- zdroje
a cíle jeho myšlení
- aristotelské
a originální motivy v jeho metafyzice
- význam
Boha v metafyzické rovině
- PL:
Tomáš Akvinský, O jsoucnu a bytnosti, v: Sousedík, S. Jsoucno a
bytí, Praha 1992 (17 s.).
- SL: /do/rect/el/estud/ff/ps10/phil/web/taPaL.html.
Zdroje a cíle jeho myšlení
Akvinskému se podařilo dosáhnout nejvyšší syntézy filosofie a víry; čerpal ze starší filosofie především skrze Aristotela, s pomocí Augustina a Pseudo-Dionýsia byl ovlivněn i platónskou filosofií. Snažil se o důkladnost a objektivitu v ochotě diskutovat i s mysliteli, kteří s ním nesdíleli křesťanský myšlenkový rámec. S heretiky a Židy je totiž možné diskusi založit na bibli, s pohany pak na základě přirozeného rozumu – k tomu je však potřeba nejprve vyjasnit a určit meze rozumu vzhledem k teologickým problémům. Byl obeznámen i s islámským a židovským teologickým a filosofickým myšlením: zejména s Avicennou (980-1037) a Maimonidém (1135-1204).
Své vzdělání započal v Monte Cassinu, přidal se k žebravému řádu dominikánů a následně studoval v Paříži u Alberta Velikého. Pod vlivem Sentencí Petra Lombardského, které byly členěny do čtyř témat teologické problematiky (Bůh a Trojice, stvoření, vtělení, svátost) a obsahovaly protiřečící se tvrzení církevních otců, sepsal první syntetické dílo Scriptum super libros Sententiarum. Zároveň sepisuje dílko ovlivněné Avicennou: O jsoucnu a bytnosti. Při práci na komentáři O božských jménech k Pseudo-Dionýsiovi si uvědomil platónský základ tohoto myslitele, a tak se s platonismem seznámil. V Summě proti pohanům se věnoval přirozené teologii, uchopitelné rozumem a nezávislé na zjevení. Naopak Summa theologická se věnuje teologii zjevené. Spis O jednotě rozumu proti averroistům se orientuje proti radikálnímu aristotelismu z Averroovy interpretace Aristotela – ta přesahovala rámec křesťanského výkladu, jak tvrzením neosobního činného rozumu, tak tvrzením věčnosti světa.
Aristotelské a originální motivy v jeho metafyzice
Akvinský z Aristotela přejímá motivy substance a akcidentu, látky a formy, možnosti a skutečnosti. Substance je stabilnějším prvkem skutečnosti oproti akcidentu; existuje o sobě a v sobě, ale není sama sobě příčinou: je pouze principem způsobu svého bytí. Sebe-zapříčiněnou substancí je pouze bůh. Shodně s Aristotelem rozlišuje první (jednotlivina složená z látky a formy) a druhou substanci (společná přirozenost více jednotlivin, obecnina). Akcident chápe jako závisle existující prvek skutečnosti, jako aspekt nějaké substance (např. duše je substance, a jednotlivá rozhodnutí či poznatky jsou jejími akcidenty)
Ohledně látky a formy se Akvinský shoduje s Aristotelem, že tvoří jednotliviny – látka je pasivní princip mnohosti a různosti, zatímco forma aktivní, sjednocující princip, který je předmětem vědění: duše organismů jsou jejich formami. Lze rozlišit první (nejméně dokonalý způsob bytí, téměř nicota, látka zcela nezformovaná, bez jakýchkoliv vlastností, zcela pasivní) a druhou látku (zformovaná do smyslově vnímatelné podoby, náleží jí určitá charakteristika – dispozice k mnohosti, kvantitě.)
Akvinský se však odlišuje pojetím formy jako něčeho obecného, nikoli toho, co jednotlivé věci odlišuje látka jako princip individuace; lidská duše může po smrti existovat odděleně od těla. Dokonalé formy existují samostatně jako andělé, a jelikož se nemohou lišit látkou, řeší jejich individualitu odlišností formy – každý anděl je jiný druh. Formy ve věcech jsou obrazy idejí v božské mysli, na nichž se stvořené svými formami podílí.
