- charakteristika,
osobnosti a problémy
- PL:
Petrarca: Mé tajemství. Praha, Oikoymenh, 2004.
- SL:
Gorfunkel A. Ch. Renesanční filosofie. Praha 1987.
Charakteristika
Vychází z latinského renasci, znovunarodit se, a nejstručnějším vymezením je návrat k antice. Rozsahem se jedná o období mezi lety 1350-1600. Renesanční umělci a myslitelé chápali antiku jako vrchol rozvoje lidského ducha, po kterém následovalo dlouhé období kulturního úpadku, jak označovali středověk; domnívali se, že střední věk byl ztrátou skutečné vzdělanosti a na její místo se dosadila barbarská kultura římských dobyvatelů. A právě úpadek chtěli napravit převzetím a oživením politických a vzdělanostních ideálů a hodnot antického světa.
Středověká a renesanční kultura nemá mezi sebou jasný předěl, který tvoří rok 1350; v tomto roce se rodí renesance v Itálii, obě kultury spolu ještě po nějaký čas koexistují. Stejně tomu je i s koncem období renesance, které se začalo prolínat s novověkou kulturou. Samotný pojem renesance byl uměle vytvořen historiky (autorem je J. Buckhardt) v 19. století a jednalo se o označení pro značně idealizovanou představu kultury 14.-16. století. Je výsledkem snahy historicky zdůvodnit identitu kultury 19. století, stojící na ideálech individualismu, vědeckého pokroku, svobody a sekularizace státu. Moderní bádání však tuto charakteristiku odmítá jako mýtus renesance.
Brázda podává následující charakteristiku:
1) hospodářský rozvoj a vzestup italských městských států (Benátky, Bologna, Florencie, Neapol, Padova, Pavia, Perugia, Pisa, Janov, Siena) a nástup měšťanstva;
2) rozmach humanistické vzdělanosti, individualismu, návratu k pramenům a znovuvzkříšení antické vzdělanosti
3) velké zámořské cesty a objevy; otevření Ameriky i oblastí na východ od Evropy evropskému obchodu
4) rozvoj „vědy a techniky“ spojený s pochybnostmi o stávající, středověké představě světa, s důrazem na rozum, zkušenost, zesvětštění poznání, víra ve schopnosti lidského intelektu
5) v duchovní oblasti přechod od teocentrismu k antropocentrismu, spjatý se vznesením požadavků a nároků na svobodu, nezávislost, zesvětštění poznání
6) rozštěpení jednolitosti západního křesťanského myšlení, rozvoj necírkevní složky myšlení a současně doba největších konfliktů mezi církví a představiteli vědy
7) období devotio moderna – reformního hnutí nové zbožnosti a hnutí za obnovu a prohloubení duchovního života v oblasti severně od Alp.
Objevily se totiž skutečnosti, které obraz zlatého věku narušily, a dávají nám pohled na toto období jako čas kolektivní panické hrůzy z trestajícího boha, z blízkého konce světa, odlišnosti, kterou reprezentovali Turci, Židé a čarodějnice; objevení Ameriky se projevilo jako nábožensky-fanatický počin násilné christianizace, masakrování a zotročování vedoucí k největší genocidě na kontinentech Ameriky; zároveň v Evropě zaniká jednota křesťanství a rodí se reformace.
Renesanční humanismus
Jedná se o moderní označení pro kulturní a vzdělávací program s cílem navrátit antické vědění – konkrétně chtěli humanisté vychovávat a vzdělávat na základě četby antických autorů. Humanismem se zde však nemyslí šíření všelidských ideálů. Renesanční humanismus sledoval: 1) znovuobrození antické vzdělanosti, a 2) utváření člověka podle těchto ideálů; odmítal naproti tomu středověkou, scholastickou vzdělanost na základě domněnky, že je barbarská, spekulativní, a člověku nic nepřináší. Druhým rysem je pak obrat k člověku poté, co byly scholastické filosoficko-teologické systémy orientovány na výklad veškeré skutečnosti. Cílem humanismu bylo člověku poskytnou hodnoty, ideály a normy, skrze něž by měl být zajištěn jeho úspěšný a užitečný, a přitom ctnostný a zbožný život.
Samotné slovo humanismus v renesanci neexistovalo, odvozuje je od studia humanitatis, tj. souboru pěti oborů, které byly zaměřeny na člověka, jeho myšlení a jednání: gramatika, rétorika, básnictví, historie a etika. Humanisté si tedy nečinili nároky na celou šíři vědění, o ostatní obory se z počátku příliš nezajímali, což platilo i pro filosofii, jelikož se nejednalo o filosofické hnutí.
Studium gramatiky sestávalo ze základní filologické terminologie, latiny a řečtiny; básnictví, řečnictví, historie a etika pak z četby, interpretace a napodobování slohu antických autorů. Antika podle přesvědčení humanistů dosáhla vrcholu možností vědění a poznání, a tak k tomu není potřeba nic přidávat, jen to opakovat – nihil novum dicere (neříkat nic nového).
Lidé s humanistickým vzděláním tak byli dokonale připraveni tvořit dokumenty a proslovy tak, aby se co nejvíce blížily antickému ideálu; dokonalá ciceronská latina, užívání rétorických figur a hojné odkazy na antickou kulturu totiž zvyšovaly prestiž zaměstnavatele.
