Slovesný vid

Česká slovesa až na několik výjimek umožňují vyjádřit dvojí vid: dokonavý a nedokonavý. Nedokonavý vid slouží k popisu události tak, že si všímáme kvality děje, ale nezáleží nám na jeho časovém ohraničení (psát, plakat, skákat, běhat), oproti tomu dokonavá slovesa slouží k popisu děje časově ohraničeného, ať už jde o děj okamžitý (střelit, skočit), začátek děje (vyběhnout, rozplakat se) nebo – a to nejčastěji – o konec děje (dopsat, doběhnout, vyplakat se). Změna vidu je nejčastěji vyjádřena předponami (psát – napsat), ale i změnou slovesného kmene (ztrácet – ztratit). Nejspolehlivějšími prostředky, jak poznat vid, jsou:

• spojitelnost s fázovým slovesem (např. začít, budoucí čas slovesa být) – je-li sloveso spojitelné s fázovým slovesem, pak je nedokonavé;
• použití slovesa v přítomném čase: popisuje-li sloveso použité v přítomném čase budoucnost, pak jde o sloveso dokonavé, popisuje-li přítomnost, pak o sloveso nedokonavé.

Logický čtverec

Tautologie

A)
 p ↔ ¬¬p zákon dvojité negace ∗
 ¬(p∧¬p) zákon sporu ∗
 p∨¬p zákon vyloučeného třetího ∗
p→p zákon totožnosti
p ↔ (p∧p) zákon idempotence konjunkce
p ↔ (p∨p) zákon idempotence disjunkce

B)
¬(p∧q) ↔ (¬p∨¬q) De Morganův zákon (DM) ∗ „negovaná konjunkce je disjunkcí negací“
(p∧q) ↔ ¬(¬p∨¬q)
(p∧q) ↔ ¬(p → ¬q)
¬(p∨q) ↔ (¬p∧¬q) De Morganův zákon (DM) ∗ „negovaná disjunkce je konjunkcí negací“
(p∨q) ↔ ¬(¬p∧¬q)
(p∨q) ↔ (¬p→q)
¬(p→q) ↔ (p∧¬q) převod implikace na konjunkci ∗ „negovaná implikace je konjunkce s negací“ (p→q) ↔ (¬p∨q) převod implikace na disjunkci ∗
(p→q) ↔ (¬q→¬p) transpozice (konverze) implikace ∗
(p↔q) ↔ ((p→q)∧(q→p)) rozklad ekvivalence na implikace ∗ „ekvivalence je obousměrná implikace“
(p↔q) ↔ ((p→q)∧(¬p→¬q)) (p↔q) ↔ ((p∧q)∨(¬p∧¬q)) (p↔q) ↔ ((¬p∨q)∧(p∨¬q))

C)
(p∧q) ↔ (q∧p) komutativita
(p∨q) ↔ (q∨p) (p↔q) ↔ (q↔p) (p∧(q∧r)) ↔ ((p∧q) ∧r) asociativita 
(p∨(q∨r)) ↔ ((p∨q)∨r) (p↔(q↔r)) ↔((p↔q)↔r) (p∧(q∨r)) ↔ ((p∧q)∨(p∧r)) distributivita (p∨(q∧r)) ↔ ((p∨q)∧(p∨r)) (p→q) → ((q→r)→(p→r)) tranzitivita

D)
p→(q→p) zákon simplifikace ∗ 
(p∧¬p)→q zákon Dunse Scota („ex falso quodlibet“) ∗
((p→q)∧(p→¬q)) → ¬p zákon redukce ad absurdum
(p→q) → ((q→r)→(p→r)) hypotetický sylogismus
(p→(q→r)) ↔ ((p∧q)→r) zákon slučování premis
(p→(q→r)) → (q→(p→r)) zákon záměny premis

E)
(kde T je nějaká tautologie a K je nějaká kontradikce) (p∧T) ↔ p neutrálnost tautologie ke konjunkci (p∧K) ↔ K agresivnost kontradikce ke konjunkci (p∨T) ↔ T agresivnost tautologie k disjunkci (p∨K) ↔ p neutrálnost kontradikce k disjunkci (p∧(p∨q)) ↔ p zákon absorpce (p∨(p∧q)) ↔ p zákon absorpce T ↔ (p∨¬p) ⊥ ↔ (p∧¬p) F) p → ¬¬p zavedení dvojité negace ¬¬p → p eliminace dvojité negace (p∧q) → p eliminace konjunkce (p∧q) → q eliminace konjunkce p → (p∨q) zavedení disjunkce q → (p∨q) zavedení disjunkce (p∧(p∨q)) ↔ p zákon absorpce (p∨(p∧q)) ↔ p zákon absorpce

Ekvivalentní výroky

Původní výrok	Zápis pomocí negace a implikace
A  B	(A   B)
A  B	A  B
A  B	A  B
A  B	((A  B)  (B  A))

De Morganovy zákony

De Morganovy zákony určují vztah mezi sjednocením, průnikem a doplňkem množiny a další se zabývají matematickou logikou. Zákony se jmenují po Augustu De Morganovi (1806–1871).^[1]

Mějme množiny  a  nechť označuje doplněk dané množiny.