Pojmy možnosti a skutečnosti se stejně jako u Aristotela uplatňují v kontextu popisu pohybu; i pro Akvinského je pohybem nejen místní pohyb, ale i růst, instinkt živočichů, lidské myšlení, tj. spění k pravdě. Pohyb chápe jako směřování k určitému cíli, tj. naplňování formální a účelové příčiny. Bůh je rovněž čistý akt, čin jako skutečnost bez možnosti. Akvinský Aristotela překračuje v tom, že bůh podle něj předchází každou možnost a je nejen jejím počátkem, ale i cílem. Je čistou skutečností, a proto dokonalým bytím, zatímco všechny věci složené z látky (možnosti) a formy (skutečnosti) ke svému dovršení, plnému uskutečnění pouze směřují.
Specifické metafyzické úvahy rozvíjí Akvinský v díle O Jsoucnu a bytnosti, kde je zajímavý především koncept tzv. reálné distinkce, v jehož rámci tvrdí, že esence, tj. podstata či bytnost, každé stvořené věci je reálně odlišná od její existence. Všechny tělesné věci jsou sice v základě složeny z látky a formy, vedle toho však Akvinský tvrdí, že všechno stvořené, tedy i netělesné věci, je tvořeno prvky esence a existence. Pouze první nestvořená příčina, bůh, je absolutně jednoduchý, jelikož jeho esencí je existence (podrobněji viz níže u pojetí bytí).
Z východiska odlišnosti esence a existence v jednotlivinách postupuje k otázce bytí jako nezákladnějšího pojmu intelektu a nejvyššího inteligibilního předmětu. Všechny další pojmy jsou od bytí odvozeny přidáním něčeho k bytí. Takové přidání vede buď k aristotelským kategoriím, které jsou specifickými druhy bytí, nebo k Akvinského transcendentáliím. Transcendentálie jsou obecné mody bytí, které charakterizují každé jsoucno: přesahují kategorie, jelikož jsou nutnými mody každé jednotliviny. Jde o mody: věc (res), jedno (unum), něco (aliquid), dobro (bodum), pravda (verum).
U prvních tří transcendentálií nevzniká u predikace žádný problém – je možné je predikovat o čemkoli. Zbývající dvě, dobro a pravda se však mohou zdát problematické. Jak je chápat?
O každé věci platí, že je pravdivá v tom smyslu, že je opravdivá, skutečná, pravá; souhlasí totiž s božskou ideou takové věci – každá věc do jisté míry s ideou souhlasí. Soudy pak jsou pravdivé, pokud odpovídají způsobu, jímž existují věci ve světě. Věci ve světě jsou pravdivé, jestliže odpovídají tomu, co je v Boží mysli (a odvozeně i v naší). To osvětlil už Anselm.
Dobro je vedle toho spojeno se žádoucností – veškerá touha směřuje k tomu, co je považováno za dobré; žádoucí je takové, pokud má dokonalost svého druhu (př.: buchty jsou tím více žádoucí, čím více jsou skutečně buchtami, tedy vykazují podstatné rysy tohoto druhu jsoucna). Druhová dokonalost závisí na míře uskutečnění specifické druhové možnosti, která věc odlišuje od ostatních druhů téhož rodu. Jelikož uskutečnění druhové možnosti znamená realizaci božího stvoření, tedy přivedení k bytí, je zřejmé, že čím je něco "lépe stvořeno", tím více je to dokonalostí svého druhu. Pak ovšem vše, co existuje, je dobré právě v té míře, v níž existuje (jako individuum daného druhu). A tedy každé jsoucno je v určité míře dobré. Bytí a dobro se tak vztahují obě k téže skutečnosti, tedy uskutečnění specifických druhových možností ve věci. Uskutečněním je na jedné straně existence věci jako právě takové věcí (v tom smyslu se říká, že má bytí); na straně druhé pak je uskutečnění stavem, k němuž jsou všechny věci přirozeně zaměřeny, takže v tom smyslu má dobro.
Tím se dostáváme k Akvinského pojetí bytí: bytí není jednou z vlastností věcí, tj. není esencí věci; ani není pravda, že by se každá věc skládala ze své podstaty a bytí – takové pojetí by bytí chápalo jako vlastnost. Bytí je pro Akvinského činnost, konání, pročež byla existence nazývána actus, jelikož je předpokladem veškeré další činnosti věci.