Z hlediska dějin evropské kultury bylo významnou činností humanistů hledání antických spisů; pátrali především v knihovnách klášterů, kde byly objeveny římské přepisy z karolinského období – tak byly objeveny spisy Cicerona, Petronia, Lucretia a Quintiliana. Zprvu velmi obtížné získávání řeckých spisů, které byly na Západě velmi vzácné pak vyřešily cesty kupců a obchodníků do Byzance – celý středověk nejevili o hojné zásoby byzantské kultury, kde řecká tradice přežívala, zájem, avšak od počátku 15. století se právě Byzanc stává velmi důležitým zdrojem jak spisů, tak řečtiny. Dalším zdrojem byli i byzantští utečenci před Turky; důležitý pro to byl mimo jiné i koncil ve Ferraře a Florencii, který měl sjednotit západní a východní církev, kam dorazil byzantský císař a jeho učenci. Koncil však skončil nezdarem a v roce 1453 Turkové dobyli Cařihrad; úspěch ale spočíval právě v přínosu spisů autorů jako byli Platón, Hérodotos, Sofoklés, Aristofanés nebo Thúkydidés – většina moderních vydání vychází právě ze spisů zachovaných Byzancí.
Vedle toho se humanisté snažili i o kritická vydání antických spisů, jejichž rukopisy se mnohdy odlišovaly a kritickým srovnáním rekonstruovat původní podobu díla, i jeho proměny – dnes tuto disciplínu nazýváme textová analýza, jejímž výsledkem bývá kritické vydání určitého spisu. Zprvu zpřístupňovali díla pomocí rukopisů, v tomto snažení však získali mocný nástroj v podobě vynálezu knihtisku Johannesem Guttenbergem. Do roku 1600 bylo humanisty vydáno a rozmnoženo vše, co se jim podařilo z antické tradice zachránit.
Mimo to se humanisté věnovali i vlastní literární tvorbě, zejména ve formě dopisů, v nich pisatel vyjadřoval své morální a politické smýšlení. Vedle toho psali i soukromé dopisy, ale ty byly často koncipovány s vědomím, že budou rozmnoženy a rozšířeny pro veřejnost, takže jejich koncepce rovněž podléhala literárním pravidlům a kompozici na určité téma, určené široké veřejnosti. Pisatelé těchto dopisů však nechtěli sdělovat originální myšlenky, ale spíše ukázat na svou vzdělanost a sečtělost.
Filosofie a humanismus
Humanismus nebyl filosofickým hnutím. Velmi často eklekticky přebírali názory, které se jim zrovna hodily, rovněž často spíše z motivu literární působnosti nežli z touhy po hlubším poznání. Z filosofických disciplín se věnovali zejména etice; psali pojednání, traktáty a dopisy, které pojednávaly o morálních tématech jako je štěstí, nejvyšší dobro, ctnosti, svobodná vůle, osud atp. Jednalo se však jen o kompiláty.
Přesto měli vliv na další rozvoj filosofie: poprvé byli v Evropě přístupní Platón, novoplatonikové, komentátoři Aristotelových spisů (Simplikios, Alexander z Afrodisiady), stoikové (Epiktétos, Marcus Aurelius), Životy Diogena Laertského, skeptikové (Sextos Empeirikos), Plútarchos, Lúkiános a další. K tomu je třeba přičíst i řadu řeckých spisů od medicíny po astronomii, spisy řeckých církevních otců i kritická vydání latinských otců. Příval nových zdrojů měl obrovský vliv na formování nové anti-scholastické renesanční filosofie, neboť představoval dosud málo známé vědecké i filosofické teorie.
Vedle toho byl humanismus významný pro rozchod se scholastickým způsobem výkladu v sumách, komentářích a kvestiích, a oživoval antické způsoby v traktátech, dialozích, řečech či dopisech. Později vytvořili i vlastní formát – esej. Napadali i myšlenkový obsah scholastiky jako sterilní a neužitečný, a požadovali návrat k jednoduché niterné formě zbožnosti prvotního křesťanství. Reprezentantem těchto útoků je Francois Rabelais (1494-1553) v díle Gargantua a Pantagruel. Někteří humanisté se pokusili o reformu logiky, která měla tento obor přiblížit přirozenému lidskému uvažování a zajistit rozvoj skutečného poznání – mezi zástupce patří L. Valla, R. Agricola a P. Ramus.
Vychází z latinského renasci, znovunarodit se, a nejstručnějším vymezením je návrat k antice. Rozsahem se jedná o období mezi lety 1350-1600. Renesanční umělci a myslitelé chápali antiku jako vrchol rozvoje lidského ducha, po kterém následovalo dlouhé období kulturního úpadku, jak označovali středověk; domnívali se, že střední věk byl ztrátou skutečné vzdělanosti a na její místo se dosadila barbarská kultura římských dobyvatelů. A právě úpadek chtěli napravit převzetím a oživením politických a vzdělanostních ideálů a hodnot antického světa.
Středověká a renesanční kultura nemá mezi sebou jasný předěl, který tvoří rok 1350; v tomto roce se rodí renesance v Itálii, obě kultury spolu ještě po nějaký čas koexistují. Stejně tomu je i s koncem období renesance, které se začalo prolínat s novověkou kulturou. Samotný pojem renesance byl uměle vytvořen historiky (autorem je J. Buckhardt) v 19. století a jednalo se o označení pro značně idealizovanou představu kultury 14.-16. století. Je výsledkem snahy historicky zdůvodnit identitu kultury 19. století, stojící na ideálech individualismu, vědeckého pokroku, svobody a sekularizace státu. Moderní bádání však tuto charakteristiku odmítá jako mýtus renesance.
Brázda podává následující charakteristiku:
1) hospodářský rozvoj a vzestup italských městských států (Benátky, Bologna, Florencie, Neapol, Padova, Pavia, Perugia, Pisa, Janov, Siena) a nástup měšťanstva;
2) rozmach humanistické vzdělanosti, individualismu, návratu k pramenům a znovuvzkříšení antické vzdělanosti
3) velké zámořské cesty a objevy; otevření Ameriky i oblastí na východ od Evropy evropskému obchodu
4) rozvoj „vědy a techniky“ spojený s pochybnostmi o stávající, středověké představě světa, s důrazem na rozum, zkušenost, zesvětštění poznání, víra ve schopnosti lidského intelektu
5) v duchovní oblasti přechod od teocentrismu k antropocentrismu, spjatý se vznesením požadavků a nároků na svobodu, nezávislost, zesvětštění poznání
6) rozštěpení jednolitosti západního křesťanského myšlení, rozvoj necírkevní složky myšlení a současně doba největších konfliktů mezi církví a představiteli vědy
7) období devotio moderna – reformního hnutí nové zbožnosti a hnutí za obnovu a prohloubení duchovního života v oblasti severně od Alp.
