filosofie.
Epikureismus
Kritériem pravdy jsou smyslové vjemy, pojmy a city.
Údaje smyslů nemohou být ničím vyvráceny.
Pojem (πρόληψις) je pochopení nebo správné mínění nebo obecný poznatek uložený v mysli = vzpomínka na často se opakující jev.
Mínění (δόξα nebo také ὑπόληψις) může být pravdivé (ἀληθής) i klamné (ψευδής). Pravdivé je, pokud není vyvráceno smysly; je-li smysly vyvráceno, je klamné.
Tato pluralita možných výkladů, která nevede a nechce vést k poznání jediné skutečné příčiny, prozrazuje, že podle Epikúra není detailní poznání přírody nezbytným lidským úkolem.


Pluralita výkladů se ovšem netýká základních "fyzikálních" pouček např. o tom, že vše je z atomů a prázdna, že vše nic nevzniká z nejsoucna, že atomy se pohybují po celý čas... Kritériem potřebné hloubky totiž je dosažení duševního klidu (DL X, 85). K tomu musíme jednoznačně znát fyzikální podstatu světa, nikoli však podstatu konkrétních nebeských a atmosférických jevů. Tedy - musíme znát atomy, nikoli skutečnou příčinu a podstatu blesku.

Skepticismus
Zdržení se úsudku přináší blaženost.

Zdůvodnění postoje skeptiků

Cílem je stejně jako u epikurejců a stoiků vnitřní klid a nezávislost. Výchozím předpokladem je, že toho dosáhneme tehdy, když si dokážeme vytvořit zdůvodněný úsudek o skutečnosti. Timon: ke štěstí je třeba uvážit:

1.       Jaké jsou podstaty věcí?

2.  Jaké stanovisko k nim máme zaujmout?
3.  Co nám z toho vzejde?

Odpovědi demonstrující skepsi:

Ad. 1.Nelze poznat podstatu věcí. Lze o nich totiž vypovídat navzájem opačné soudy.

Ad. 2. Proto bychom se měli zdržet úsudku a přijmout jejich nepoznatelnost. (Různí lidé různé názory na věc)

Ad. 3. Zdržení se úsudku přináší blaženost. Netrápí nás otázky a ani žádosti. -> Apatheia.

Jde o posouzení představ ke zjištění, které jsou pravdivé, a které klamy. Epistemologické ověření však selhává, jelikož proti každému tvrzení je možné postavit stejně silné a s prvním neslučitelné (isosthenia). A jelikož se skeptik nepovažuje za způsobilého mezi oběma rozhodnout, zdržuje se úsudku (epoché), které je pravdivé a které klamné. Najednou tak dosahuje svého praktického cíle: vnitřního klidu (ataraxia).

Souvislost fyziky a etiky ve stoicismu a epikúreismu
Stoicismus
Úkolem člověka je žít ve shodě s přírodou = s vlastní přirozeností. Příroda, jsouc řízena božským logem, je totiž nejenom skutečností, nýbrž - jakožto božská - i hodnotou a vzorem. Moudrý člověk má uznat její dokonalost a neprotivit se jí. 

Podstatou božské prozřetelnosti je rozumnost, na níž má člověk, tj. lidská přirozenost, podíl. Proto žít ve shodě s přírodou znamená žít podle rozumu, na základě vědění o božském řízení přírody. Fyzika (a s ní i logika) tedy je pro správný lidský život zcela nezbytná, poznání přírody podmiňuje blaženost - na rozdíl od Epikúrovy filosofie.

Epikúreismus
Fyzika je založena na třech ontologických principech, které odrážejí parmenidovský původ:
1. Nic nevzniká z nejsoucna – zkušenost: každá bytost vzniká z odpovídající příčiny.
2. Nic nezaniká v nejsoucno – zkušenost: zanikalo-li by, nic by už neexistovalo.

3. Vesmír byl vždy takový, jaký je nyní, a vždy takový bude – důsledek 1. a 2.

V rámci etiky jsou hodnotové soudy rovněž v posledku zdůvodněny bezprostředními vjemy – Epikúros pozoruje chování živočichů, a tvrdí, že normu usilování o slast a vystříhání se bolesti lze pozorovat stejně jako teplo ohně nebo sladkost medu. Vychází z Platónova rozlišení: bolest = rozrušení přirozeného stavu, slast = počitek znovuobnovení přirozeného stavu, absence obou = neutrální stav. Upravuje jej: spojuje znovuobnovení přirozeného stavu s absencí bolesti = katastemická slast. Tato slast je jak cílem života, tak nejvyšší formou slasti.

Cílem epikureismu je zbavení se především duševní bolesti (strachu ze smrti a z Bohů); Epikurova etika bývá nazývána hédonismem či egoistickým hédonismem.

Hierarchie slasti a bolesti (rozlišení tělesné x duševní:

1. Katastemická slast – znovuobnovení přirozeného stavu a absence bolesti, slast duše.

2. Tělesná slast – znovuobnovení přirozeného stavu.

3. Tělesná bolest

4. Duševní bolest – odvozená od tělesné (očekávání / vzpomínka na tělesnou bolest.)

1. Hlavním cílem je poukázat, že duševní bolest je neodůvodněná, čímž je zrušena (argument proti strachu ze smrti – ještě tu není smrt / už tu není Já).

Rozum pomáhá chránit před propadnutím žádosti odlišením přirozených (nezbytné a přirozené: jídlo, pití, spánek; přirozené, ale ne nezbytné: erotika, sex) a lichých žádostí. Naplnit se musí pouze nezbytné žádosti, protože nám jinak hrozí bolest; ostatní je možné ignorovat. Námitka: ne každá slast je dobrá; odpověď: kalkul slasti.

