Slovesný vid

Česká slovesa až na několik výjimek umožňují vyjádřit dvojí vid: dokonavý a nedokonavý. Nedokonavý vid slouží k popisu události tak, že si všímáme kvality děje, ale nezáleží nám na jeho časovém ohraničení (psát, plakat, skákat, běhat), oproti tomu dokonavá slovesa slouží k popisu děje časově ohraničeného, ať už jde o děj okamžitý (střelit, skočit), začátek děje (vyběhnout, rozplakat se) nebo – a to nejčastěji – o konec děje (dopsat, doběhnout, vyplakat se). Změna vidu je nejčastěji vyjádřena předponami (psát – napsat), ale i změnou slovesného kmene (ztrácet – ztratit). Nejspolehlivějšími prostředky, jak poznat vid, jsou:

• spojitelnost s fázovým slovesem (např. začít, budoucí čas slovesa být) – je-li sloveso spojitelné s fázovým slovesem, pak je nedokonavé;
• použití slovesa v přítomném čase: popisuje-li sloveso použité v přítomném čase budoucnost, pak jde o sloveso dokonavé, popisuje-li přítomnost, pak o sloveso nedokonavé.

Logický čtverec

Tautologie

A)
 p ↔ ¬¬p zákon dvojité negace ∗
 ¬(p∧¬p) zákon sporu ∗
 p∨¬p zákon vyloučeného třetího ∗
p→p zákon totožnosti
p ↔ (p∧p) zákon idempotence konjunkce
p ↔ (p∨p) zákon idempotence disjunkce

B)
¬(p∧q) ↔ (¬p∨¬q) De Morganův zákon (DM) ∗ „negovaná konjunkce je disjunkcí negací“
(p∧q) ↔ ¬(¬p∨¬q)
(p∧q) ↔ ¬(p → ¬q)
¬(p∨q) ↔ (¬p∧¬q) De Morganův zákon (DM) ∗ „negovaná disjunkce je konjunkcí negací“
(p∨q) ↔ ¬(¬p∧¬q)
(p∨q) ↔ (¬p→q)
¬(p→q) ↔ (p∧¬q) převod implikace na konjunkci ∗ „negovaná implikace je konjunkce s negací“ (p→q) ↔ (¬p∨q) převod implikace na disjunkci ∗
(p→q) ↔ (¬q→¬p) transpozice (konverze) implikace ∗
(p↔q) ↔ ((p→q)∧(q→p)) rozklad ekvivalence na implikace ∗ „ekvivalence je obousměrná implikace“
(p↔q) ↔ ((p→q)∧(¬p→¬q)) (p↔q) ↔ ((p∧q)∨(¬p∧¬q)) (p↔q) ↔ ((¬p∨q)∧(p∨¬q))

C)
(p∧q) ↔ (q∧p) komutativita
(p∨q) ↔ (q∨p) (p↔q) ↔ (q↔p) (p∧(q∧r)) ↔ ((p∧q) ∧r) asociativita 
(p∨(q∨r)) ↔ ((p∨q)∨r) (p↔(q↔r)) ↔((p↔q)↔r) (p∧(q∨r)) ↔ ((p∧q)∨(p∧r)) distributivita (p∨(q∧r)) ↔ ((p∨q)∧(p∨r)) (p→q) → ((q→r)→(p→r)) tranzitivita

D)
p→(q→p) zákon simplifikace ∗ 
(p∧¬p)→q zákon Dunse Scota („ex falso quodlibet“) ∗
((p→q)∧(p→¬q)) → ¬p zákon redukce ad absurdum
(p→q) → ((q→r)→(p→r)) hypotetický sylogismus
(p→(q→r)) ↔ ((p∧q)→r) zákon slučování premis
(p→(q→r)) → (q→(p→r)) zákon záměny premis

E)
(kde T je nějaká tautologie a K je nějaká kontradikce) (p∧T) ↔ p neutrálnost tautologie ke konjunkci (p∧K) ↔ K agresivnost kontradikce ke konjunkci (p∨T) ↔ T agresivnost tautologie k disjunkci (p∨K) ↔ p neutrálnost kontradikce k disjunkci (p∧(p∨q)) ↔ p zákon absorpce (p∨(p∧q)) ↔ p zákon absorpce T ↔ (p∨¬p) ⊥ ↔ (p∧¬p) F) p → ¬¬p zavedení dvojité negace ¬¬p → p eliminace dvojité negace (p∧q) → p eliminace konjunkce (p∧q) → q eliminace konjunkce p → (p∨q) zavedení disjunkce q → (p∨q) zavedení disjunkce (p∧(p∨q)) ↔ p zákon absorpce (p∨(p∧q)) ↔ p zákon absorpce