Objevily se totiž skutečnosti, které obraz zlatého věku narušily, a dávají nám pohled na toto období jako čas kolektivní panické hrůzy z trestajícího boha, z blízkého konce světa, odlišnosti, kterou reprezentovali Turci, Židé a čarodějnice; objevení Ameriky se projevilo jako nábožensky-fanatický počin násilné christianizace, masakrování a zotročování vedoucí k největší genocidě na kontinentech Ameriky; zároveň v Evropě zaniká jednota křesťanství a rodí se reformace.
Renesanční humanismus
Jedná se o moderní označení pro kulturní a vzdělávací program s cílem navrátit antické vědění – konkrétně chtěli humanisté vychovávat a vzdělávat na základě četby antických autorů. Humanismem se zde však nemyslí šíření všelidských ideálů. Renesanční humanismus sledoval: 1) znovuobrození antické vzdělanosti, a 2) utváření člověka podle těchto ideálů; odmítal naproti tomu středověkou, scholastickou vzdělanost na základě domněnky, že je barbarská, spekulativní, a člověku nic nepřináší. Druhým rysem je pak obrat k člověku poté, co byly scholastické filosoficko-teologické systémy orientovány na výklad veškeré skutečnosti. Cílem humanismu bylo člověku poskytnou hodnoty, ideály a normy, skrze něž by měl být zajištěn jeho úspěšný a užitečný, a přitom ctnostný a zbožný život.
Samotné slovo humanismus v renesanci neexistovalo, odvozuje je od studia humanitatis, tj. souboru pěti oborů, které byly zaměřeny na člověka, jeho myšlení a jednání: gramatika, rétorika, básnictví, historie a etika. Humanisté si tedy nečinili nároky na celou šíři vědění, o ostatní obory se z počátku příliš nezajímali, což platilo i pro filosofii, jelikož se nejednalo o filosofické hnutí.
Studium gramatiky sestávalo ze základní filologické terminologie, latiny a řečtiny; básnictví, řečnictví, historie a etika pak z četby, interpretace a napodobování slohu antických autorů. Antika podle přesvědčení humanistů dosáhla vrcholu možností vědění a poznání, a tak k tomu není potřeba nic přidávat, jen to opakovat – nihil novum dicere (neříkat nic nového).
Lidé s humanistickým vzděláním tak byli dokonale připraveni tvořit dokumenty a proslovy tak, aby se co nejvíce blížily antickému ideálu; dokonalá ciceronská latina, užívání rétorických figur a hojné odkazy na antickou kulturu totiž zvyšovaly prestiž zaměstnavatele.
Z hlediska dějin evropské kultury bylo významnou činností humanistů hledání antických spisů; pátrali především v knihovnách klášterů, kde byly objeveny římské přepisy z karolinského období – tak byly objeveny spisy Cicerona, Petronia, Lucretia a Quintiliana. Zprvu velmi obtížné získávání řeckých spisů, které byly na Západě velmi vzácné pak vyřešily cesty kupců a obchodníků do Byzance – celý středověk nejevili o hojné zásoby byzantské kultury, kde řecká tradice přežívala, zájem, avšak od počátku 15. století se právě Byzanc stává velmi důležitým zdrojem jak spisů, tak řečtiny. Dalším zdrojem byli i byzantští utečenci před Turky; důležitý pro to byl mimo jiné i koncil ve Ferraře a Florencii, který měl sjednotit západní a východní církev, kam dorazil byzantský císař a jeho učenci. Koncil však skončil nezdarem a v roce 1453 Turkové dobyli Cařihrad; úspěch ale spočíval právě v přínosu spisů autorů jako byli Platón, Hérodotos, Sofoklés, Aristofanés nebo Thúkydidés – většina moderních vydání vychází právě ze spisů zachovaných Byzancí.
Vedle toho se humanisté snažili i o kritická vydání antických spisů, jejichž rukopisy se mnohdy odlišovaly a kritickým srovnáním rekonstruovat původní podobu díla, i jeho proměny – dnes tuto disciplínu nazýváme textová analýza, jejímž výsledkem bývá kritické vydání určitého spisu. Zprvu zpřístupňovali díla pomocí rukopisů, v tomto snažení však získali mocný nástroj v podobě vynálezu knihtisku Johannesem Guttenbergem. Do roku 1600 bylo humanisty vydáno a rozmnoženo vše, co se jim podařilo z antické tradice zachránit.
Mimo to se humanisté věnovali i vlastní literární tvorbě, zejména ve formě dopisů, v nich pisatel vyjadřoval své morální a politické smýšlení. Vedle toho psali i soukromé dopisy, ale ty byly často koncipovány s vědomím, že budou rozmnoženy a rozšířeny pro veřejnost, takže jejich koncepce rovněž podléhala literárním pravidlům a kompozici na určité téma, určené široké veřejnosti. Pisatelé těchto dopisů však nechtěli sdělovat originální myšlenky, ale spíše ukázat na svou vzdělanost a sečtělost.
Filosofie a humanismus
Humanismus nebyl filosofickým hnutím. Velmi často eklekticky přebírali názory, které se jim zrovna hodily, rovněž často spíše z motivu literární působnosti nežli z touhy po hlubším poznání. Z filosofických disciplín se věnovali zejména etice; psali pojednání, traktáty a dopisy, které pojednávaly o morálních tématech jako je štěstí, nejvyšší dobro, ctnosti, svobodná vůle, osud atp. Jednalo se však jen o kompiláty.