Hodnota ctnosti je instrumentální: udává podmínky slastného života (nutnou a dostačující) – mravní poznání zakládá umění života. Utrpení a neřesti jsou choroby duše. Opozice Aristotelově tvrzení zoon politikon založeném na výhodě řeči oproti zvířatům, vychází z Epikurovy kanoniky – řeč oproti vnímání neodhaluje novou skutečnost. Nelze tedy hovořit o přirozeném společenství, jelikož jde vždy o smlouvu o vzájemném neškození. Motivem pro smlouvu je egoismus, individuální prospěch. O tom, zda lze tak zdůvodnit i přátelství, jsou vedeny spory:

a) Ryze egoistické zdůvodnění (můj prospěch z přátelství má přednost).

b) Přátelství o sobě je hodnotné.

c) Přátelství mudrců – úmluva mezi egoismem a altruismem.

Bůh nezasahuje, je blažený, a pocity lidí jsou mu cizí. Představuje mravní ideál – na jeho nepomíjivosti se lze podílet životem v přítomnosti. Člověk musí být svobodný od společenských tlaků a klamných potřeb

První čtyři věty
Helénismus je ohraničen smrtí Alexandra Velikého (323 př.n.l.) a bitvou u Aktia (31 př.n.l.), kterou se otevírá doba císařského Říma. Řekové - z hlediska dějin filosofie je podstatné, že se to týká i Athéňanů - se tedy v nejlepším případě mohli krátce těšit politické svobodě, jíž si však v rozbouřené době vůbec nemohli být jisti.

Z hlediska politického uspořádání byly velké helénistické říše monarchiemi, v nichž se veškerá moc soustředila v rukou panovníka, který vládl pomocí své družiny ("příbuzní", "přátelé") a dobře organizované byrokracie.

Převažuje odloučení speciálních věd od filosofie (v klasickém období byly speciální vědy součástí filosofie) zaměření se na etiku.

A.6. Systém Aristotelovy filosofie

• typologie věd a její kritéria
• logika jako nástroj poznání
• problémy metafyziky – οὐσία, forma a látka, možnost a skutečnost, první nehybný hybatel
• cíle a vzájemný vztah etiky a politiky
• PL: Metafyzika VI 1, VII 1-3, VIII 1-2, IX 6-8, XII 6, 7, 9 (26 s.); Etika NíkomachovaI 1, VI 3-4 (5 s.).
• SL: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ (téma 10),  (zvláště oddíly “Metafyzika” a “Ontologie”)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Typologie věd a její kritéria

Kritériem jednotlivých druhů věd je jejich cíl: teoretické mají pozorování (theoria) a pravdu (alétheia); praktické jednání a dobro, o které jednáním usilujeme; poietické pak výsledné dílo. Tím Aristotelés vyvozuje obecné celky. Druhé kritérium, rozlišující jednotlivé vědy od sebe v rámci těchto celků, je předmět vědy. Všechny tři oblasti věd jsou spojeny s Aristotelovým pozorováním lidské přirozenosti: zvídavosti, dobra, napodobování.

Teoretické vědy se obírají pravidelnými či věčnými skutečnostmi, takže jsou jejich výsledky přesné a nutné. Zároveň jde o nejsvobodnější vědy, jelikož se zde usiluje o vědění pro vědění samotné. Jejich cílem je vědění, pravda a pozorování; předmětem se jednotlivé vědy liší následovně:

-          Odloučený předmět v pohybu = fyzika.

-          Neměnný (nehybný), věčný a neexistující o sobě (neodloučený) = matematika.

-          Neměnný (nehybný) a odloučený = první filosofie, teologie.

Praktické vědy se obírají lidským dobrem a zlem, ale jelikož se týkají jednotlivých situací a událostí, není v nich nutné poznání možné. V rámci otázky správného jednání jsou tedy stanovována jen obecná pravidla, která jsou zohledňována směrem ke kontextu situace jednajícího. Cílem praktických věd je tedy jednání na základě vědění za účelem dosažení dobra. Vnitřní dělení jednotlivých věd odpovídá hierarchii dobra:

-          Dobro jedince = etika.

-          Dobro celku, obce (nadřazené jedinci) = politika.

-          Mimoto jsou do praktických věd počítány vědy obírající se částečnými dobry: vojevůdcovství, nauka o hospodářství, rétorika (rovněž podřazeny politice).

Poietické vědy tvoří nejširší skupinu, jelikož jejich obecným cílem je vyrobit věc na základě určité znalosti, jde o umění (techné) v pravém slova smyslu. Věcí může být myšlena jak báseň, tak zdraví či dům, takže sem spadají jak básnictví, tak lékařství a stavitelství. Vedle toho se jedná o skupinu věd nejdůležitějších pro život, a zároveň nejméně svobodných – řízených účelem.

