Paul Cézanne (19. ledna 1839, Aix-en-Provence, Francie – 22. října 1906, tamtéž) byl francouzský malíř, významný představitel impresionismu. Je známý jako otec moderního umění.
Narodil se v zámožné rodině – jeho otec byl úspěšný bankéř, který chtěl, aby Paul získal dobré vzdělání. Proto Cézanne po ukončení gymnázia studoval tři roky práva na univerzitě v Aix. Paul se ovšem toužil stát malířem, což mu jeho otec povolil až v roce 1861, a Paul odjel do Paříže, kde začal studovat malířství.
Na začátku své malířské kariéry tvořil především portréty, v nichž se snažil zachytit psychologii postav. V roce 1870ho v Aix zastihla zpráva o vypuknutí prusko-francouzské války, proto se utekl ukrýt do malé vesničky L'Estaque. Tady žil s dvacetiletou knihařkou Hortensií, se kterou se oženil až roku 1886.
Snažil se ve věcech najít řád a zachytit jejich objem. Nezaměřoval se na světlo a stín a nechával často prosvítat i podklad. Stejně jako impresionisté se snažil nepoužívat černou a používal komplementární barvy. Častými tématy jeho obrazů jsou koupání, hora svaté Victorie, jablka a drapérie.
Jeho nejznámějším dílem je pravděpodobně obraz Hráči karet. Obraz existuje v pěti verzích. Jedna z verzí byla v roce 2012 prodána Kataru za částku přesahující 250 milionů amerických dolarů (přes 4,7 mld. Kč).[1]
Cézanne sklidil mnoho kritiky za obraz Olympie. Jednalo se o parodii na stejnojmenný obraz malíře Maneta. V obrazeModrá váza (1885 – 1887) ukázal svou revoluční myšlenku, že malířství se nemůže omezovat jen na prosté napodobování světa. Toto pojetí umění odmítla veřejnost i kritika.
Mezi jeho další známé obrazy patří: Žena s konvicí na kávu, Zátiší s ovocem (v tomto obraze zachází s barvou jako s prvkem nezávislým na formě), Velké koupající se ženy (obraz zachycuje 11 ženských postav, které jsou zobrazeny spíše schematicky a vypadají jako kusy pískovce uprostřed krajiny).
Paul Cézanne zůstal po většinu svého života nepochopen veřejností a kritikou, teprve až na konci života byla jeho díla oceněna.
André Derain (10. června 1880 v Chatou – 8. září 1954 v Garches) byl francouzský malíř a sochař, jeden ze zakladatelů fauvismu.
V roce 1898 André Derain vstoupil do Académie Camillo, kde se seznámil s Henri Matissem, který v Louvru vytvářel kopie. V roce 1900 se seznámil s Mauricem de Vlaminckem, se kterým si pronajal ateliér. Začal malovat své první krajiny. Jako samouk navštěvoval mnoho muzeí, kde se vzdělával. Ovlivnil ho Vincent van Gogh a také postimpresionisté, především Paul Cézanne. V roce 1905 spolu s Henri Matissem vytvořili nový styl, který je znám jako fauvismus. Zajímal se i odekorativní umění: keramiku, dřevěné reliéfy, plastiky apod. V roce 1907 se přestěhoval do Paříže do Bateau-Lavoir, kde potkal Picassa a Matisse, se kterými v roce 1910 odcestoval do Barcelony. Derain ilustroval první básnickou sbírku Guillauma Apollinaira L'Enchanteur pourrissant (1909) a sbírku básní Maxe Jacoba v roce 1912. V roce 1916 vytvořil ilustrace k první knize André Bretona Mont de Piété.
V roce 1914 po vypuknutí první světové války byl Derain odvelen na frontu. Po válce se vrátil k umění. V roce 1919vytvořil scénu a kostýmy pro Ruský balet Sergeje Ďagileva, se kterým měl velký úspěch. V roce 1928 získal Carnegieho cenu a začal vystavovat ve světě: Londýn, Berlín, Frankfurt nad Mohanem, Düsseldorf, New York a Cincinnati.