Přesto měli vliv na další rozvoj filosofie: poprvé byli v Evropě přístupní Platón, novoplatonikové, komentátoři Aristotelových spisů (Simplikios, Alexander z Afrodisiady), stoikové (Epiktétos, Marcus Aurelius), Životy Diogena Laertského, skeptikové (Sextos Empeirikos), Plútarchos, Lúkiános a další. K tomu je třeba přičíst i řadu řeckých spisů od medicíny po astronomii, spisy řeckých církevních otců i kritická vydání latinských otců. Příval nových zdrojů měl obrovský vliv na formování nové anti-scholastické renesanční filosofie, neboť představoval dosud málo známé vědecké i filosofické teorie.
Vedle toho byl humanismus významný pro rozchod se scholastickým způsobem výkladu v sumách, komentářích a kvestiích, a oživoval antické způsoby v traktátech, dialozích, řečech či dopisech. Později vytvořili i vlastní formát – esej. Napadali i myšlenkový obsah scholastiky jako sterilní a neužitečný, a požadovali návrat k jednoduché niterné formě zbožnosti prvotního křesťanství. Reprezentantem těchto útoků je Francois Rabelais (1494-1553) v díle Gargantua a Pantagruel. Někteří humanisté se pokusili o reformu logiky, která měla tento obor přiblížit přirozenému lidskému uvažování a zajistit rozvoj skutečného poznání – mezi zástupce patří L. Valla, R. Agricola a P. Ramus.
Osobnosti
Mezi humanisty patřili učenci a autoři beletristických děl G Boccacio, P. Aretino, F. Rabelais, M. de Cervantes; teoretická pojednání a vzdělávací spisy sepisovali F. Petrarca, L. Valla, C. Salutani, L. Bruni, L. B. Alberti a A. Poliziano (poslední představitel italského humanismu); v 16. století se v západní Evropě objevují E. Rotterdamský, G. Budé, J. C. Scalinger nebo I. Casaubon; kromě nich lze sem zařadit i myslitele s humanistickým vzděláním, avšak přesahující rámec pěti oborů a soustředěním se na filosofii, tj. N. Machiavelli, T. More, M. de Montaigne nebo F. Bacon.
Francesco Petrarca (1304-1374)
Je považován za prvního humanistu, nebyl univerzitní učenec, a ačkoli nezískal kněžské vysvěcení, působil jako kaplan a kanovník. Byl mu nabídnut biskupský úřad, ten však odmítl; několik církevních obročí a významných rodin mu zajišťovalo vcelku nezávislý život; střídal období samoty a psaní, a období politické aktivity. Ve Veroně náhodou objevil Ciceronovy spisy, které se pro něj se Senecovými dopisy staly vzorem epistolografického umění; sám napsal přes 500 dopisů v duchu humanismu, u mnohých si nechal opisy a sestavoval je v knihy. Další významný je historický spis O slavných mužích obsahující životopisy od Romula po Catona Staršího; z hlediska filosofie jsou významné jeho etické a náboženské spisy, mezi nimiž jsou nejvýznamnější O nevědomosti mé a mnoha dalších, Mé tajemství nebo O samotářském životě.
Poměrně ostře napadal scholastickou učenost, zejména pak aristotelskou univerzitní filosofii; omezuje se spíše na invektivy: Aristotelés byl moudrý muž, ale bohužel se na jeho díle podepsala neznalost pravd křesťanství; především mu vadí jeho přesvědčení o věčnosti světa, odsuzuje nesmrtelnost pouze rozumové složky duše a možnost dosažení blaženosti v pozemském životě.
Jaká je jeho alternativa scholastické pseudo-učenosti? Odpověď lze najít v jeho Výstupu na Mons Ventoux, kde píše, jak se po výstupu rozhlížel po okolí, po chvilce ale vytáhl z kapsy Vyznání, a připomněl si, že se člověk nemá zabývat přírodním světem, a tak se obrátil do svého nitra, kde našel to pravé – svého ducha, nad kterého nic většího není. V díle jsou zachyceny zásadní humanistické ideály: humanista se snaží poznat svět vlastními silami, ale nakonec nachází odpověď v antických spisech, ve kterých se dovídá, že musí nejprve poznat sám sebe, chce-li poznat svět. Na vrcholku hory si přečetl, že zkoumání světa je samoúčelná zvědavost, kvůli které člověk zapomíná na to důležité: blaženost, spásu a boha. Zdůrazňuje tedy nedůležitost poznání světa, a směřuje pozornost k vlastnímu nitru, kde najde cestu ke ctnosti, spáse, blaženosti a bohu.
Zájem o antické ideály blaženého života se už v raném humanismu Petrarcy pojí s přesvědčením o zbytečnosti poznání, které se netýkalo člověka a spásy. Vychází z Augustina, Cicera (který, chudák, umřel jenom chvilku před narozením Krista) a Platóna. Posledně jmenovaného sice pravděpodobně sám nečetl, ale uznává jej na základě mýtu o stvoření světa.
Rovněž zformoval představu o dějinách, sdílenou dalšími humanisty, totiž, že on sám žije v době úpadku, který začal rozpadem římské říše, a svět směřuje k zániku. Dějiny se tak dělí na dva celky: moudrý a ctnostný svět Řeků a Římanů, a barbarský středověk trvající do Petrarcovy doby. Pesimistou však dle Špeldy byl jen proto, že v nitru byl idealistou – při srovnání vlastní současnosti s činy a ideály Ciceronovy doby se nemohl ubránit zoufalství. Nevyústilo to však v beznaděj: věřil v příchod velkého, celokulturního duchovního obnovení, které ukončí toto dlouhé období úpadku. Takové obnovení však nemůže přijít ze zdrojů temného středověku, takže je třeba se obracet právě k antice. Poprvé se tak u něj objevuje představa, že to nové, co vede k lepší budoucnosti, musí mít prastarý základ.