Ekvivalentní výroky

Původní výrok	Zápis pomocí negace a implikace
A  B	(A   B)
A  B	A  B
A  B	A  B
A  B	((A  B)  (B  A))

De Morganovy zákony

De Morganovy zákony určují vztah mezi sjednocením, průnikem a doplňkem množiny a další se zabývají matematickou logikou. Zákony se jmenují po Augustu De Morganovi (1806–1871).^[1]

Mějme množiny  a  nechť označuje doplněk dané množiny.

Potom platí vztahy

Formální vztahy pro logické operace:

kde:

•  a A je negace (NOT)
•  je konjunkce (AND)
•  je disjunkce (OR)

Hudební skladatelé

Sergej Sergejevič Prokofjev
Sergej Sergejevič Prokofjev, rusky Сергей Сергеевич Прокофьев (23.dubna 1891 Soncovka – 5. března 1953Moskva) byl ruský skladatel, pianista a dirigent, jenž je považován za jednoho z nejvýznamnějších skladatelů 20. století. Mezi jeho nejznámější práce patří „Tanec králů“ z baletu Romeo a Julie (známý též jako „Montekové a Kapuleti“), „Marš“ z opery Láska ke třem pomerančům a scénická hudba Péťa a vlk. Mimo jiné také složil pět klavírních koncertů, devět klavírních sonát a sedm symfonií.

Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov

Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov (rusky Никола́й Андре́евич Ри́мский-Ко́рсаков, Nikolaj Andreevič Rimskij-Korsakov; 18. března 1844 Tichvin v Petrohradské oblasti nedaleko Novgorodu – 21. června 1908, Ljubensk), byl významný romantický ruský hudební skladatel a pedagog (vyučoval harmonii a orchestraci, jejímž byl mistrem).

Byl členem umělecké skupiny zvané „Pětka“ nebo též „Mocná hrstka“. Jeho díla jsou často inspirována náměty z oblasti lidové slovesnosti (zejména pohádek). Rimskij-Korsakov jako první předložil svou představu synestetického (vícesmyslového) vnímání hudby (sluch a zrak), kde určitému tónu je pevně přiřazena určitá barva.

Béla Bartók
Béla Bartók (25. března 1881 Nagyszentmiklós v tehdejším Rakousku-Uhersku / dnešní Sânnicolau Marev Rumunsku – 26. září 1945 New York, USA), byl světově proslulým maďarským hudebním skladatelem 20. století. Světový význam získal nejen jako skladatel, ale zároveň jako výborný klavírista a uznávaný hudební vědec. Od roku 1940 žil v exilu v USA. Společně s Leošem Janáčkem a Zoltánem Kodályem patří ke skladatelům, jejichž výrazným zdrojem inspirace byla lidová hudba. V dětství měl velké zdravotní problémy. Do školy začal proto chodit později a i jeho gymnaziální studium ve Velkém Varadínu (Nagyvárad) muselo být proto přerušeno.

Fryderyk Chopin

Fryderyk Franciszek Chopin, francouzsky Frédéric François Chopin, výslovnost česká [šopén], francouzská[ʃopɛ̃], dříve psáno rovněž „Szopen“^[1] (22. února nebo 1. března 1810 – 17. října 1849) byl polský skladatel vážné hudby a klavírní virtuos období romantismu, který proslul jako „básník klavíru“.^[2]

Jeho otec byl francouzský emigrant, matka pocházela ze zchudlého šlechtického rodu z Polska. Fryderyk Chopin prožil dětství ve Varšavě, kde se v roce 1816 začal učit hru na klavír u Čecha Vojtěcha Živného. Již v sedmi letech se pokoušel o své první skladby. Od roku 1822 byl žákem varšavského lycea a mezi léty 1826–1829 se učil u Józefa Elsnera hudební teorii na konzervatoři. Po škole slavil úspěch koncertováním ve Vídni a Drážďanech, na území dnešního Česka měl malý soukromý recitál v Teplicích.^[3] V roce 1830 opustil Polsko a vydal se do Vídně. V roce 1831 přesídlil do Paříže, kde působil také jako učitel hudby. Zde navázal vztah se spisovatelkou George Sandovou, se kterou se však nikdy neoženil, a po rozchodu s ní již nenavázal další vztah. V letech 1838–1839 pobýval na Mallorce (George Sandová jeden z jejich pobytů líčí v Zimě na Mallorce), kde těžce onemocněltuberkulózou. Často pobýval v lázních po celé Evropě, v roce 1848 cestoval i po Anglii a Skotsku. Své nemoci podlehl 17. října 1849 v Paříži, kde je též pohřben, jeho srdce ve stříbrné schránce je však uloženo ve Varšavě. Na jeho počest se ve Varšavě konají mezinárodní soutěže mladých klavíristů.