Význam Boha v metafyzické rovině
Jak je tomu s bohem? Zatímco u stromu lze uvažovat jeho podstatu, aniž bychom předpokládali jeho existenci, u boha to možné není, protože jeho existence přímo náleží k jeho esenci; celou přirozeností boha je dle Akvinského jeho existence, je bytí samo – actus purus. Tato zásadní změna v metafyzice vychází z domyšlení aristotelského rozlišení mezi bytím v možnosti a bytím v uskutečnění, mezi δύναμις a ἐνέργεια. Byla umožněna myšlenkovou syntézou aristotelské ἐνέργεια a biblického jména „Jsem, který jsem“.
To, co činí věci skutečnými je potom akt bytí, a nikoli obsahová plnost podstaty jako u Platónových idejí, které jsou, protože jsou totožné samy se sebou. Rozdíl mezi nebytím a existencí nějaké věci pak je mnohem zásadnější než stupně dokonalosti jsoucích věcí podle jejich bytnosti, podle dokonalosti jejich existence. Od nebytí k existenci je neporovnatelně větší krok než od rostliny ke zvířeti nebo od zvířete k člověku.
Dále: své bytí nedokáže žádná věc uskutečnit sama ze sebe – nedokážeme dát vzniknout nějaké nové věci. Stvoření je dle Akvinského udělením actus essendi. Potom vše, co existuje, už touto svou existencí přímo odkazuje k Bohu, podobá se mu jí. Tomášovo pojetí bytí tedy neponechává žádný prostor pro platónský vzestup k Bohu přes stupňovitou hierarchii jsoucen. Proto také pro kteroukoli věc je být a být dobrou jedno a totéž. Anebo ještě silněji: „jelikož bytí světa spočívá v účasti na bytí Božím, které svět niterně proniká, je tento svět nejen dobrý, nýbrž je (ve velmi přesném smyslu) posvátný.“ Odtud pramení Tomášův kladný postoj ke stvořenému světu, a tedy i tělesnému životu. Zároveň je zde obsažen základní předpoklad Tomášova přesvědčení o svébytnosti a samostatnosti filosofie ve vztahu k teologii.
První čtyři věty
Tomáš Akvinský (1225 - 1274) dosáhl ve svých dílech syntézy filosofie a víry. Vycházel zejména z Aristotelovy Metafyziky, ale přidal k ní vlastní prvky a závěry. Akvinský rozlišuje esenci a existenci a zavádí transcendentálie (věc, jedno, něco, dobro, pravda).
Akvinskému se podařilo dosáhnout nejvyšší syntézy filosofie a víry; čerpal ze starší filosofie především skrze Aristotela, s pomocí Augustina a Pseudo-Dionýsia byl ovlivněn i platónskou filosofií. Snažil se o důkladnost a objektivitu v ochotě diskutovat i s mysliteli, kteří s ním nesdíleli křesťanský myšlenkový rámec. S heretiky a Židy je totiž možné diskusi založit na bibli, s pohany pak na základě přirozeného rozumu – k tomu je však potřeba nejprve vyjasnit a určit meze rozumu vzhledem k teologickým problémům. Byl obeznámen i s islámským a židovským teologickým a filosofickým myšlením: zejména s Avicennou (980-1037) a Maimonidém (1135-1204).
Své vzdělání započal v Monte Cassinu, přidal se k žebravému řádu dominikánů a následně studoval v Paříži u Alberta Velikého. Pod vlivem Sentencí Petra Lombardského, které byly členěny do čtyř témat teologické problematiky (Bůh a Trojice, stvoření, vtělení, svátost) a obsahovaly protiřečící se tvrzení církevních otců, sepsal první syntetické dílo Scriptum super libros Sententiarum. Zároveň sepisuje dílko ovlivněné Avicennou: O jsoucnu a bytnosti. Při práci na komentáři O božských jménech k Pseudo-Dionýsiovi si uvědomil platónský základ tohoto myslitele, a tak se s platonismem seznámil. V Summě proti pohanům se věnoval přirozené teologii, uchopitelné rozumem a nezávislé na zjevení. Naopak Summa theologická se věnuje teologii zjevené. Spis O jednotě rozumu proti averroistům se orientuje proti radikálnímu aristotelismu z Averroovy interpretace Aristotela – ta přesahovala rámec křesťanského výkladu, jak tvrzením neosobního činného rozumu, tak tvrzením věčnosti světa.