Erasmus Rotterdamský (1467-1536)
Augustiniánský mnich, který nechtěl žít v klášteře, dostal od papeže glejt na světský život, získal doktorát z teologie, ale ani na univerzitě nezůstal; působil jako sekretář, vychovatel, vydavatel a později i jako spisovatel. Mezi první významné práce patří encyklopedie antické moudrosti Přísloví z roku 1500 obsahující latinská a řecká rčení a citáty, který celý život redigoval. Jelikož dokázal citlivě vycítit požadavky tehdejších čtenářů, byla jeho díla velmi úspěšná, o čemž hovoří např. Důvěrné rozhovory, původně zamýšlené jako cvičebnice latinské stylistiky a konverzace, přičemž i toto pojednání postupně rozšiřoval a zařazoval do něj teologickou a etickou problematiku týkající se každodenní zbožnosti a morálních aspektů lidského života; často se v dialozích objevují společenské nešvary, které Erasma pobuřovaly: zkaženost církve, zahálčivý život mnichů či jalovost scholastiky.
Jako mistr satiry se projevil v díle Chvála bláznivosti, kde personifikovaná Bláznivost popisuje svět jako místo všeobecného bláznovství, bezbožnosti a hlouposti. Protipól tohoto spisku představuje jeho dřívější dílo Rukověť křesťanského rytíře, kde skrze 22 pouček podává praktický návod k autentickému křesťanskému životu, který se má vyznačovat především bojem s tělesnými žádostmi a světskými lákadly; vrcholem života pak má být vzestup k neviditelnému počátku všech věcí, k Ježíšovi. Z hlediska dějin teologie a filosofie je pak významný jeho spis O svobodné vůli, kde se pouští do polemiky s Martinem Lutherem, který na rozdíl od Erasma odmítal svobodnou vůli odmítal.
Přestože sdílel ideály italského humanismu, bývá označován za představitele tzv. biblického humanismu, který se vyznačuje chápáním návratu k antice jako návratu k ranému křesťanství, bibli, církevním otcům a celkově prvotní křesťanské zbožnosti. Součástí toho je kritika věcí, které tento proud narušily: především rozmařilé zvyky církve, kupčení s odpustky, povrchní zbožnost, zahálčivost mnichů a zpohanštělá teologie scholastiky. Součástí tohoto ad fontes bylo i zpřístupnění raných biblických textů v původním jazyce, jejich kritický překlad a odstranění chyb, omylů a přepisů; sám Erasmus připravil spisy otce Jeronýma, který přeložil bibli do latiny (Vulgata). Důležitější bylo kritické řecké vydání Nového zákona, doprovázené latinským překladem.
Cílem biblických humanistů však nebylo jen zpřístupnit rané křesťanství v podobě knih, ale především čtení starých spisů jako východisko k pravé zbožnosti, k pochopení poselství bible, a i k ctnostnému křesťanskému životu. Erasmus sám charakterizoval svou filosofii jako philosophia Christi, přičemž významným rysem této filosofie byl právě návrat k autentické křesťanské zbožnosti nenarušené světskými svody, ani scholastickou teologií, která dle něj selhala, protože nedokázala zprostředkovat Ježíšovo poselství. Nejlépe ji lze pochopit čtením Nového zákona, jelikož je v něm obsaženo vše potřebné pro lidský život a dosažení blaženosti. Ježíš má být morálním vzorem každého křesťana, který se tak oprostí od tělesnosti a dosáhne niterné spirituality; proto také není Ježíšova filosofie teoretickým poznáváním, ale spíše praktickým napodobováním. Svým požadavkem intenzivního studia bible a obratu k původní, prosté a niterné zbožnosti měl Erasmus blízko k reformaci, ale také kvůli sporu o svobodnou vůli s Lutherem se na stranu reformovaných nikdy nepřiklonil.
Reformace
V souvislosti s biblickým humanismem jde o jeden z nejdůležitějších rysů renesance; vymezení reformace zní: náboženské a sociálně politické hnutí v Evropě 16. a 17. století, které usilovalo o obnovu křesťanství a nápravu společnosti. Za počátek reformace, jejímiž předchůdci byli například husité, se datuje do roku 1517, kdy německý teolog Martin Luther (1483-1546) přibil na vrata wittenberského kostela 95 tezí proti odpustkům. Představiteli dalších proudů pak byli Ulrich Zwingli (1484-1531) a ženevský reformátor Jan Kalvín (1509-1563). Důsledkem reformace bylo rozštěpení církve na různé další konfese, církve a společenství s rozdílnými dogmaty, jejichž příslušníci se vzájemně napadali v disputacích, pronásledovali se a zabíjeli. Katolicismus zůstal relativně jednotný, protestantské církve se rozdělily na řadu proudů a sekt, přičemž si samozřejmě všechny činily nárok na autentickou podobu křesťanství.
Podobně jako biblickým humanistům i jim vadila povrchní a formální zbožnost a přílišné uctívání svatých, které se až příliš přibližovalo pohanskému uctívání; dalším podnětem pak byl stav církve – prodávání odpustků, život kléru, politického vměšování církve; v oblasti teologie se pak reformátoři bouřili proti spojování křesťanství s pohanskou filosofií. Křesťanství se má vrátit k původním kořenům a zbavit se pokusů o racionalizaci víry skrze pohanskou filosofii.