Dělení Aristotelových spisů

1.Logické – souhrnně Organon (Kategorie, O vyjadřování, Topiky, První a druhé analytiky)

2.Prirodni filosofie a psychologie (Fyzika, O nebi, O vzniku a zániku)

3.Metafyzika (název pochází od Andronika Rhodského)

4.Etika a politika (Etika Níkomachova, Politika, Athénská ústava)

5.Poetika a rétorika

Logika jako nástroj poznání
Rozvoj nástroje logiky vychází od izolovaných slov. To, jakým způsobem jsou v jazyce vyjádřeny jednotlivé úrovně skutečnosti, je předmětem spisku Kategorie. Kategorie vyjadřují ontologickou strukturu používaných slov: nejvýše stojí podstata (οὐσία), kvantita, kvalita, vztah, místo, čas, poloha, vlastnictví, činnost a nejníže trpnost. (Člověk/Sókratés jeden, ožralý a veselejší (než kdy jindy), ve vězení včera seděl, měl kalich a hltal, (protože věděl), že bude sněden.) Nejdůležitější je podstata/jsoucnost, jejímž jedním z kritérií je nebýt v ničem jiném, tj. být o sobě.

Aristotelovo pojetí vědění obsahuje nutně pravdivé poznatky. Za vědění lze pak prohlásit takový soubor poznatků, který obsahuje znalosti příčiny, získává se důkazem (vědeckým sylogismem), a je nutný (nemůže být jinak – týká se pouze obecného). Vědecký sylogismus musí vycházet z premis: nutně pravdivých, prvních a bezprostředních (nepotřebují dokazovat), známějších a dřívějších, a které jsou příčinou závěru. S tím se ovšem pojí problém, jak takové premisy získat? = problém počátků dokazování.

Takové počátky má poskytovat smyslové vnímání, získáváme je indukcí. Jednotliviny totiž vnímáme neustále, díky paměti se nám v duši uchovávají a z vjemů podobných jednotlivin se ustavuje obecné. Podobnosti jsou dány druhovou identitou jednotlivin a jejich ustálením vzniká prací rozumu pojem. (Jak to rozum dělá? Vysvětlení ve spisu O duši hovoří o součinnosti částí rozumu: praktické a poietické.) A jakmile máme obecné pojmy, jejich definicí a klasifikací dostáváme premisy pro sylogismus.

Petrželka: „Celý proces získávání vědění lze obecně a schematicky znázornit takto:

1. Mnoho smyslových vjemů → obecné druhy v duši.
2. Práce s obecnými druhy → obecné rody→ nadřazené rody → ... → kategorie (= nejobecnější rody).
3. Uchopení obecných pojmů — definice „primitivních pojmů“.
4. Vztahy mezi obecnými pojmy — axiómy.
5. Sylogistická dedukce z axiómů.“

Problémy metafyziky – οὐσία, forma a látka, možnost a skutečnost, první nehybný hybatel

Podstatou první filosofie je hledání příčin (αἰτία; pro Aristotela jde o synonymum s vědeckým zkoumáním); u každé věci nachází čtyři příčiny/způsoby výkladu: formální (bytnost, podstata), látkovou (podklad, substrát), účinnou (počátek pohybu), účelovou (cíl, dobro, účel). S ohledem na tuto klasifikaci sleduje předchozí dějiny filosofie.

Οὐσία, forma a látka

Co je základem jsoucna – podstatou – k čemu podstata náleží? Jsoucnost se připisuje všemu = všechno nějak je, takže půjde o něco prvního, před vším ostatním. Zároveň půjde o něco odlučitelného, přinejmenším skrze myšlení (barva x pes – barva je vždy barvou něčeho, pes existuje sám, a proto je podstatou). Aristotelés okamžitě nabízí odpověď: podstatou jsou zvířata, rostliny, prvky a jejich složeniny, nebe, hvězdy, Slunce. Jelikož se však pohybujeme na poli nejobecnější vědy, první filosofie, je třeba podat obecnou odpověď.

Z možných kandidátů (bytnost, obecno, rod, podmět) vybírá Aristotelés podmět, za který je označována látka (ὕλη) a tvar (μορφή), nebo to, co je z obou složené (kov, Rhodský kolos, socha).

-          Obecné je společné – náleží více věcem = pokud by více jednotlivin sdílelo jednu podstatu, byly by jednou věcí.

-          Rod je vyšší úrovní obecnosti.

-          Látka není odloučená a jednotlivá = je neurčitá, a tudíž neodlučitelná od tvaru.

-          Celek obou je odlučitelný, ale složený = nemůže být první, protože skladu něco předchází.

Určujícím momentem věci je to, co činí její látku konkrétní, tedy forma, bytnost – tvar, který se zároveň stává hlavní příčinou věcí. Látka zůstává podkladem pro jakoukoli změnu a vznik.

„... jde o otázku, proč látka je tak a tak. Například, otázka může být ‚Proč toto zde je dům?‘ (a odpověď je ‚Protože jim náleží to, co znamená být domem [ὃ ἦν οἰκίᾳ εἶναι — tj. bytnost domu].‘) ... Hledáme tedy příčinu, jíž je látka tak a tak, tj. formu. A to je οὐσία.“

A proti námitce, že tvar přeci není něčím odloučeným od látky, argumentuje Aristotelés tím, že je přeci pojmově odlučitelný – v definici. Počátkem jsoucna — οὐσία — jsou tedy formy, jež dávají věcem identitu. Aby však byla dodržena také podmínka individuálnosti οὐσία, musíme předpokládat, že každá věc má vlastní individuální formu, tedy Sókratés Sókratovu formu člověka, Platón odlišnou formu Platónovu.

Δύναμις a ἐνέργεια

Aristotelés navazuje na elejské úvahy a vysvětluje vznik tak, že elejská námitka vůči vznikání z nejsoucna padá. Tvrdí, že každé změně předcházejí určité předpoklady: semeno, půda, voda. V okamžiku jejich existence rostlina může vyrůst, a svým způsobem již existuje. Růstem rostliny se objevuje něco dříve nejsoucího, ale vyrůstajícího ze jsoucna. Uskutečnění možnosti (toho, co už dříve bylo možné) nenarušuje elejskou tezi nemožnosti vzniku jsoucna z nejsoucna.