Potom platí vztahy

Formální vztahy pro logické operace:

kde:

•  a A je negace (NOT)
•  je konjunkce (AND)
•  je disjunkce (OR)

Hudební skladatelé

Sergej Sergejevič Prokofjev
Sergej Sergejevič Prokofjev, rusky Сергей Сергеевич Прокофьев (23.dubna 1891 Soncovka – 5. března 1953Moskva) byl ruský skladatel, pianista a dirigent, jenž je považován za jednoho z nejvýznamnějších skladatelů 20. století. Mezi jeho nejznámější práce patří „Tanec králů“ z baletu Romeo a Julie (známý též jako „Montekové a Kapuleti“), „Marš“ z opery Láska ke třem pomerančům a scénická hudba Péťa a vlk. Mimo jiné také složil pět klavírních koncertů, devět klavírních sonát a sedm symfonií.

Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov

Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov (rusky Никола́й Андре́евич Ри́мский-Ко́рсаков, Nikolaj Andreevič Rimskij-Korsakov; 18. března 1844 Tichvin v Petrohradské oblasti nedaleko Novgorodu – 21. června 1908, Ljubensk), byl významný romantický ruský hudební skladatel a pedagog (vyučoval harmonii a orchestraci, jejímž byl mistrem).

Byl členem umělecké skupiny zvané „Pětka“ nebo též „Mocná hrstka“. Jeho díla jsou často inspirována náměty z oblasti lidové slovesnosti (zejména pohádek). Rimskij-Korsakov jako první předložil svou představu synestetického (vícesmyslového) vnímání hudby (sluch a zrak), kde určitému tónu je pevně přiřazena určitá barva.

Béla Bartók
Béla Bartók (25. března 1881 Nagyszentmiklós v tehdejším Rakousku-Uhersku / dnešní Sânnicolau Marev Rumunsku – 26. září 1945 New York, USA), byl světově proslulým maďarským hudebním skladatelem 20. století. Světový význam získal nejen jako skladatel, ale zároveň jako výborný klavírista a uznávaný hudební vědec. Od roku 1940 žil v exilu v USA. Společně s Leošem Janáčkem a Zoltánem Kodályem patří ke skladatelům, jejichž výrazným zdrojem inspirace byla lidová hudba. V dětství měl velké zdravotní problémy. Do školy začal proto chodit později a i jeho gymnaziální studium ve Velkém Varadínu (Nagyvárad) muselo být proto přerušeno.

Fryderyk Chopin

Fryderyk Franciszek Chopin, francouzsky Frédéric François Chopin, výslovnost česká [šopén], francouzská[ʃopɛ̃], dříve psáno rovněž „Szopen“^[1] (22. února nebo 1. března 1810 – 17. října 1849) byl polský skladatel vážné hudby a klavírní virtuos období romantismu, který proslul jako „básník klavíru“.^[2]

Jeho otec byl francouzský emigrant, matka pocházela ze zchudlého šlechtického rodu z Polska. Fryderyk Chopin prožil dětství ve Varšavě, kde se v roce 1816 začal učit hru na klavír u Čecha Vojtěcha Živného. Již v sedmi letech se pokoušel o své první skladby. Od roku 1822 byl žákem varšavského lycea a mezi léty 1826–1829 se učil u Józefa Elsnera hudební teorii na konzervatoři. Po škole slavil úspěch koncertováním ve Vídni a Drážďanech, na území dnešního Česka měl malý soukromý recitál v Teplicích.^[3] V roce 1830 opustil Polsko a vydal se do Vídně. V roce 1831 přesídlil do Paříže, kde působil také jako učitel hudby. Zde navázal vztah se spisovatelkou George Sandovou, se kterou se však nikdy neoženil, a po rozchodu s ní již nenavázal další vztah. V letech 1838–1839 pobýval na Mallorce (George Sandová jeden z jejich pobytů líčí v Zimě na Mallorce), kde těžce onemocněltuberkulózou. Často pobýval v lázních po celé Evropě, v roce 1848 cestoval i po Anglii a Skotsku. Své nemoci podlehl 17. října 1849 v Paříži, kde je též pohřben, jeho srdce ve stříbrné schránce je však uloženo ve Varšavě. Na jeho počest se ve Varšavě konají mezinárodní soutěže mladých klavíristů.