Protestantské církve se držely tří principů: sola fides (pro postoj k bohu je rozhodující samotná víra), sola Scriptura (, která se opírá o bibli) a sola gratia (obsahující příslib spásy odvozený z boží milosti a spravedlnosti). První princip jde proti racionalismu scholastiky, dle které je víra s rozumem slučitelná – pro reformaci je rozum bezmocný a k poznání boha může vést jenom víra; zároveň to odmítá církevní hierarchii – reformace je velmi individualistická, každý je svým vlastním knězem. Církev dle reformace stojí mezi člověkem a bohem a hierarchie jí slouží k uplatňování politických a světských cílů. Obdobně se jim nelíbil monopol církve na vzdělání, a v neposlední řadě pak systém svátostí, které neuděloval bůh, ale právě církev.
Druhý princip upozorňuje na nutnost studia bible, která je jediným zdrojem a normou víry; katolíci se jim smáli, že bible je jejich papírový papež. Zde je však reformace úzce spojena právě s biblickým humanismem, jelikož si uvědomovali důležitost humanistické textové kritiky pro pochopení původního významu bible. Luther přeložil bibli do němčiny právě z Erasmova řeckého vydání. Mnoho čelních představitelů reformace mělo dokonce humanitní vzdělání, a někteří tvrdí, že reformace je důsledkem humanistického ad fontes.
Třetí princip pak míří na nauku o ospravedlnění. Dle křesťanské věrouky je člověk od narození obtížen dědičným hříchem, a ospravedlnění spočívá v osvobození před posledním soudem. Dle církevních otců je ale ospravedlnění výsledkem nejen boží milosti, ale i dobrých a kajícných skutků (askeze, almužny, celibát, desatero atp.), přičemž reformace oživuje stanovisko Augustina, kdy je člověk zcela zkažený a sám si pomoci k milosti nemůže; není totiž odměnou za zásluhy, ale nečekaným darem. Bůh předurčil, kdo bude spasen, a kdo ztracen; člověk může jen doufat.
Katolická církev zasáhla souborem opatření, která jsou označována jako protireformace (1550-1750); za počátek se považuje Tridentský koncil (1545-1563), jehož hlavním tématem bylo jasné vymezení katolictví proti protestantismu. Šlo o nové potvrzení náboženských stanovisek, která protestanti odmítli, přisoudil právo na interpretaci bible výlučně církvi, formuloval učení o ospravedlnění, uchovávající tradiční víru ve svobodnou vůli a dobré skutky, potvrdil učení o sedmi svátostech (křest, biřmování, eucharistie, pokání, poslední pomazání, kněžské svěcení a manželství). V souladu se zachováním neporušené pravé katolické víry také vychází první Index zakázaných knih. V zásadě se jednalo o centralizování církevního života, potlačování protestantismu a jiných herezí, důraz na náboženskou konformitu a snahu vzbudit v širokém obyvatelstvu důvěru v církev.
Reformace byla z hlediska intelektuálních dějin a renesance a novověku zásadní událostí v tom, že především znamenala konec humanistického snu o obnovení evropské kultury ve společném duchu křesťanských a pohanských ideálů – šok byl pro humanisty jednak konec jednoty křesťanstva, jednak konfesijní spory a následující brutální náboženské války. Na konci 16. století tento sen vystřídal skepticismus a fideismus, odmítající fanatismus každé víry, považující se za pravou.
Mezi humanisty patřili učenci a autoři beletristických děl G Boccacio, P. Aretino, F. Rabelais, M. de Cervantes; teoretická pojednání a vzdělávací spisy sepisovali F. Petrarca, L. Valla, C. Salutani, L. Bruni, L. B. Alberti a A. Poliziano (poslední představitel italského humanismu); v 16. století se v západní Evropě objevují E. Rotterdamský, G. Budé, J. C. Scalinger nebo I. Casaubon; kromě nich lze sem zařadit i myslitele s humanistickým vzděláním, avšak přesahující rámec pěti oborů a soustředěním se na filosofii, tj. N. Machiavelli, T. More, M. de Montaigne nebo F. Bacon.
Francesco Petrarca (1304-1374)
Je považován za prvního humanistu, nebyl univerzitní učenec, a ačkoli nezískal kněžské vysvěcení, působil jako kaplan a kanovník. Byl mu nabídnut biskupský úřad, ten však odmítl; několik církevních obročí a významných rodin mu zajišťovalo vcelku nezávislý život; střídal období samoty a psaní, a období politické aktivity. Ve Veroně náhodou objevil Ciceronovy spisy, které se pro něj se Senecovými dopisy staly vzorem epistolografického umění; sám napsal přes 500 dopisů v duchu humanismu, u mnohých si nechal opisy a sestavoval je v knihy. Další významný je historický spis O slavných mužích obsahující životopisy od Romula po Catona Staršího; z hlediska filosofie jsou významné jeho etické a náboženské spisy, mezi nimiž jsou nejvýznamnější O nevědomosti mé a mnoha dalších, Mé tajemství nebo O samotářském životě.
Poměrně ostře napadal scholastickou učenost, zejména pak aristotelskou univerzitní filosofii; omezuje se spíše na invektivy: Aristotelés byl moudrý muž, ale bohužel se na jeho díle podepsala neznalost pravd křesťanství; především mu vadí jeho přesvědčení o věčnosti světa, odsuzuje nesmrtelnost pouze rozumové složky duše a možnost dosažení blaženosti v pozemském životě.
Jaká je jeho alternativa scholastické pseudo-učenosti? Odpověď lze najít v jeho Výstupu na Mons Ventoux, kde píše, jak se po výstupu rozhlížel po okolí, po chvilce ale vytáhl z kapsy Vyznání, a připomněl si, že se člověk nemá zabývat přírodním světem, a tak se obrátil do svého nitra, kde našel to pravé – svého ducha, nad kterého nic většího není. V díle jsou zachyceny zásadní humanistické ideály: humanista se snaží poznat svět vlastními silami, ale nakonec nachází odpověď v antických spisech, ve kterých se dovídá, že musí nejprve poznat sám sebe, chce-li poznat svět. Na vrcholku hory si přečetl, že zkoumání světa je samoúčelná zvědavost, kvůli které člověk zapomíná na to důležité: blaženost, spásu a boha. Zdůrazňuje tedy nedůležitost poznání světa, a směřuje pozornost k vlastnímu nitru, kde najde cestu ke ctnosti, spáse, blaženosti a bohu.