Změna stojí na věčnosti jsoucna – látky jako substrátu – které přijímá různá určení jemu dříve chybějící (στέρησις, zbavenost). Látka je tedy možností, tvar skutečností; látka bez tvaru je ničím = příčinou skutečnosti je k látce přicházející a určující forma. Dichotomie možnost – skutečnost je naznačena v: spící – bdící, znalec stavitelství – právě stavějící apod.

Typicky řecké hierarchické odlišování vyššího, dřívějšího, a nižšího, novějšího, se v Aristotelově myšlení vykazuje jako předchůdnost skutečnosti před možností. Skutečnost je dřívější:

-          z pojmu: stavitel je ten, kdo je v možnosti stavět, jeho pojem je odvozen od činnosti, skutečnosti.

-          z podstaty: jsoucnost je tvarem, formou, a forma je skutečností = skutečnost je cílem, možnost cestou k němu, takže bez cíle není cesta, bez účelu dění – účel je dřívější nežli směřování k němu

-          z času: možnost nemůže být předchozí skutečnosti tak, jako rostlina nemůže vyrůst bez semena; samotná možnost cihel a trámů bez skutečnosti, stavitele, zůstane možností. V zabránění regresu ad infinitum dospívá prvního nehybného hybatele.

První nehybný hybatel

Podstatnou vlastností možnosti je, že nemusí nastat – pokud by na počátku všeho stála možnost, vzniká otázka, proč vůbec někdy něco vzniklo? V kontextu zkoumání podstaty hledá Aristotelés první příčinu, která nebyla možností = čistou skutečnost, formu bez látky, nehybné pohybující.

Nehybné, dle 7. kapitoly 12. knihy Metafyziky, může pohybovat jako účel, milovaný předmět, jako předmět žádosti a myšlení. Milujeme a žádáme si dobré, přesněji žádáme si to, o čem si myslíme, že je to dobré, tedy: myšlení je počátkem žádosti. Z hlediska myšlení (rozumu) bude prvním a nejvyšším předmětem to, co je reálně prvotní — skutečná a jednoduchá οὐσία. První bude také nejvíce žádoucí – tedy účel či dobro o sobě. Účel je tedy předmětem jak žádosti, tak myšlení a pohybuje tím, že si jej všechno žádá a touží po něm.

„Tedy celá příroda skrze svou touhu po dobru je ovládána prvním hybatelem. Dospěli jsme do ústředního bodu Aristotelova teleologického výkladu — pokud bychom odmítli tvrzení, že vše v přírodě se děje za nějakým účelem (jako je odmítla moderní přírodní věda), Aristotelův výklad by nedokázal odůvodnit existenci pohybu.“

Jaké vlastnosti činí nehybného hybatele nejvyšším dobrem a účelem?

-          Je myšlením o sobě

-          Věčný a v nejlepším stavu – neustále myslí.

o   Přesah do etiky: myšlení/rozumová činnost je nejlepším možným způsobem života.

§  Odvození cíle a smyslu života ze smyslu a účelu kosmu.

-          Předmětem myšlení hybatele musí být nejvyšší předmět – myslí sám sebe = „jeho myšlení je myšlením myšlení“.

Cíle a vzájemný vztah etiky a politiky

Praktické vědění uvažuje jako předmět jednání, a jako cíl dosažení dobra, ctnostného života. Jelikož jde tedy o praktický cíl, obecné výpovědi jsou nahrazeny částečnými, které jsou v této oblasti pravdivější, ačkoli méně přesné; vždy je třeba hledět k tomu, co je v daném kontextu vhodné. V etice se to projevuje uskutečňováním ctnostného jednání. Ctnosti jsou dokonalosti nerozumné složky duše, středy mezi špatnými krajnostmi (protivami). Být štědrý znamená vystihnout střed mezi lakomstvím a marnotratností. Vystižení středu musí učinit každý sám po zvážení všech dostupných okolností.

Hledání blaženosti spočívá v nalezení toho, co je každému přirozeně vlastní – u člověka se bude jednat především o rozumový život – teoretická činnost. Rozum je v člověku něčím božským, a naplněním se teoretický život stává životem božským. V nejvyšším praktickém vědění je třeba klást důraz na něco jiného. Člověk totiž přirozeně žije v obci, a aby se mu v ní dobře dařilo, musí se dařit právě obci – dobro jedince je podřízeno a odvozeno od dobra obce. Ideální je pak mezi blahem obce a jedince nerozlišovat. Proto Aristotelés spojuje blaženost se správou obecních záležitostí – politikou.

„Ale není nutno, aby ten, kdo je činný, byl činný vzhledem k jiným..., ani aby prakticky činné bylo jen myšlení, které přihlíží k výsledku jednání, nýbrž praktický význam v mnohem větší míře mají rozjímání a myšlenky (θεωρίαι καὶ διανοήσεις), které mají účel samy v sobě a jsou samy pro sebe. Neboť blaho jest účelem (τέλος), tedy i jakousi činností (πρᾶξις); také nejvíce činnými nazýváme ty, kteří svým myšlením vedou a řídí i zevnější činnosti.“

Cíle etiky a politiky se tak setkávají v hledání dobra a blaženosti: ctnostný život jako dobro jedince je prostředkem k blaženosti celku jako dobra obce.