Svá díla psal především pro sólový klavír a všechny jeho ostatní skladby obsahují klavírní part. Mezi jeho nejvýznamnější skladby patří nokturna z 30. a 40. let, kde se uplatnila jeho velice jemná, zpěvná a figuracemi opředená melodika, nebo cyklus preludií, zobrazující jeho improvizační schopnosti. Ze šesti skladeb pro klavír a orchestr vynikají především dva klavírní koncerty. Komponoval také taneční skladby, přičemž polský národní prvek vyniká nejvíce v 60 mazurkách a ve slavnostních polonézách. Jeho 18 dochovaných valčíků má oproti tomu převážně salónní ráz. Chopin se stejně jako mnozí jiní romantičtí autoři snažil přijít na způsob nahrazení v té době ne zcela vyhovující sonátové formy, především jeho 2. klavírní a 1. violoncellová sonáta (1846) vykazují nezvyklá formová řešení.^[zdroj?] V českých zemích měl Chopin velký vliv na Smetanu, který prohlásil: „Jeho skladbám měl jsem ve všech koncertech co děkovat za úspěch a od té doby, co jsem skladby jeho byl poznal a pochopil, věděl jsem též, co mojí úlohou jest“.

Ferenc Liszt

Ferenc (též Franz) Liszt^[1] (22. října 1811 (německy) Raiding / (maďarsky) Doborján, tehdy Uhersko, dnes Rakousko –31. července 1886 Bayreuth, Německo) byl rakousko-uherský klavírní virtuóz a hudební skladatel.

Liszt byl jeden z nejznámějších klavírních virtuózů své doby a jeden z nejproduktivnějších hudebních skladatelů 19. století. V průběhu své skladatelské činnosti komponoval v různých stylech. Nejprve patřil mezi hlavní představiteleromantismu. Svými symfonickými básněmi byl jedním z průkopníků programní hudby. Jeho hlavní díla patří do tzv. novoněmeckého hudebního stylu.

Richard Wagner

Wilhelm Richard Wagner (22. května 1813, Lipsko – 13. února 1883, Benátky) byl německý hudební skladatel, výrazný představitel hudebního romantismu. Mezi jeho nejznámější díla patří opery Bludný Holanďan, Lohengrin, Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští, Rienzi, Parsifal a operní tetralogie Prsten Nibelungův.

Mnoho let žil mimo Německo – především v Lotyšsku, Francii, Rakousku a Itálii. Nejdelší období však strávil ve Švýcarsku, kde se usadil poté, když po nezdařené revoluci v roce 1848 musel uprchnout z Německa. Několikrát navštívil i Čechy – především Prahu, kde uvedl některá svá díla. Měsíc strávil i v Teplicích; výlet na hrad Střekov jej inspiroval ke složení operyTannhäuser. V Bayreuthu mu bylo v roce 1873 umožněno s pomocí bavorského krále Ludvíka II. postavit pro inscenace svých oper divadlo s tehdy vynikající akustikou a založit zde tradici Hudebních slavností v Bayreuthu (Bayreuther Festspiele), které si svoji světovou proslulost udržují dodnes.

Pro skladatelovy protižidovské názory bylo jeho dílo již za císařství jednostranně posuzováno a zejména v období nacismu přímo zneužito. Wagner bývá (ne zcela logicky) spojován s Adolfem Hitlerem z toho důvodu, že Wagnerova snacha Winifred Marjorie Wagner (rozená Williams) byla dlouholetou Hitlerovou osobní přítelkyní.

Mezinárodní organizace

EU

1. Belgické království - 1952
2. Francouzská republika - 1952
3. Italská republika - 1952
4. Lucemburské velkovévodství - 1952
5. Spolková republika Německo - 1952
6. Nizozemské království - 1952
7. Dánské království - 1973
8. Irská republika - 1973
9. Spojené království Velké Británie a Severního Irska - 1973
10. Řecká republika - 1981
11. Portugalská republika - 1986
12. Španělské království - 1986
13. Finská republika - 1995
14. Rakouská republika - 1995
15. Švédské království - 1995
16. Česká republika - 2004
17. Estonská republika - 2004
18. Kyperská republika - 2004
19. Litevská republika - 2004
20. Lotyšská republika - 2004
21. Maďarsko - 2004
22. Maltská republika - 2004
23. Polská republika - 2004
24. Slovenská republika - 2004
25. Slovinská republika - 2004
26. Bulharská republika - 2007
27. Rumunsko - 2007
28. Chorvatská republika - 2013

NATO

1. USA - 1949
2. Kanada - 1949
3. UK - 1949
4. Francie - 1949
5. Portugalsko - 1949
6. Belgie - 1949
7. Lucembursko - 1949
8. Nizozemsko - 1949
9. Dánsko - 1949
10. Norsko - 1949
11. Itálie - 1949
12. Island - 1949
13. Řecko - 1952
14. Turecko - 1952
15. Německo - 1955
16. Španělsko - 1982
17. Česko - 12. 3. 1999
18. Maďarsko - 1999
19. Polsko - 1999
20. Litva - 2004 
21. Lotyšsko - 2004
22. Estonsko - 2004
23. Rumunsko - 2004
24. Bulharsko - 2004
25. Slovinsko - 2004
26. Slovensko - 2004
27. Chorvatsko - 2009
28. Albánie - 2009