- Koperník,
Kepler, Bruno, Galilei,
- PL:
Hrušovský, Igor. Antológia z diel filozofov. 4. Humanismus a
renesancia. Bratislava: Pravda, 1966.
- SL:
Gorfunkel A. Ch. Renesanční filosofie. Praha 1987; Koyré, A.: Od
uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru. Vyšehrad: 2004; Špelda,
D. Renesanční a novověká filosofie. Plzeň: Západočeská univerzita,
2009; Burke P.: Italská renesance. Praha 1996.
Koperník (1473 - 1543)
Renesanční éra se právem pojí s érou velkých objevů – cesty kolem světa a objevení Severní Ameriky dávají možnost překročit hranice světa známého antice a středověku. Všechno je však překonáno vznikem heliocentrické koncepce z dílny polského astronoma Koperníka. Jeho kniha O obězích nebeských sfér uveřejněná posmrtně v roce 1543 nejen určila charakter vědecké revoluce 16. století, ale sehrála úlohu i při radikální revizi filosofických představ o světě.
Na univerzitě v Krakově získal průpravu v tradiční scholastické, aristotelsko-ptolemaiovské astronomii; v dalších letech studoval na italských univerzitách, kde dále získal matematické a filologicko-filosofické humanistické vzdělání, tj. zdokonalil se v latině a v řečtině natolik, aby mohl samostatně studovat řecké a latinské spisy – zde bylo důležité, že byl seznámen s heliocentrickými představami pythagorejců, Hérakleida z Pontu a Aristarcha ze Samu; dále i s novoplatonismem, při studiích v Itálii.
Základem jeho představ byl tedy aristotelský model univerza, obsahující teorii přirozených míst, nauku o elementech a nehybnou Zemi stojící uprostřed univerza, které dále obsahovalo planety obíhající po sférách a nehybnou sféru stálic kosmos ohraničující. Aristotelský model se však těšil jen několika stoletím podpory, než jen poprvé revidoval právě Klaudius Ptolemaios (85-165), když pozoroval určité nepřesnosti v pohybu planet – zejména zjevný zpětný pohyb planet; v aristotelském duchu však namísto opravy celé koncepce podstoupil velmi komplikovanou úpravu pomocí matematických výpočtů, jak je známe z jeho díla Almagest. Přestože dosáhl s pomocí postulování epicyklů a ekvantů ve sférách planet určitého zpřesnění, model tím značně nakynul.
A v okamžiku, kdy ptolemaiovské úpravy přestaly dostačovat, přichází se svými astronomickými zkoumáními Nikola Koperník. Ten mezi lety 1508-1514 formuluje základy svých předpokladů o novém uspořádání univerza v Commentariolus a celoživotním pozorováním, komparací s pozorováními předchozích astronomů a propracovaným matematicko-geometrickým aparátem je dokazuje v díle De Revolutionibus v roce 1537. Jádrem jeho obratu je prostá úvaha: „…zatímco nebesa obklopující a nastavující vše v jejich rámci, konstituují společný prostor všech věcí, není na první pohled jasné, proč by pohyb neměl být připsán spíše obklopovanému, nežli obklopujícímu…“ (De Rev., I., 5., s. 515).
Neslučitelnost myšlenky s křesťanským dogmatem vyústila v tom, že Commentariolus bylo šířeno pouze mezi několika kolegy. De Revolutionibus bylo opatřeno prohlášením relativnosti pravdy, která je v díle obsažena, upozorňuje na neshodu s úsudkem prostého lidu, a v neposlední řadě dílo zapovídá pro nevzdělané v geometrii a matematice. Teologové tak byli s to souhlasit s Koperníkovou verzí jakožto matematickou fikcí usnadňující výpočty. Na chápání díla jako hypotézy měl vliv Koperníkův vydavatel Andreas Osiander, který právě opatřil De Revolutionibus kajícnou předmluvou.