První čtyři věty
Jednota Aristotelových textů spočívá v pečlivě a přesně vymezeném předmětu a každý spis se vyčerpávajícím způsobem věnuje jednomu tématu. Aristotelovi bylo také jasné, že tolik různých témat a disciplín si vyžaduje určité uspořádání podle příbuznosti obsahu či metodologie. Proto všechno vědění uspořádal do jednoho systému. Aristotelův výklad je systematický a metodický.

A.5. Platónova nauka o duši

• různé přístupy k úvahám o duši
• problém nesmrtelnosti duše
• souvislost Platónovy psychologie s kosmologií a teorií společnosti
• PL: Platón, Faidón 64d-94e (42 s.) a Ústava IV 435c-444e (13 s.).
• SL: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ (téma 9; příp. tam uvedená literatura)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Různé přístupy k úvahám o duši
1. Fyzikálně-biologické uchopení duše jako sebepohybu, podle něhož je duše nesmrtelná proto, že je nikdy nekončícím pohybem. Její pohyb nemá vnější počátek, nýbrž pohybuje sebe samou. (Faidros, Zákony)
2. Teleologické uchopení chápe duši jako řídící a oživující princip celého kosmu. Duše podle něj vytváří kosmický řád podle ideálního vzoru a je zprostředkujícím činitelem mezi světem idejí a věcí. (Faidros, Timaios, Filebos, Zákony)

3. Etické uchopení duše ji pojímá ve vztahu k sobě samé. Duše pečuje o svůj vnitřní řád skládající se ze tří složek (vznětlivost, rozumnost, žádostivost), které musejí být ve správné hierarchii a rovnováze vůči sobě. (Faidros, Ústava)

Problém nesmrtelnosti duše

1.      Přírodně-filosofická nauka: vše vzniká z protikladu – mrtvé z živého, živé z mrtvého. Člověk trvá přes střídání dne a noci, stejně jako duše přes střídání smrti a života.

2.      Z faktu apriorního vědění, zdůvodněného rozpomínáním se na zření idejí před narozením, usuzuje na pre-existenci a nesmrtelnost duše.

3.      Rozlišování jsoucen na jednoduchá – nerozložitelná, a složená; ideje i duši je třeba řadit k jednoduchým jsoucnům.

4.      Důležitý předpoklad: mezi idejemi existují vztahy – zříme vzájemně se vylučující a vzájemně zahrnující se ideje.

a.       Duši náleží život – je jeho nositelkou. Protikladem je smrt – přítomnost obojího v duši se vylučuje = duše, která se podstatně pojí se životem, nemůže přijmout smrt. Odtud je usouzeno na post-existenci duše.

Souvislost Platónovy psychologie s kosmologií a teorií společnosti

obec je člověk ve velkém, člověk obec v malém. Vláda ideální obce je spravedlivá, pokud se ohlíží a rozhoduje ve prospěch všech. I v duši je rozum odkázán na obě zbývající mohutnosti, jež udržuje ve sledování jim vlastních dober. Dobro totiž může poznat pouze rozum, který svou vládou nastoluje harmonii.

Platónovým líčením ideální společnosti rezonuje nauka o částech duše. Společnost je rozdělena do tří částí; každá část je tvořena jedinci podle jejich převažující složky duše. Žádostivosti odpovídá nejpočetnější skupina výrobců a řemeslníků, pečujících o obživu a výrobu statků obce. Vznětlivosti třída strážců, kteří jsou pověřeni obranou a výkonem udržování pořádku. A rozumnosti pak nejmenší třída vládců-filosofů, kteří s pomocí rozumu pečují o dobro všech, vládnou. Obě nižší třídy jsou podřízeny nejvyšší, která sleduje naplňování jejich cílů, nižších dober obživy a obrany.

Kosmologie je tématem Faidra a Tímaia. V prvním se navazuje na výrok o duši jako nositelce života: život se projevuje pohybem. Platón rozlišuje dva druhy pohybovaného: pohybované od jednoho pohybuje druhým, a sebe-pohybující. Sebe-pohybující duše je pak příčinou každého pohybu, a jako taková je nevzniklá a nepomíjející = první příčina. Duše se ve Faidru stává životním principem celého kosmu.

V Tímaiovi je pak nauka světové duši (duchu) rozvinuta – slouží k objasnění zákonitosti a účelnosti přírody. Platón se zde uchyluje k mýtu: démiurgos chtěl svět nejvíce sobě podobný, a tak jej převedl z neuspořádaného pohybu do uspořádaného. Pohyby přírody (až k nebeským tělesům) tak mají inteligibilní, matematickou strukturu. Lze je tedy objasnit jenom příčinou schopnou poznat matematické zákony – rozumem, duchem. Jsou duch a duše dvě odlišné věci? Nikoli, duše se podílí na obou oblastech.

První čtyři věty
Platón zastává dualismus, tedy rozdílnost duše od těla. Přičemž duše vládne tělu a je nesmrtelná. Tělo je podřízené duši a je smrtelné. Platónovo pojetí duše souvisí se světem (kosmologií) a s obcí (teorií společnosti).

A.4. Platónova teorie idejí

• důvody postulování idejí
• význam idejí v ontologii, epistemologii, etice, kosmologii
• potíže teorie idejí; Aristotelova kritika
• PL: Platón, Faidón 96a-104e (12 s.) a Parmenidés 128e-136c (11 s.) a Aristotelés, Metafyzika I 6 a 9 (9 s.).
• SL: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ideje (příp. tam uvedená literatura)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Důvody postulování idejí
Platón (427 - 347 př. n. l.)