Svá díla psal především pro sólový klavír a všechny jeho ostatní skladby obsahují klavírní part. Mezi jeho nejvýznamnější skladby patří nokturna z 30. a 40. let, kde se uplatnila jeho velice jemná, zpěvná a figuracemi opředená melodika, nebo cyklus preludií, zobrazující jeho improvizační schopnosti. Ze šesti skladeb pro klavír a orchestr vynikají především dva klavírní koncerty. Komponoval také taneční skladby, přičemž polský národní prvek vyniká nejvíce v 60 mazurkách a ve slavnostních polonézách. Jeho 18 dochovaných valčíků má oproti tomu převážně salónní ráz. Chopin se stejně jako mnozí jiní romantičtí autoři snažil přijít na způsob nahrazení v té době ne zcela vyhovující sonátové formy, především jeho 2. klavírní a 1. violoncellová sonáta (1846) vykazují nezvyklá formová řešení.^[zdroj?] V českých zemích měl Chopin velký vliv na Smetanu, který prohlásil: „Jeho skladbám měl jsem ve všech koncertech co děkovat za úspěch a od té doby, co jsem skladby jeho byl poznal a pochopil, věděl jsem též, co mojí úlohou jest“.

Ferenc Liszt

Ferenc (též Franz) Liszt^[1] (22. října 1811 (německy) Raiding / (maďarsky) Doborján, tehdy Uhersko, dnes Rakousko –31. července 1886 Bayreuth, Německo) byl rakousko-uherský klavírní virtuóz a hudební skladatel.

Liszt byl jeden z nejznámějších klavírních virtuózů své doby a jeden z nejproduktivnějších hudebních skladatelů 19. století. V průběhu své skladatelské činnosti komponoval v různých stylech. Nejprve patřil mezi hlavní představiteleromantismu. Svými symfonickými básněmi byl jedním z průkopníků programní hudby. Jeho hlavní díla patří do tzv. novoněmeckého hudebního stylu.

Richard Wagner

Wilhelm Richard Wagner (22. května 1813, Lipsko – 13. února 1883, Benátky) byl německý hudební skladatel, výrazný představitel hudebního romantismu. Mezi jeho nejznámější díla patří opery Bludný Holanďan, Lohengrin, Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští, Rienzi, Parsifal a operní tetralogie Prsten Nibelungův.

Mnoho let žil mimo Německo – především v Lotyšsku, Francii, Rakousku a Itálii. Nejdelší období však strávil ve Švýcarsku, kde se usadil poté, když po nezdařené revoluci v roce 1848 musel uprchnout z Německa. Několikrát navštívil i Čechy – především Prahu, kde uvedl některá svá díla. Měsíc strávil i v Teplicích; výlet na hrad Střekov jej inspiroval ke složení operyTannhäuser. V Bayreuthu mu bylo v roce 1873 umožněno s pomocí bavorského krále Ludvíka II. postavit pro inscenace svých oper divadlo s tehdy vynikající akustikou a založit zde tradici Hudebních slavností v Bayreuthu (Bayreuther Festspiele), které si svoji světovou proslulost udržují dodnes.

Pro skladatelovy protižidovské názory bylo jeho dílo již za císařství jednostranně posuzováno a zejména v období nacismu přímo zneužito. Wagner bývá (ne zcela logicky) spojován s Adolfem Hitlerem z toho důvodu, že Wagnerova snacha Winifred Marjorie Wagner (rozená Williams) byla dlouholetou Hitlerovou osobní přítelkyní.