Během německé okupace Francie za druhé světové války Derain žil v Paříži a byl podporován Němci jako prestižní symbol francouzské kultury. V roce 1941 přijal pozvání na oficiální návštěvu do Německa. Nacistická propaganda ve velké míře této cesty využila a po válce byl Derain považován za kolaboranta. Po válce se stáhl do dobrovolné samoty. Rok před svou smrtí navrhl výpravu pro Lazebníka sevillského. Poté utrpěl náhlé onemocnění očí. Zemřel 8. září 1954 v důsledku dopravní nehody.
Eugène Henri Paul Gauguin (7. června 1848 Paříž – 8. května 1903 Atuona, Markézy) byl francouzský malíř, vůdčí osobnost postimpresionismu.
Paul Gauguin se narodil 7. června 1848 antibonapartovskému novináři Clovisi Gauguinovi a Aline, rozené Tristanové, dceři radikální feministky Flory Tristanové.
Když se roku 1852 dostal k moci Napoleon III., rozhodl se Clovis pro jistotu i s manželkou a dvěma dětmi, Marií a Paulem, odcestovat do Peru, kde měla Aline příbuzné. Náročnou plavbu však Clovis nepřežil.
U matčiných příbuzných v Limě prožil Paul rané dětství, ale po několika letech se s nimi jeho matka nepohodla a i s dětmi se roku 1854 vrátila do Paříže. Tam se Aline ujal bohatý burzián a sběratel umění Gustavo Arosa. Když zemřela, přijal Paulovu sestru Marii a Paula do svojí rodiny. Gauguin se přihlásil k obchodnímu námořnictvu. V letech 1868–1871 absolvoval námořní vojenskou službu, po jejím ukončení získal práci u burzovního makléře Bertina, kde působil jako úředník v jeho kanceláři. V tomto zaměstnání si Paul počínal obdivuhodně dobře - byl zrovna čas velkého hospodářského vzestupu a obchodníci na burze vydělávali obrovské peníze.
V té době začal ve volném čase malovat a sochařit. Také nakupoval obrazy prozatím zatracovaných impresionistů, se kterými, zvláště pak s Pissarrem, se seznámil v Arosově rodině.
Jeho první a jedinou ženou se stala Dánka Mette-Sofie Gadová, se kterou se oženil roku 1873. S ní měl čtyři syny (Emil, Clovis, Jean-René a Paul Rollon zvanýPola) a dceru Aline. Také díky ní Gauguin ze svých výdělků nenashromáždil větší množství peněz, protože Mette je obratně utrácela.
Když pak nastal propad na burze (1883), Paul přišel o práci a jejich manželství se zhroutilo. Když Mette zjistila, že ji a děti hodlá živit malováním, odjela zpět do své vlasti. Paul se poté protloukal jak mohl, ze zbohatlíka se stal tulák. Žít v Paříži pro něj bylo příliš nákladné, proto v té době často pobýval a maloval v Bretani v městě Pont-Aven. Velké pokroky ve své tvorbě ale nedělal, stále se držel k obrazu svému pozměněného impresionismu.
Po nějaké době se s přítelem Lavalem vydali za prací úředníka do Střední Ameriky, kde u přístavu Colón probíhal první - francouzský - pokus o stavbuPanamského průplavu. Brzy však práci v otřesně špinavém přístavu nemohli snést a uchýlili se na ostrov Martinik. Během pobytu na tomto ostrově namaloval Gauguin jen 12 pláten, ale na těch je vidět velký pokrok v hledání sebe sama (například plátno Pod mangovníky).