• Ideje jsou dobrým nástrojem pro určení, co podstaty příčin jsou.
• Platón klade Sókratovými ústy otázku, co to je – a odpovědí je, že určitá věc je tím, na čem nabyla účasti.
• Sókratés nachází příčinu věcí a jejich vzniku.
• Příčinou je účast na ideji – krásné věci jsou krásné účastí na krásnu samotném; příčinou vzniku dvou je nabytí účasti na ideji dvojice. Věci nabývají účasti na idejích; podobnost mezi věcmi je pak způsobena existencí idejí přirozených druhů. Ideje tak podávají vysvětlení toho, proč jsou věci tím, čím jsou, a proč mají vlastnosti, které mají. Vedle toho jde o první výklad skutečnosti, který má ve svém základu nemateriální jsoucna (výhody toho jsou totožnost, jednoduchost, neměnnost, věčnost).

Význam idejí v ontologii, epistemologii, etice, kosmologii
Ontologie

• Předměty vědění (ideje) existují mimo smyslový svět. Rozdíl mezi věděním a míněním.V říši idejí jsou vznik a změna vyloučeny.

Epistemologie

• Menón - člověk nemůže poznat to, co již zná, ani to, co ještě nezná
• anamnesis - vzpomínání nesmrtelné duše

Etika

• ideje - statečnost, uměřenost, zbožnost (Euthyfrón)
• ctnost je možné objevit

Kosmologie

• Přesto však materiálnímu světu jako takovému náležejí určitá struktura a řád, jež lze popsat bez ohledu na jejich podmíněnost a závislost. (Nikoli však vysvětlit – vysvětlení počátku a zdroje struktury a řádu už vyžaduje odkaz na mimomateriální základ skutečnosti, tedy na ideje.)

Potíže teorie idejí; Aristotelova kritika

• Ideje jsou neužitečné z gnoseologického hlediska, protože je jich stejně, jako je věcí, a nepodařilo se tedy vytvořit hypotézu o několika málo příčinách.

- Důkazy idejí nevedou k nutným závěrům:

• gnoseologický důkaz vyžaduje existenci idejí ke každému poznatku; 
• o v důkazu z pojmu jednoho v mnohém vznikají ideje záporů; 
• o myslitelnost již nejsoucích věcí vede k možnosti idejí věcí zaniklých a minulých, dokud o nich trvá smyslová představa.
• Idea sama není příčinou změny či pohybu; kdyby byly podstatami věcí, nemohly by od nich být odděleny – pak nepřispívají ani k poznání, ani věcem nedávají bytí. Metafora vzorů a účasti nic neříká.
• Kritika idejí jako čísel:
• o Čísla nemohou být příčinami vzniku a jsoucnosti hmotných věcí.
• o Výsledkem matematické operace s čísly jsou opět čísla. Jak si představit podobné operace s ideami?
• o Jsou jednotky ve všech číslech stejné, nebo jsou stejnorodé alespoň v rámci jednoho čísla?

První čtyři věty

Platón, který žil ve čtvrtém století před naším letopočtem vytvořil revoluční teorii ideí. V idejích jako neměnných vzorech Platón spatřuje příčinu vzniku věcí. Ideje určují podstatu a povahu věcí. Teorie idejí je elegantní, avšak podle Aristotela problematická.

A.3. Sofisté a Sókratés – obrat k člověku a společnosti

• historické a filosofické příčiny obratu
• přehled oblastí a problémů v myšlení sofistů a Sókrata
• srovnání sofistických a Sókratových stanovisek – rétorika, etika, gnoseologie, teorie společnosti
• PL: Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. K. Svoboda, Nakladatelství ČSAV, Praha 1962. (Kap. XII. 22 s.) a Platón, Obrana Sókrata (40 s.).
• SL: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ (témata 7-8) a tam uvedená literatura

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Historické a filosofické příčiny obratu

• 5. století před naším letopočtem
• Sofisté a jejich obrat k člověku předpokládal rozvoj athénské demokracie, kdy občané potřebovali své zájmy chránit na lidovém shromáždění a před soudy.
• Sofisté pro tyto potřeby za úplatu vyučovali rétorice a argumentaci.
• "Ta nauka pak jest rozvážnost i v soukromých věcech, aby co nejlépe spravoval své hospodářství, i ve věcech obecních, aby byl co nejschopnější činem i slovem říditi obce."
• Platón, Prótagorás 318d-319a

• rozvoj athénské demokracie, zdánlivá relativita předchozí filosofie (žádná shoda, žádné pevné poznání), zkušenosti s různými právními a náboženskými systémy

Přehled oblastí a problémů v myšlení sofistů a Sókrata

• Sókratés (496 - 399 př. n. l.) - současník Zenóna z Eleje
• rozdíl mezi nomos a fysis
• uvědomění, že je možné poznat jen skutečnost jevenou
• relativita morálních norem - měřítkem je prospěšnost či škodlivost; nomos x fysis = konvence x přirozenost; Antifón: skutečnou škodou je jít proti přirozenosti; identita potřeb (fysis) vede k všeobecné rovnosti.