Mezinárodní organizace

EU

1. Belgické království - 1952
2. Francouzská republika - 1952
3. Italská republika - 1952
4. Lucemburské velkovévodství - 1952
5. Spolková republika Německo - 1952
6. Nizozemské království - 1952
7. Dánské království - 1973
8. Irská republika - 1973
9. Spojené království Velké Británie a Severního Irska - 1973
10. Řecká republika - 1981
11. Portugalská republika - 1986
12. Španělské království - 1986
13. Finská republika - 1995
14. Rakouská republika - 1995
15. Švédské království - 1995
16. Česká republika - 2004
17. Estonská republika - 2004
18. Kyperská republika - 2004
19. Litevská republika - 2004
20. Lotyšská republika - 2004
21. Maďarsko - 2004
22. Maltská republika - 2004
23. Polská republika - 2004
24. Slovenská republika - 2004
25. Slovinská republika - 2004
26. Bulharská republika - 2007
27. Rumunsko - 2007
28. Chorvatská republika - 2013

NATO

1. USA - 1949
2. Kanada - 1949
3. UK - 1949
4. Francie - 1949
5. Portugalsko - 1949
6. Belgie - 1949
7. Lucembursko - 1949
8. Nizozemsko - 1949
9. Dánsko - 1949
10. Norsko - 1949
11. Itálie - 1949
12. Island - 1949
13. Řecko - 1952
14. Turecko - 1952
15. Německo - 1955
16. Španělsko - 1982
17. Česko - 12. 3. 1999
18. Maďarsko - 1999
19. Polsko - 1999
20. Litva - 2004 
21. Lotyšsko - 2004
22. Estonsko - 2004
23. Rumunsko - 2004
24. Bulharsko - 2004
25. Slovinsko - 2004
26. Slovensko - 2004
27. Chorvatsko - 2009
28. Albánie - 2009

Výtvarné umění

Paul Cézanne (19. ledna 1839, Aix-en-Provence, Francie – 22. října 1906, tamtéž) byl francouzský malíř, významný představitel impresionismu. Je známý jako otec moderního umění.

Narodil se v zámožné rodině – jeho otec byl úspěšný bankéř, který chtěl, aby Paul získal dobré vzdělání. Proto Cézanne po ukončení gymnázia studoval tři roky práva na univerzitě v Aix. Paul se ovšem toužil stát malířem, což mu jeho otec povolil až v roce 1861, a Paul odjel do Paříže, kde začal studovat malířství.

Na začátku své malířské kariéry tvořil především portréty, v nichž se snažil zachytit psychologii postav. V roce 1870ho v Aix zastihla zpráva o vypuknutí prusko-francouzské války, proto se utekl ukrýt do malé vesničky L'Estaque. Tady žil s dvacetiletou knihařkou Hortensií, se kterou se oženil až roku 1886.

Snažil se ve věcech najít řád a zachytit jejich objem. Nezaměřoval se na světlo a stín a nechával často prosvítat i podklad. Stejně jako impresionisté se snažil nepoužívat černou a používal komplementární barvy. Častými tématy jeho obrazů jsou koupání, hora svaté Victorie, jablka a drapérie.

Jeho nejznámějším dílem je pravděpodobně obraz Hráči karet. Obraz existuje v pěti verzích. Jedna z verzí byla v roce 2012 prodána Kataru za částku přesahující 250 milionů amerických dolarů (přes 4,7 mld. Kč).^[1]

Cézanne sklidil mnoho kritiky za obraz Olympie. Jednalo se o parodii na stejnojmenný obraz malíře Maneta. V obrazeModrá váza (1885 – 1887) ukázal svou revoluční myšlenku, že malířství se nemůže omezovat jen na prosté napodobování světa. Toto pojetí umění odmítla veřejnost i kritika.

Mezi jeho další známé obrazy patří: Žena s konvicí na kávu, Zátiší s ovocem (v tomto obraze zachází s barvou jako s prvkem nezávislým na formě), Velké koupající se ženy (obraz zachycuje 11 ženských postav, které jsou zobrazeny spíše schematicky a vypadají jako kusy pískovce uprostřed krajiny).

Paul Cézanne zůstal po většinu svého života nepochopen veřejností a kritikou, teprve až na konci života byla jeho díla oceněna.

André Derain (10. června 1880 v Chatou – 8. září 1954 v Garches) byl francouzský malíř a sochař, jeden ze zakladatelů fauvismu.