Důsledky přijetí kopernikánské teze byly dalekosáhlé: vedly k desakralizaci kosmu, revizi celého aristotelského fyzikálního pojetí světa a ortodoxe s ním spojené, hroutí se hierarchická struktura světa a opozice Země a zbytku kosmu. Prohlásil Zemi za jednu z nebeských těles, určil jejich kulatost, rozpohyboval ji okolo nového středu – Slunce. Pohyb vysvětluje přirozenou povahou a tvarem nebeských těles – je nutné revidovat i pohled na příčiny a povahy pohybu vůbec, ruší se nutnost nehybného hybatele. A jelikož Země není středem univerza, je třeba revidovat i tradiční antropocentrismus středověku. Zdánlivý pohyb stálic vysvětlil pohybem Země okolo její osy, rozšiřuje univerzum na jakoby nekonečné, ježto právě nehybná sféra stálic určovala kraj a konečnost. Sféra stálic zůstává, ale stojí mnohem dále než doposud.
Filosofie přírodovědy v renesanci se však jménem Koperníka nevyčerpává, mezi další důležité objevy je třeba přičíst i objev contagia jako příčiny infekčních nemocí G. Fracastorem, práce o anatomii A. Vesalia, odhalení zákonů krevního oběhu M. Servetem a A. Cesalpinem, magnetismus v Gilbertových pracích atd.
Žije v době, kdy není jasné rozlišení mezi astronomií (věda, která se zabývá jevy za hranicemi zemské atmosféry) a astrologií (zabývá se zkoumáním předpokládaných souvislostí mezi děním na obloze, charakterizovaným zejména pohybem planet, Slunce, Měsíce a dalších prvků, a jeho vlivem na dění na Zemi). Do své práce zapojuje náboženské argumenty, motivované přesvědčením, že bůh stvořil svět skrze pochopitelný plán, přístupný skrze rozum. Své učení označil jako nebeskou fyziku, exkurz do Aristotelovy Metafyziky, nebo dodatek k Aristotelovu O nebi, poukazujíc tak na návaznost na antiku, kterou upravuje s pomocí chápání astronomie jako součástí univerzální matematické vědy.
Ve své první větší práci, Mysterium Cosmographicum, se stává prvním obhájcem Koperníkova učení. Zjistil, že každý z platónských tvarů může zastupovat jednu z oběžných drah tehdy známých šesti planet a z uspořádání těchto tvarů vyvodil, že mohou být planety uspořádány podle relativní velikosti jejich drah, ovšem pouze za předpokladu, že Slunce je středem těchto drah. Domníval se, že objevil geometrický boží plán uspořádání univerza. Samotné přesvědčení vycházelo z představy o propojení mezi fyzickým a spirituálním – univerzum samotné je obrazem boha, kde Slunce je Otec, hvězdná sféra Syn, a prostor mezi nimi Duch. V Mysteriu jsou mnohé pasáže s pokusy o sjednocení heliocentrismu s biblickými pasážemi, které se zdají podporovat geocentrismus. Přestože bylo Mysterium prvním rozvinutím kopernikánské teze, Kepler ve vysvětlení zůstává u ptolemaiovské terminologie epicyklů a používá spíše středu oběhu Země nežli Slunce, aby se vyhnul přílišnému odklonu od ptolemaiovského pojetí a nezmátl tak čtenáře.
Velkého rivala měl v Tychovi de Brahe, který hájil smíšení heliocentrického a geocentrického modelu, kde je Země středem univerza, okolo nějž však obíhají pouze Měsíc a Slunce, zatímco ostatní planety mají za střed právě Slunce. Namísto disputace s Tychem (ačkoli si dopisovali a řešili právě kopernikánskou tezi; mj. byl Kepler jeho žákem) se však na základě přesvědčení o oduševnělé Zemi vrhl na souvislosti astrologických aspektů s astronomickými vzdálenostmi a počasím a dalšími pozemskými jevy.