Srovnání sofistických a Sókratových stanovisek – rétorika, etika, gnoseologie, teorie společnosti

• Prótagorás - relativismus: "Člověk je mírou věcí, jsoucích že jsou, nejsoucích, že nejsou."
• 5. Thúkydidés: fysis může ospravedlnit i právo silnějšího – nomos jako základ společenské smlouvy; Prótagorás: společnost lze založit i na fysis = sociální a mravní vloha jako součást fysis.
• 6. Sókratés ideální, triviální a parodie; nejvěrohodnější – rané dialogy Platóna.
• 7. Sókratovský dialog = Sókratovská metoda: otřesení domnělým věděním; hledání skutečného vědění (definice pojmu) cestou otázek; maieutika.
• 8. Předpoklady sókratovské metody: rozumové schopnosti mohou dosáhnout skutečného vědění; nikdo nechce jednat proti svým zájmům, záměrně se mýlit; dobro je nejvyšší zájem všech. Etický intelektualismus – když někdo pozná dobro, nemůže jednat jinak než dobře, podle dobra.
• 9. Vědění o dobru = vědění v umění – v něčem se vyznat; znalost vede k dobrému dílu – ctnostnému životu / stabilní židli. Sociální role ctnosti/umění – prospívat druhým.
• 10. Umění se od mravního vědění liší předmětem vědění – umění ví o statku, mravní vědění ví o dobru, o tom, co je lepší a horší.
• Sókratés shodně se sofisty: Kritika náboženství: náboženství nemá určovat, co je dobré; naopak mravní dobro je kritériem vhodného náboženství.
• Sókrates: Svět lze poznat -> poznání a kladení otázek vede k ctnostnému životu -> dobro je absolutní hotnota -> lidé činí nedobré věci pouze z důvodu neznalosti

První čtyři věty
Obrat od přírodní filosofie a ontologie k problémům člověka a společnosti tedy k etice a politické filosofii a rétorice jako nástroji. Obrat k člověku je částečně způsoben rozvojem demokracie v Řecku a vede k rozlišení fysis a nomos. Sofisté se kromě Sókrata vyznačují relativismem. Se Sókratem sofisty spojuje kritika náboženství.

A.2. Eleaté a tzv. mladší fyzikové po Parmenidovi

• metodická odlišnost elejského myšlení od předchozích myslitelů
• elejské pojetí jsoucna a jeho důsledky
• mladší fyzikové (Empedoklés, Anaxagorás, Leukippos a Démokritos) a spojení elejského myšlení s mílétskou tradicí – otázka jsoucna, prázdna a pohybu
• PL: Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. K. Svoboda, Nakladatelství ČSAV, Praha 1962. (Kap. VII, VIII, IX. 50 s.) Řečtí atomisté II 2 (Učení o jsoucnu; 17 s.).
• SL: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ (témata 5-6) a tam uvedená literatura

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Metodická odlišnost elejského myšlení od předchozích myslitelů

• Smyslové poznání je nespolehlivé.
• Pravdivé poznání poskytuje pouze rozumová (logická) úvaha.
• Tedy chceme-li poznat skutečnost, musíme postupovat racionálně bez ohledu na údaje smyslů.
• Eleaté: pojmová analýza + argumentace; Míléťané: pozorování + argumentace.

Elejské pojetí jsoucna a jeho důsledky

• jsoucno nevzniká a nezaniká
• je celé (bez částí)
• je homogenní
• nepodléhá působení (nelze jím „otřást“), je „pevné“, přesně určené — zřejmě se zde myslí nehybnost a neměnnost
• je dokonalé (nic mu co do jsoucnosti neschází)

2. Parmenidés (6. - 5. stol. př. n. l.): pravda (rozumem, myšlením) x domněnky (smysly – pravdě podobnost); jsoucí jest, a nemůže nebýt; lze myslet = může být; jest jako dvoumístný predikát – spojeno s vždy s předmětem, jsoucnem; duch zří; jsoucno: věčné, jedno, neproměnné, dokonalé; popření pohybu, mnohosti, změny, vývoje.

3. Zenón (přibližně 490 až 410 př. n. l.): podpora Parmenida poukazem na paradoxy plynoucí z pohybu, změny, prázdna (prostoru); nekonečně dělitelný = rozlohou nekonečný (chyba předpokladu – ukázal Aristotelés).

Mladší fyzikové (Empedoklés, Anaxagorás, Leukippos a Démokritos) a spojení elejského myšlení s mílétskou tradicí – otázka jsoucna, prázdna a pohybu
Empedoklés: zachování Parmenida za tvrzení spolehlivosti smyslů; Jsoucno = 4 prvky (kořeny) + principy Lásky a Sváru (zdroje pohybu ve vesmíru), míšení a rozdělování; vnímání: afikování smyslů výrony z věcí.
Anaxagorás: vznik a zánik NE – raději směšování a rozlučování; nejmenší částečky (maso, dřevo, kosti, krev, atd.) obsahují všechny látky – vše je ve všem, věc je určena převažující látkou ve směsi; Rozum (nús) jako princip rozmanitosti – nejčistší látka, pořádá sám sebe i vše ostatní rotačním pohybem.

Atomisté
Leukippos: jsoucno, ale i nejsoucno jsou principy světa (plno a prázdno), Nejsoucí v podobě prázdného prostoru totiž umožňuje vysvětlit pohyb a mnohost. jsoucno = neprostupné/nedělitelné částečky s vlastním pohybem; vířivý pohyb jako princip kosmogonie.


Démokritos: vnímání: obraz vzniká spojením odlupujících se atomů věci a výronů oka, sekundární kvality odvoditelné z vlastností atomů = převod kvalitativního určení na kvantitativní; atomy nelze zakoušet – poznat jen rozumem.