V roce 1898 André Derain vstoupil do Académie Camillo, kde se seznámil s Henri Matissem, který v Louvru vytvářel kopie. V roce 1900 se seznámil s Mauricem de Vlaminckem, se kterým si pronajal ateliér. Začal malovat své první krajiny. Jako samouk navštěvoval mnoho muzeí, kde se vzdělával. Ovlivnil ho Vincent van Gogh a také postimpresionisté, především Paul Cézanne. V roce 1905 spolu s Henri Matissem vytvořili nový styl, který je znám jako fauvismus. Zajímal se i odekorativní umění: keramiku, dřevěné reliéfy, plastiky apod. V roce 1907 se přestěhoval do Paříže do Bateau-Lavoir, kde potkal Picassa a Matisse, se kterými v roce 1910 odcestoval do Barcelony. Derain ilustroval první básnickou sbírku Guillauma Apollinaira L'Enchanteur pourrissant (1909) a sbírku básní Maxe Jacoba v roce 1912. V roce 1916 vytvořil ilustrace k první knize André Bretona Mont de Piété.

V roce 1914 po vypuknutí první světové války byl Derain odvelen na frontu. Po válce se vrátil k umění. V roce 1919vytvořil scénu a kostýmy pro Ruský balet Sergeje Ďagileva, se kterým měl velký úspěch. V roce 1928 získal Carnegieho cenu a začal vystavovat ve světě: Londýn, Berlín, Frankfurt nad Mohanem, Düsseldorf, New York a Cincinnati.

Během německé okupace Francie za druhé světové války Derain žil v Paříži a byl podporován Němci jako prestižní symbol francouzské kultury. V roce 1941 přijal pozvání na oficiální návštěvu do Německa. Nacistická propaganda ve velké míře této cesty využila a po válce byl Derain považován za kolaboranta. Po válce se stáhl do dobrovolné samoty. Rok před svou smrtí navrhl výpravu pro Lazebníka sevillského. Poté utrpěl náhlé onemocnění očí. Zemřel 8. září 1954 v důsledku dopravní nehody.

Eugène Henri Paul Gauguin (7. června 1848 Paříž – 8. května 1903 Atuona, Markézy) byl francouzský malíř, vůdčí osobnost postimpresionismu.

Paul Gauguin se narodil 7. června 1848 antibonapartovskému novináři Clovisi Gauguinovi a Aline, rozené Tristanové, dceři radikální feministky Flory Tristanové.

Když se roku 1852 dostal k moci Napoleon III., rozhodl se Clovis pro jistotu i s manželkou a dvěma dětmi, Marií a Paulem, odcestovat do Peru, kde měla Aline příbuzné. Náročnou plavbu však Clovis nepřežil.

U matčiných příbuzných v Limě prožil Paul rané dětství, ale po několika letech se s nimi jeho matka nepohodla a i s dětmi se roku 1854 vrátila do Paříže. Tam se Aline ujal bohatý burzián a sběratel umění Gustavo Arosa. Když zemřela, přijal Paulovu sestru Marii a Paula do svojí rodiny. Gauguin se přihlásil k obchodnímu námořnictvu. V letech 1868–1871 absolvoval námořní vojenskou službu, po jejím ukončení získal práci u burzovního makléře Bertina, kde působil jako úředník v jeho kanceláři. V tomto zaměstnání si Paul počínal obdivuhodně dobře - byl zrovna čas velkého hospodářského vzestupu a obchodníci na burze vydělávali obrovské peníze.

V té době začal ve volném čase malovat a sochařit. Také nakupoval obrazy prozatím zatracovaných impresionistů, se kterými, zvláště pak s Pissarrem, se seznámil v Arosově rodině.

Jeho první a jedinou ženou se stala Dánka Mette-Sofie Gadová, se kterou se oženil roku 1873. S ní měl čtyři syny (Emil, Clovis, Jean-René a Paul Rollon zvanýPola) a dceru Aline. Také díky ní Gauguin ze svých výdělků nenashromáždil větší množství peněz, protože Mette je obratně utrácela.

Když pak nastal propad na burze (1883), Paul přišel o práci a jejich manželství se zhroutilo. Když Mette zjistila, že ji a děti hodlá živit malováním, odjela zpět do své vlasti. Paul se poté protloukal jak mohl, ze zbohatlíka se stal tulák. Žít v Paříži pro něj bylo příliš nákladné, proto v té době často pobýval a maloval v Bretani v městě Pont-Aven. Velké pokroky ve své tvorbě ale nedělal, stále se držel k obrazu svému pozměněného impresionismu.

Po nějaké době se s přítelem Lavalem vydali za prací úředníka do Střední Ameriky, kde u přístavu Colón probíhal první - francouzský - pokus o stavbuPanamského průplavu. Brzy však práci v otřesně špinavém přístavu nemohli snést a uchýlili se na ostrov Martinik. Během pobytu na tomto ostrově namaloval Gauguin jen 12 pláten, ale na těch je vidět velký pokrok v hledání sebe sama (například plátno Pod mangovníky).