Jeho výzkum kulminoval v díle Astronomia nova, která zahrnovala analýzu pohybu Marsu, a hlavně první dva ze tří zákonů pohybu planet. 1. Planety obíhají okolo Slunce po eliptických drahách, přičemž Slunce je v jednom z jejich ohnisek; 2. Přímka spojující Slunce s planetou opíše za stejný čas stejně velkou plochu. Slunce je příčinou místního pohybu planet; Kepler vidí analogii mezi tím, a Gilbertovým přesvědčením o magnetické duši Země, která je zase příčinou pohybu Měsíce.
Jeho nejvlivnějším dílem bylo však Epitome astronomiae Copernicanae, kde rozvinul svou teorii eliptického pohybu planet, obsáhnul všechny tři zákony pohybu planet (3. Planety blízko Slunce jej oběhnou za kratší čas než planety vzdálené) a rozšířil jejich aplikaci na všechny planety; nijak to ovšem nevysvětlovalo možnost odvození zákonů z dat pozorování.
A v neposlední řadě třetím významným dílem Harmonices Mundi se pokusil podpořit své přesvědčení, že geometrie propůjčila Stvořiteli model k vytvoření celého světa, skrze vysvětlení proporcí přírodního světa v pojmech hudby
Význam tohoto myslitele spočívá v tom, že ač nebyl astronomem, prohlédl filosofický význam Koperníkova učení a vyvodil z něj ontologické závěry. Základem jeho myšlení je vedle toho filosofie Mikuláše Kusánského, ze kterého nejen čerpal, ale mnohdy paralelně sdíleli antické zdroje, zejména tradice pozdně antického a středověkého novoplatonismu. Jeho panteismus je však nejradikálnější, nejdůslednější a nejméně kompromisní z filosofických teorií italské renesance; přejímá progresivní tendence Pomponazziho, Manzlliniho, Telesia a Patriziho, dospívá však dále. Právě jeho filosofie úsvitu je důvodem sporů s katolicismem, reformací, scholastickou filosofií i univerzitní vědou.
Svou nauku o Jednom přebírá z novoplatonismu, vykládá je však panteisticky – není hierarchicky nejvyšším stupněm, ale shoduje se s vesmírem, je příčinou bytí věcí i samotným bytím, je jednotou, vším, univerzem. Vesmír proto nemůže vzniknout, ale existuje věčně; Brunovo učení o shodě látky a formy, boha a přírody vyplývá z chápání dialektiky jako splynutí protikladů, je rozpracováním učení Kusánského. V důsledku tak může spekulací dojít k tvrzení, že ani Slunce není středem vesmíru, ale pouze jednou z hvězd, a k tvrzení, že vesmír je nekonečný, existuje v něm mnoho dalších světů se slunci a možná i obydlenými zeměmi. Vedle toho však v takto jednotném vesmíru, kde není nic protikladného či rozdílného jako příčiny pro jeho proměny, nezbývá místo pro jakéhokoli boha. V jednom splývá látka i forma, skutečnost s možností – odmítá s tím dualismus, jelikož se v rámci Jedna všechny principy shodují (odvolává se při tom na Hérakleita, ze kterého rovněž vyvozuje závěr o shodě protikladů díky hmotě, která je jim společná).
Učení o shodě protikladů představuje odpor scholastickému dualismu s tím, že hmota není nějaké neurčitelné něco, potence – aristotelskou první látku považuje za logickou fikci. Za proměnlivostí hmoty hledal nějakou stálost, kterou našel v idejích – skutečné věci jsou rouchem idejí, jejich formy mají v idejích původ a určují stálost hmotného světa. Kde se však tyto ideje berou, když odmítá jak aristotelské formy, tak platónské ideje, novoplatonské pojetí hmoty jako nebytí i scholastické jako čisté možnosti?
Bruno vytváří vlastní pojetí hmoty jako aktivního, tvořivého principu, plného životních sil. Forma hmoty nemůže samostatně existovat – oba principy jsou stálé a věčné; hmotu lze nahlížet jako možnost, nebo jako substrát. Možnost je současná se skutečným bytím; jako substrát je hmota skutečně existující – splývá s formou stejně jako možnost se skutečností. Rehabilitace hmoty nakonec vede k naturalistickému panteismu, odmítnutí nejen stvoření, ale i závislosti světa na bohu jako principu, který by byl vůči světu vnější.