První čtyři věty
V odpovědi na tuto otázku se budu věnovat řeckým filosofům, kteří žili v pátém století před naším letopočtem. V této době již byla filosofie oddělena od mýtu. Řecká filosofie pátého století je oproti nejstarší filosofii, která vycházela hlavně z pozorování, charakteristická pojmovou analýzou, kterou nelze doložit pozorováním, nýbrž pouze argumentem. Základní úvahou je Parmenidova úvaha: Jsoucí jest a nejsoucí není.

A.1. Mýtus a počátky řecké filosofie

• specifičnost filosofického výkladu skutečnosti na pozadí mýtu
• obecná charakteristika řecké filosofie
• srovnání různých typů výkladu v počátcích filosofie (Míléťané, pýthagorejci, Hérakleitos)
• PL: Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. K. Svoboda, Nakladatelství ČSAV, Praha 1962. (Kap. I, III, IV, VI. 30 s.)
• SL: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ (témata 1-4) a tam uvedená literatura

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Specifičnost filosofického výkladu skutečnosti na pozadí mýtu

• Mýtus (řecky μύθος, vyprávění) je „symbolické vyprávění vyjadřující víru v plnost a celistvost nadčasového řádu“, typicky báje, tradiční, obvykle anonymní epický útvar, který dává odpovědi, aniž by kladl nějaké otázky. Vznikl totiž v neproblematickém světě, kde pro individuální tázání a pochybnosti nebylo místo. Je to tradovaný příběh (řetězec příběhů či vyprávění), které nesdělují informace, nýbrž vyvolávají prostřednictvím obrazů dojem hlubšího porozumění celku světa nebo nějaké jeho podstatné části v jejich významu pro lidský život.
• Filosofie nebo filozofie, řecky φιλοσοφία, z φιλειν (filein, mít rád, toužit po něčem) a σοφια (sofía, moudrost, zdatnost) je soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti, světa a člověka, případně i toho, co je přesahuje (metafyzika). Hledání pravdivého poznání, smyslu a dobrého života prostředky reflexe, racionální argumentace a diskuse, která vyžaduje určité pojmy. Není to tedy jen akademická disciplina, ale také způsob života, který začíná údivem nebo zklamáním nad tradičními výklady věcí (Platón) a snaží se s tajemstvím světa a existence nějak vyrovnat.
• Filosofie se od mýtu odlišuje tím, že filosofický výklad obsahuje pouze ta tvrzení, která jsou doložitelná pozorováním nebo argumentačně podložena. Mýtus obsahuje neodůvodněné příběhy.
• Mýtus pomáhá přežít a orientovat se ve světě. Filosofie směřuje k poznání skutečnosti a není pro přežití nutná.
• Filosofie může navázat spíše na výkladovou část mýtu nežli na náboženskou.
• výhodná politicko-ekonomická situace 1000 př. n. l. v Malé Asii pro vznik filosofie
• zákony -> efektivní obchod
• zákony -> používání písma -> vyšší gramotnost -> šíření filosofie i písemně
• 7 mudrců - praktická moudrost

Obecná charakteristika řecké filosofie

• skutečnost - fýsis, počátek - arché, řád - kosmos, celek - hólos (Gigon)
• primát bytí, hodnost bytí (hierarchie), hledání řádu, racionalismus, nazírání - theória - vědění pro vědění (Cetl)

Srovnání různých typů výkladu v počátcích filosofie (Míléťané, pýthagorejci, Hérakleitos)

Míléťané (6. stol. př. n. l.)

• Vycházejí z pozorování meteorologických a biologických jevů. Odtud dospěli k představě společného základu (počátku) všech jevů
• Thalés - voda + vše je plné bohů = vše je oduševnělé
• Anaximandros - spis později nazván Peri fyseos; apeioron - neomezeno - odlišné o čtyř prvků
• Anaximenés - vzduch (když řídne vzniká oheň, když houstne vzniká voda a země, pohyb arché, změna kvantity je změnou kvality
• kosmos není věčný, vznikl a zanikne

Pýthagorejci (5. - 4. stol. př. n. l.)

• skutečnost se řídí matematickými zákonitostmi - čísla, harmonie
• čísla nejsou abstraktní, ale skutečná, jednička = základ čísel, desítka = organizující činitel
• počátkem skutečnosti nejsou čísla, ale protiklady (omezené/neomezené, sudé/liché)
• akúsmata - slyšená neodůvodněná pravidla
• duše je nesmrtelná a převtěluje se - orfická víra, tělo závislé na duši

Hérakleitos (535 - 475 př. n. l.)

• věci se proměňují
• podstatou věcí i dění jsou protiklady
• žádoucí souboj protikladů se odehrává v rámci sjednocujícího principu - logos, ve smyslu míry
• oheň = počátek
• kosmos je věčný - bez vzniku a zániku
• vše se děje podle měr a poměrů, nikoli podle čísel
• dobrá duše je suchá, má počátek ve vlhku a je podstatou člověka
• poznání skutečnosti, přirozenosti, jednoty protikladů -> volba správného způsobu života
• člověk si vytváří svůj osud

Čtyři první věty

V odpovědi na tuto otázku se budu věnovat vzniku západní filosofie. Budu mluvit o tom, kde, kdy a za jakých okolností filosofie vznikla a o tom, co filosofie je a jaký byl, respektive je její smysl. V druhé části odpovědi budu mluvit prvních filosofech a to o Miléťanech, Pýthagorejcích a Hérakleitovi. Pro nejstarší filosofii je charakteristické nahrazování mytologického výkladu abstraktními pojmy vzešlými z pozorování.