Po návratu žil střídavě v Paříži a Pont-Avenu, ale život v Evropě jej začal znechucovat. V té době došlo k osudovému setkání: galerista Theo van Gogh Gauguinovi představil svého bratra Vincenta. Theo navrhl, aby oba malíři zkusili vést společnou domácnost ve Vincentově oblíbeném městě Arles, ale jejich nedlouhé soužití skončilo absolutní katastrofou, když se van Gogh pokusil na Gauguina zaútočit nožem a poté se sám zmrzačil.

Gauguin se opět uchýlil do Bretaně, ale atmosféra v Pont-Avenu, který se mezitím stal oblíbeným cílem umělců i výletníků, mu přestala vyhovovat, a proto se tentokrát usadil v rybářském Le Pouldu. Kvůli nevydařeným finančním spekulacím a následným dluhům se rozhodl uniknout na Tahiti, podle jeho představ stále civilizací nedotčeného tropického ráje. V pařížské aukční síni u Drouota uspořádal aukci svých děl, která mu vynesla dost prostředků na cestu a přibližně tři roky života v Tichomoří.

Po příjezdu se usadil v městě Papeete, správním centru Tahiti, ale to brzy vyměnil za vesnici Mataica. Našel si domorodou ženu Teha'amanu jako milenku a modelku pro své obrazy.

Když mu došly vydělané peníze, vrátil se do Paříže, kde uspořádal prodejní výstavu svých děl, která však nebyla tak úspěšná jako dražba před odjezdem. Zavítal do milované Bretaně, kde se v přístavu Concarneau připletl do rvačky a utrpěl těžkou zlomeninu nohy. Také díky postupující syfilidě se mu toto zranění již nikdy plně nezhojilo.

Roku 1897 se pokusil o sebevraždu, ale byl zachráněn. Podnikl novou cestu do Tichomoří, tentokrát měl, se zastávkou na Tahiti, namířeno na Markézy, kde se usadil na malém ostrově Hiva-Oa. Galerista Vollard se uvolil mu posílat pravidelnou apanáž ve výši, která na Markézách znamenala slušný příjem. Navzdory klidnému životu bez existenčních problémů se jeho syfilida rychle zhoršovala a malíř se stal závislým na uklidňujícím morfiu a alkoholu.

Paul Gauguin zemřel 8. května 1903 na zástavu srdce.

Paul Gauguin vyšel z impresionismu, ale postupně si vytvořil vlastní osobitý styl.

Svůj první obraz – Lesík ve Viroflay – vytvořil v roce 1876. Poté se stává žákem Camilla Pissarra.

Díky krátkému pobytu na Martiniku nalezl vlastní styl, což dokazuje obraz Žlutý Kristus.

Po návratu do Francie získal obdiv a uznání. Jedním z jeho přívrženců je i Vincent van Gogh. Nějaký čas žil v Bretani, ale pořád musel myslet na exotické kraje, a proto odcestoval na Tahiti. Na obrazech Tahitské ženy a Arearea se snaží ukázat Tahiti jako ráj nezkažený civilizací.

Mezi jeho vrcholná díla patří Už nikdy (1897) a Dívky s květy mangovníku (1899).

Adolf von Menzel (8. prosince 1815 Vratislav – 9. února 1905 Berlín) byl německý historický malíř poloviny 19. století. Tvořil především oleje, ale vytvořil také řadu kreseb a portrétů v ingresovském stylu. Byl též autorem četných litografií, které zachycují německou aristokratickou společnost a rysy grunderské doby.

Adolf von Menzel se narodil ve Vratislavi v r. 1815. R. 1830 odešel do Berlína, kde studoval litografické techniky. Ty poté hodně využíval při zobrazování historických momentů i tajemných koncertních sálů. Na obou světových výstavách r. 1855 a 1867 v Paříži měl možnost poznat realismus Gustava Courbeta a Jeana-Françoise Milleta. Tyto vlivy jeho dílu dodaly větší uvolněnost a malířskou svěžest, takže se Menzel osvobodil od závislosti na kreslířské akademické rutiny a popisného realismu. V prusko-francouzské válce r. 1870 působil jako válečný malíř a nakreslil z této bitvy četné dřevoryty. Za tuto vynikající práci byl oceněn pruským řádem „Pour le merité“. Menzel zemřel v Berlíně r. 1905.