V učení o struktuře hmoty se Bruno obrací k antickému atomismu – vesmír se skládá z diskrétních odloučených částic, které jsou v nepřetržitém nekonečném prostoru. Atomy jsou základem každého jsoucna, a právě jejich hmotná povaha určuje jednotu všeho. Dále odmítal nahodilý pohyb – zdroj pohybu spočívá v samotné hmotě, tj. v jejích nejmenších částicích. Jeho atomistika je součástí učení o minimu a monádě: rozlišuje rodové minimum (nejmenší v určité řadě jevů a předmětů) a absolutní (hmotný svět – atom, matematický – bod, metafyzický – monáda). Monáda pak jako zobecňující pojem odráží vnitřní vlastnosti celého vesmíru; bůh je zde určen jako monáda, zdroj všech čísel, jednoduchost každé veličiny a substance všeho složeného; jinde pak, že atom i bod je bůh.
Vnitřní schopnost hmoty k vytváření forem pak nazývá Bruno duší světa – obecná forma, formální utvářející princip všech věcí. Světová duše je nejen principem v hmotě, ale vládne i nad ní; její hlavní mohutností je univerzální rozum, který je obecnou fyzikální působící příčinou. Dospívá tak k myšlence všeobecné oduševnělosti přírody – nejde však o vědomí, ale životní princip; možnost vědomí a života jsou hmotě vlastní – duševní substance se projeví jen ve vhodném substrátu. Učení o oduševnělosti přírody pak staví Bruno proti scholastickému vysvětlování příčiny pohybu vždy jako vnější – vše, co se pohybuje, dostává pohyb od jiného. To vede k postulaci nehybného hybatele, boha, přičemž renesanční filosofie se snaží právě tento pohanský motiv odmítnout. Přirozený pohyb je samopohyb.
Učení o prostoru a času pak zakládá na tvrzení, že nic není nepřetržitého, kromě atomů a prostoru; prostor považoval za podmínku existence pohybující se hmoty a vystoupil tak proti aristotelskému odmítání prázdna. O prázdnu lze hovořit jen ve smyslu, že prostor předchází hmotu v čase a je podmínkou její existence; reálnou existenci prázdného nevyplněného prostoru bez hmoty Bruno nepřipouští. Přesto je jeho pojetí prázdna nutnou podmínkou existence pohybu.
Stejně nutnou podmínkou existence hmoty a prostoru je pak v jeho filosofii čas. Opět odmítá aristotelské učení o času jako o míře pohybu – pojem míry je spojen s vnímáním času rozumem. Skutečný, fyzikální čas je nekonečný, je současně mírou i tím, co je měřeno. Odmítá oddělování času od pohybu a hmoty – to dokáže pouze rozum; při tom jej myšlenka o neoddělitelnosti přivádí k představě relativnosti času a jeho souvislosti s pohybem nebeských těles – jeho učení o čase je spojeno s jeho novou kosmologií, zvanou infinitistickou.
Východiskem jeho kosmologie bylo Koperníkovo učení – odmítal je pojímat jako matematickou hypotézu a razil názor, že by měl být Koperník prohlášen za fyzika. Skutečným filosofickým významem učení o heliocentrismu je pak představa nekonečného vesmíru. Svou argumentací překračuje obhajobu Koperníka a směřuje proti základním tezím peripatetiky: vesmír nemůže mít pevný střed, jelikož je nekonečný, a právě v takovém vesmíru lze nejlépe odůvodnit pravdivost Koperníka. Stejně tak v něm neexistují přirozená místa, jelikož je nekonečný a pohyb relativní. Země může mít vlastní pohyb i proto, že vesmír je homogenní a není dělen hierarchicky. Nebeská tělesa se tak podřizují jednotným zákonům vesmíru; a jestliže jsou podobná zemi, pak i její pohyb je přirozený, jako jejich – najednou není potřeba nehybného hybatele, boha. Zároveň vyslovuje hypotézu o tom, že mohou existovat planety, které nejsou astronomům známy, a že na nich může existovat rozumný život.