Zájem o antické ideály blaženého života se už v raném humanismu Petrarcy pojí s přesvědčením o zbytečnosti poznání, které se netýkalo člověka a spásy. Vychází z Augustina, Cicera (který, chudák, umřel jenom chvilku před narozením Krista) a Platóna. Posledně jmenovaného sice pravděpodobně sám nečetl, ale uznává jej na základě mýtu o stvoření světa.
Rovněž zformoval představu o dějinách, sdílenou dalšími humanisty, totiž, že on sám žije v době úpadku, který začal rozpadem římské říše, a svět směřuje k zániku. Dějiny se tak dělí na dva celky: moudrý a ctnostný svět Řeků a Římanů, a barbarský středověk trvající do Petrarcovy doby. Pesimistou však dle Špeldy byl jen proto, že v nitru byl idealistou – při srovnání vlastní současnosti s činy a ideály Ciceronovy doby se nemohl ubránit zoufalství. Nevyústilo to však v beznaděj: věřil v příchod velkého, celokulturního duchovního obnovení, které ukončí toto dlouhé období úpadku. Takové obnovení však nemůže přijít ze zdrojů temného středověku, takže je třeba se obracet právě k antice. Poprvé se tak u něj objevuje představa, že to nové, co vede k lepší budoucnosti, musí mít prastarý základ.
Erasmus Rotterdamský (1467-1536)
Augustiniánský mnich, který nechtěl žít v klášteře, dostal od papeže glejt na světský život, získal doktorát z teologie, ale ani na univerzitě nezůstal; působil jako sekretář, vychovatel, vydavatel a později i jako spisovatel. Mezi první významné práce patří encyklopedie antické moudrosti Přísloví z roku 1500 obsahující latinská a řecká rčení a citáty, který celý život redigoval. Jelikož dokázal citlivě vycítit požadavky tehdejších čtenářů, byla jeho díla velmi úspěšná, o čemž hovoří např. Důvěrné rozhovory, původně zamýšlené jako cvičebnice latinské stylistiky a konverzace, přičemž i toto pojednání postupně rozšiřoval a zařazoval do něj teologickou a etickou problematiku týkající se každodenní zbožnosti a morálních aspektů lidského života; často se v dialozích objevují společenské nešvary, které Erasma pobuřovaly: zkaženost církve, zahálčivý život mnichů či jalovost scholastiky.
Jako mistr satiry se projevil v díle Chvála bláznivosti, kde personifikovaná Bláznivost popisuje svět jako místo všeobecného bláznovství, bezbožnosti a hlouposti. Protipól tohoto spisku představuje jeho dřívější dílo Rukověť křesťanského rytíře, kde skrze 22 pouček podává praktický návod k autentickému křesťanskému životu, který se má vyznačovat především bojem s tělesnými žádostmi a světskými lákadly; vrcholem života pak má být vzestup k neviditelnému počátku všech věcí, k Ježíšovi. Z hlediska dějin teologie a filosofie je pak významný jeho spis O svobodné vůli, kde se pouští do polemiky s Martinem Lutherem, který na rozdíl od Erasma odmítal svobodnou vůli odmítal.
Přestože sdílel ideály italského humanismu, bývá označován za představitele tzv. biblického humanismu, který se vyznačuje chápáním návratu k antice jako návratu k ranému křesťanství, bibli, církevním otcům a celkově prvotní křesťanské zbožnosti. Součástí toho je kritika věcí, které tento proud narušily: především rozmařilé zvyky církve, kupčení s odpustky, povrchní zbožnost, zahálčivost mnichů a zpohanštělá teologie scholastiky. Součástí tohoto ad fontes bylo i zpřístupnění raných biblických textů v původním jazyce, jejich kritický překlad a odstranění chyb, omylů a přepisů; sám Erasmus připravil spisy otce Jeronýma, který přeložil bibli do latiny (Vulgata). Důležitější bylo kritické řecké vydání Nového zákona, doprovázené latinským překladem.
Cílem biblických humanistů však nebylo jen zpřístupnit rané křesťanství v podobě knih, ale především čtení starých spisů jako východisko k pravé zbožnosti, k pochopení poselství bible, a i k ctnostnému křesťanskému životu. Erasmus sám charakterizoval svou filosofii jako philosophia Christi, přičemž významným rysem této filosofie byl právě návrat k autentické křesťanské zbožnosti nenarušené světskými svody, ani scholastickou teologií, která dle něj selhala, protože nedokázala zprostředkovat Ježíšovo poselství. Nejlépe ji lze pochopit čtením Nového zákona, jelikož je v něm obsaženo vše potřebné pro lidský život a dosažení blaženosti. Ježíš má být morálním vzorem každého křesťana, který se tak oprostí od tělesnosti a dosáhne niterné spirituality; proto také není Ježíšova filosofie teoretickým poznáváním, ale spíše praktickým napodobováním. Svým požadavkem intenzivního studia bible a obratu k původní, prosté a niterné zbožnosti měl Erasmus blízko k reformaci, ale také kvůli sporu o svobodnou vůli s Lutherem se na stranu reformovaných nikdy nepřiklonil.