Akvinský z Aristotela přejímá motivy substance a akcidentu, látky a formy, možnosti a skutečnosti. Substance je stabilnějším prvkem skutečnosti oproti akcidentu; existuje o sobě a v sobě, ale není sama sobě příčinou: je pouze principem způsobu svého bytí. Sebe-zapříčiněnou substancí je pouze bůh. Shodně s Aristotelem rozlišuje první (jednotlivina složená z látky a formy) a druhou substanci (společná přirozenost více jednotlivin, obecnina). Akcident chápe jako závisle existující prvek skutečnosti, jako aspekt nějaké substance (např. duše je substance, a jednotlivá rozhodnutí či poznatky jsou jejími akcidenty)
Ohledně látky a formy se Akvinský shoduje s Aristotelem, že tvoří jednotliviny – látka je pasivní princip mnohosti a různosti, zatímco forma aktivní, sjednocující princip, který je předmětem vědění: duše organismů jsou jejich formami. Lze rozlišit první (nejméně dokonalý způsob bytí, téměř nicota, látka zcela nezformovaná, bez jakýchkoliv vlastností, zcela pasivní) a druhou látku (zformovaná do smyslově vnímatelné podoby, náleží jí určitá charakteristika – dispozice k mnohosti, kvantitě.)
Akvinský se však odlišuje pojetím formy jako něčeho obecného, nikoli toho, co jednotlivé věci odlišuje látka jako princip individuace; lidská duše může po smrti existovat odděleně od těla. Dokonalé formy existují samostatně jako andělé, a jelikož se nemohou lišit látkou, řeší jejich individualitu odlišností formy – každý anděl je jiný druh. Formy ve věcech jsou obrazy idejí v božské mysli, na nichž se stvořené svými formami podílí.
Pojmy možnosti a skutečnosti se stejně jako u Aristotela uplatňují v kontextu popisu pohybu; i pro Akvinského je pohybem nejen místní pohyb, ale i růst, instinkt živočichů, lidské myšlení, tj. spění k pravdě. Pohyb chápe jako směřování k určitému cíli, tj. naplňování formální a účelové příčiny. Bůh je rovněž čistý akt, čin jako skutečnost bez možnosti. Akvinský Aristotela překračuje v tom, že bůh podle něj předchází každou možnost a je nejen jejím počátkem, ale i cílem. Je čistou skutečností, a proto dokonalým bytím, zatímco všechny věci složené z látky (možnosti) a formy (skutečnosti) ke svému dovršení, plnému uskutečnění pouze směřují.
Specifické metafyzické úvahy rozvíjí Akvinský v díle O Jsoucnu a bytnosti, kde je zajímavý především koncept tzv. reálné distinkce, v jehož rámci tvrdí, že esence, tj. podstata či bytnost, každé stvořené věci je reálně odlišná od její existence. Všechny tělesné věci jsou sice v základě složeny z látky a formy, vedle toho však Akvinský tvrdí, že všechno stvořené, tedy i netělesné věci, je tvořeno prvky esence a existence. Pouze první nestvořená příčina, bůh, je absolutně jednoduchý, jelikož jeho esencí je existence (podrobněji viz níže u pojetí bytí).
Z východiska odlišnosti esence a existence v jednotlivinách postupuje k otázce bytí jako nezákladnějšího pojmu intelektu a nejvyššího inteligibilního předmětu. Všechny další pojmy jsou od bytí odvozeny přidáním něčeho k bytí. Takové přidání vede buď k aristotelským kategoriím, které jsou specifickými druhy bytí, nebo k Akvinského transcendentáliím. Transcendentálie jsou obecné mody bytí, které charakterizují každé jsoucno: přesahují kategorie, jelikož jsou nutnými mody každé jednotliviny. Jde o mody: věc (res), jedno (unum), něco (aliquid), dobro (bodum), pravda (verum).
U prvních tří transcendentálií nevzniká u predikace žádný problém – je možné je predikovat o čemkoli. Zbývající dvě, dobro a pravda se však mohou zdát problematické. Jak je chápat?
O každé věci platí, že je pravdivá v tom smyslu, že je opravdivá, skutečná, pravá; souhlasí totiž s božskou ideou takové věci – každá věc do jisté míry s ideou souhlasí. Soudy pak jsou pravdivé, pokud odpovídají způsobu, jímž existují věci ve světě. Věci ve světě jsou pravdivé, jestliže odpovídají tomu, co je v Boží mysli (a odvozeně i v naší). To osvětlil už Anselm.