Po návratu žil střídavě v Paříži a Pont-Avenu, ale život v Evropě jej začal znechucovat. V té době došlo k osudovému setkání: galerista Theo van Gogh Gauguinovi představil svého bratra Vincenta. Theo navrhl, aby oba malíři zkusili vést společnou domácnost ve Vincentově oblíbeném městě Arles, ale jejich nedlouhé soužití skončilo absolutní katastrofou, když se van Gogh pokusil na Gauguina zaútočit nožem a poté se sám zmrzačil.
Gauguin se opět uchýlil do Bretaně, ale atmosféra v Pont-Avenu, který se mezitím stal oblíbeným cílem umělců i výletníků, mu přestala vyhovovat, a proto se tentokrát usadil v rybářském Le Pouldu. Kvůli nevydařeným finančním spekulacím a následným dluhům se rozhodl uniknout na Tahiti, podle jeho představ stále civilizací nedotčeného tropického ráje. V pařížské aukční síni u Drouota uspořádal aukci svých děl, která mu vynesla dost prostředků na cestu a přibližně tři roky života v Tichomoří.
Po příjezdu se usadil v městě Papeete, správním centru Tahiti, ale to brzy vyměnil za vesnici Mataica. Našel si domorodou ženu Teha'amanu jako milenku a modelku pro své obrazy.
Když mu došly vydělané peníze, vrátil se do Paříže, kde uspořádal prodejní výstavu svých děl, která však nebyla tak úspěšná jako dražba před odjezdem. Zavítal do milované Bretaně, kde se v přístavu Concarneau připletl do rvačky a utrpěl těžkou zlomeninu nohy. Také díky postupující syfilidě se mu toto zranění již nikdy plně nezhojilo.
Roku 1897 se pokusil o sebevraždu, ale byl zachráněn. Podnikl novou cestu do Tichomoří, tentokrát měl, se zastávkou na Tahiti, namířeno na Markézy, kde se usadil na malém ostrově Hiva-Oa. Galerista Vollard se uvolil mu posílat pravidelnou apanáž ve výši, která na Markézách znamenala slušný příjem. Navzdory klidnému životu bez existenčních problémů se jeho syfilida rychle zhoršovala a malíř se stal závislým na uklidňujícím morfiu a alkoholu.
Paul Gauguin vyšel z impresionismu, ale postupně si vytvořil vlastní osobitý styl.
Svůj první obraz – Lesík ve Viroflay – vytvořil v roce 1876. Poté se stává žákem Camilla Pissarra.
Díky krátkému pobytu na Martiniku nalezl vlastní styl, což dokazuje obraz Žlutý Kristus.
Po návratu do Francie získal obdiv a uznání. Jedním z jeho přívrženců je i Vincent van Gogh. Nějaký čas žil v Bretani, ale pořád musel myslet na exotické kraje, a proto odcestoval na Tahiti. Na obrazech Tahitské ženy a Arearea se snaží ukázat Tahiti jako ráj nezkažený civilizací.
Adolf von Menzel (8. prosince 1815 Vratislav – 9. února 1905 Berlín) byl německý historický malíř poloviny 19. století. Tvořil především oleje, ale vytvořil také řadu kreseb a portrétů v ingresovském stylu. Byl též autorem četných litografií, které zachycují německou aristokratickou společnost a rysy grunderské doby.
Adolf von Menzel se narodil ve Vratislavi v r. 1815. R. 1830 odešel do Berlína, kde studoval litografické techniky. Ty poté hodně využíval při zobrazování historických momentů i tajemných koncertních sálů. Na obou světových výstavách r. 1855 a 1867 v Paříži měl možnost poznat realismus Gustava Courbeta a Jeana-Françoise Milleta. Tyto vlivy jeho dílu dodaly větší uvolněnost a malířskou svěžest, takže se Menzel osvobodil od závislosti na kreslířské akademické rutiny a popisného realismu. V prusko-francouzské válce r. 1870 působil jako válečný malíř a nakreslil z této bitvy četné dřevoryty. Za tuto vynikající práci byl oceněn pruským řádem „Pour le merité“. Menzel zemřel v Berlíně r. 1905.
Žádné komentáře:
Okomentovat