Reformace
V souvislosti s biblickým humanismem jde o jeden z nejdůležitějších rysů renesance; vymezení reformace zní: náboženské a sociálně politické hnutí v Evropě 16. a 17. století, které usilovalo o obnovu křesťanství a nápravu společnosti. Za počátek reformace, jejímiž předchůdci byli například husité, se datuje do roku 1517, kdy německý teolog Martin Luther (1483-1546) přibil na vrata wittenberského kostela 95 tezí proti odpustkům. Představiteli dalších proudů pak byli Ulrich Zwingli (1484-1531) a ženevský reformátor Jan Kalvín (1509-1563). Důsledkem reformace bylo rozštěpení církve na různé další konfese, církve a společenství s rozdílnými dogmaty, jejichž příslušníci se vzájemně napadali v disputacích, pronásledovali se a zabíjeli. Katolicismus zůstal relativně jednotný, protestantské církve se rozdělily na řadu proudů a sekt, přičemž si samozřejmě všechny činily nárok na autentickou podobu křesťanství.
Podobně jako biblickým humanistům i jim vadila povrchní a formální zbožnost a přílišné uctívání svatých, které se až příliš přibližovalo pohanskému uctívání; dalším podnětem pak byl stav církve – prodávání odpustků, život kléru, politického vměšování církve; v oblasti teologie se pak reformátoři bouřili proti spojování křesťanství s pohanskou filosofií. Křesťanství se má vrátit k původním kořenům a zbavit se pokusů o racionalizaci víry skrze pohanskou filosofii.
Protestantské církve se držely tří principů: sola fides (pro postoj k bohu je rozhodující samotná víra), sola Scriptura (, která se opírá o bibli) a sola gratia (obsahující příslib spásy odvozený z boží milosti a spravedlnosti). První princip jde proti racionalismu scholastiky, dle které je víra s rozumem slučitelná – pro reformaci je rozum bezmocný a k poznání boha může vést jenom víra; zároveň to odmítá církevní hierarchii – reformace je velmi individualistická, každý je svým vlastním knězem. Církev dle reformace stojí mezi člověkem a bohem a hierarchie jí slouží k uplatňování politických a světských cílů. Obdobně se jim nelíbil monopol církve na vzdělání, a v neposlední řadě pak systém svátostí, které neuděloval bůh, ale právě církev.
Druhý princip upozorňuje na nutnost studia bible, která je jediným zdrojem a normou víry; katolíci se jim smáli, že bible je jejich papírový papež. Zde je však reformace úzce spojena právě s biblickým humanismem, jelikož si uvědomovali důležitost humanistické textové kritiky pro pochopení původního významu bible. Luther přeložil bibli do němčiny právě z Erasmova řeckého vydání. Mnoho čelních představitelů reformace mělo dokonce humanitní vzdělání, a někteří tvrdí, že reformace je důsledkem humanistického ad fontes.
Třetí princip pak míří na nauku o ospravedlnění. Dle křesťanské věrouky je člověk od narození obtížen dědičným hříchem, a ospravedlnění spočívá v osvobození před posledním soudem. Dle církevních otců je ale ospravedlnění výsledkem nejen boží milosti, ale i dobrých a kajícných skutků (askeze, almužny, celibát, desatero atp.), přičemž reformace oživuje stanovisko Augustina, kdy je člověk zcela zkažený a sám si pomoci k milosti nemůže; není totiž odměnou za zásluhy, ale nečekaným darem. Bůh předurčil, kdo bude spasen, a kdo ztracen; člověk může jen doufat.
Katolická církev zasáhla souborem opatření, která jsou označována jako protireformace (1550-1750); za počátek se považuje Tridentský koncil (1545-1563), jehož hlavním tématem bylo jasné vymezení katolictví proti protestantismu. Šlo o nové potvrzení náboženských stanovisek, která protestanti odmítli, přisoudil právo na interpretaci bible výlučně církvi, formuloval učení o ospravedlnění, uchovávající tradiční víru ve svobodnou vůli a dobré skutky, potvrdil učení o sedmi svátostech (křest, biřmování, eucharistie, pokání, poslední pomazání, kněžské svěcení a manželství). V souladu se zachováním neporušené pravé katolické víry také vychází první Index zakázaných knih. V zásadě se jednalo o centralizování církevního života, potlačování protestantismu a jiných herezí, důraz na náboženskou konformitu a snahu vzbudit v širokém obyvatelstvu důvěru v církev.
Reformace byla z hlediska intelektuálních dějin a renesance a novověku zásadní událostí v tom, že především znamenala konec humanistického snu o obnovení evropské kultury ve společném duchu křesťanských a pohanských ideálů – šok byl pro humanisty jednak konec jednoty křesťanstva, jednak konfesijní spory a následující brutální náboženské války. Na konci 16. století tento sen vystřídal skepticismus a fideismus, odmítající fanatismus každé víry, považující se za pravou.
Problémy
svobodná vůle - pro - katolíci, proti - protestanti (reformace)
vřelý vztah k bohu bez církve
důraz na vlastní nitro
dopisy
dějiny - Petrarca - antika = vrchol
analýza textu - bible, filosofické antické spisy
zachování a překlady antických textů
svobodná vůle - pro - katolíci, proti - protestanti (reformace)
vřelý vztah k bohu bez církve
důraz na vlastní nitro
dopisy
dějiny - Petrarca - antika = vrchol
analýza textu - bible, filosofické antické spisy
zachování a překlady antických textů
První čtyři věty
Renesancí se nazývá období lidských dějin mezi středověkem a novověkem, v letech 1350 - 1600. Dvěma slovy je možné jej charakterizovat jako návrat k antice. Renesance není pouze oživování antické tradice. Je to kulturně vzdělávací program.
Renesancí se nazývá období lidských dějin mezi středověkem a novověkem, v letech 1350 - 1600. Dvěma slovy je možné jej charakterizovat jako návrat k antice. Renesance není pouze oživování antické tradice. Je to kulturně vzdělávací program.
Žádné komentáře:
Okomentovat