Dobro je vedle toho spojeno se žádoucností – veškerá touha směřuje k tomu, co je považováno za dobré; žádoucí je takové, pokud má dokonalost svého druhu (př.: buchty jsou tím více žádoucí, čím více jsou skutečně buchtami, tedy vykazují podstatné rysy tohoto druhu jsoucna). Druhová dokonalost závisí na míře uskutečnění specifické druhové možnosti, která věc odlišuje od ostatních druhů téhož rodu. Jelikož uskutečnění druhové možnosti znamená realizaci božího stvoření, tedy přivedení k bytí, je zřejmé, že čím je něco "lépe stvořeno", tím více je to dokonalostí svého druhu. Pak ovšem vše, co existuje, je dobré právě v té míře, v níž existuje (jako individuum daného druhu). A tedy každé jsoucno je v určité míře dobré. Bytí a dobro se tak vztahují obě k téže skutečnosti, tedy uskutečnění specifických druhových možností ve věci. Uskutečněním je na jedné straně existence věci jako právě takové věcí (v tom smyslu se říká, že má bytí); na straně druhé pak je uskutečnění stavem, k němuž jsou všechny věci přirozeně zaměřeny, takže v tom smyslu má dobro.
Tím se dostáváme k Akvinského pojetí bytí: bytí není jednou z vlastností věcí, tj. není esencí věci; ani není pravda, že by se každá věc skládala ze své podstaty a bytí – takové pojetí by bytí chápalo jako vlastnost. Bytí je pro Akvinského činnost, konání, pročež byla existence nazývána actus, jelikož je předpokladem veškeré další činnosti věci.
Jak je tomu s bohem? Zatímco u stromu lze uvažovat jeho podstatu, aniž bychom předpokládali jeho existenci, u boha to možné není, protože jeho existence přímo náleží k jeho esenci; celou přirozeností boha je dle Akvinského jeho existence, je bytí samo – actus purus. Tato zásadní změna v metafyzice vychází z domyšlení aristotelského rozlišení mezi bytím v možnosti a bytím v uskutečnění, mezi δύναμις a ἐνέργεια. Byla umožněna myšlenkovou syntézou aristotelské ἐνέργεια a biblického jména „Jsem, který jsem“.
To, co činí věci skutečnými je potom akt bytí, a nikoli obsahová plnost podstaty jako u Platónových idejí, které jsou, protože jsou totožné samy se sebou. Rozdíl mezi nebytím a existencí nějaké věci pak je mnohem zásadnější než stupně dokonalosti jsoucích věcí podle jejich bytnosti, podle dokonalosti jejich existence. Od nebytí k existenci je neporovnatelně větší krok než od rostliny ke zvířeti nebo od zvířete k člověku.
Dále: své bytí nedokáže žádná věc uskutečnit sama ze sebe – nedokážeme dát vzniknout nějaké nové věci. Stvoření je dle Akvinského udělením actus essendi. Potom vše, co existuje, už touto svou existencí přímo odkazuje k Bohu, podobá se mu jí. Tomášovo pojetí bytí tedy neponechává žádný prostor pro platónský vzestup k Bohu přes stupňovitou hierarchii jsoucen. Proto také pro kteroukoli věc je být a být dobrou jedno a totéž. Anebo ještě silněji: „jelikož bytí světa spočívá v účasti na bytí Božím, které svět niterně proniká, je tento svět nejen dobrý, nýbrž je (ve velmi přesném smyslu) posvátný.“ Odtud pramení Tomášův kladný postoj ke stvořenému světu, a tedy i tělesnému životu. Zároveň je zde obsažen základní předpoklad Tomášova přesvědčení o svébytnosti a samostatnosti filosofie ve vztahu k teologii.
Tomáš Akvinský (1225 - 1274) dosáhl ve svých dílech syntézy filosofie a víry. Vycházel zejména z Aristotelovy Metafyziky, ale přidal k ní vlastní prvky a závěry. Akvinský rozlišuje esenci a existenci a zavádí transcendentálie (věc, jedno, něco, dobro, pravda).
Žádné komentáře:
Okomentovat