Galileo byl dědicem renesanční epochy, který rozvinul její tendence přispívající k pokroku nové přírodovědy, překonal její historické zvláštnosti a přispěl tak k potřebě vybudování nového obrazu světa založeného na experimentálně matematických metodách. S renesanční tradicí jej spojuje zájem o problémy estetiky, poezie a výtvarného umění, ale vedle toho i individualismus vědce usilujícího o samostatné postižení pravdy a nevoli řídit se ustálenými tradicemi a zvyklostmi – vědomě se stavícího proti scholastické tradici. Odmítnutí autority vyžaduje nová metoda poznání, založená právě na experimentální matematické metodě.
V boji s názory teologie vytváří Galilei shodně s Campanellou teorii dvou knih – bible (knihy Zjevení) a knihy Přírody. Své myšlenky rozvíjí v listu Benedettu Castellimu a listu vévodkyni Kateřině Lotrinské, přičemž jsou obě tato díla inspirována spory o Koperníkovo učení, vyhrocenými v souvislosti s připravovaným církevním zákazem heliocentrického učení v roce 1616. Galileo odmítá autoritu bible v otázkách poznání v přírodních vědách, a naopak požaduje, aby se tu vycházelo ze smyslové zkušenosti a nutných logických důkazů. V souladu s Brunem a Campanellou je přesvědčen o existenci jediné pravdy, a to pravdy vědeckého a filosofického poznání.
Obhajujíc právo lidského rozumu na poznání objektivní pravdy považuje toto postižení pravdy za nekonečný proces. Zatímco ve vztahu extenzívním, tj. k nekonečnému objektu poznání, má lidské vědění daleko k dokonalosti, intenzivně, tj. ve vztahu k poznání nějaké konkrétní pravdy, poznává lidský rozum dokonale a s přesností a jistotou, jakou má jen příroda. V rámci tohoto stanoviska tak obhajuje oddělení náboženství od vědy, aby výhradní právo na pravdivé vědění bylo zachováno vědě a filosofii, což bylo katolickou reakcí tvrdě odmítnuto. Důsledkem byl zákaz Koperníkova učení a příkaz je chápat jako hypotetickou, matematickou fikci, která si nečiní pravdivostní nároky.
Galilei byl tak donucen formálně souhlasit s oficiální církevní deklarací, a v důsledku nucen Koperníkovo učení propagovat pouze skrze jeho kritiku. Tato lest však byla prohlédnuta, a jeho dílo Dialog o dvou nejvýznamnějších systémech světa z roku 1632 byl o rok později církví odsouzen a Galilei byl nucen k pokání. V témže roce vyjádřil v Poznámkách, neurčených k vydání, svůj vztah k pokusům církve vystupovat v roli arbitra ve vědeckých sporech. Vedle toho bylo novou odpovědí přepracované vydání Dialogu v latině, vydané v Nizozemí a ve Francii, kam nemohla inkvizice, a především pak v rozpracování problémů nové vědy v Matematických rozhovorech a důkazech o dvou nových mechanických vědách.
Jeho pojetí knihy Přírody stojící proti bibli se však podstatně liší od představ renesančních filosofů: příroda není souhrnem tajemných sil, či oduševnělé hmoty, stávající se předmětem magického působení, ale souhrnem objektivních zákonů, poznávaných pomocí experimentu a matematiky; z přírody jsou vyloučeny všechny antropomorfní kvality a rysy. S tím odsuzoval i Keplera, že věřil ve skryté vlastnosti a prohlašoval, že jejich metody se zásadně liší. Odmítá i kvalitativní aristotelskou fyziku a při vysvětlování vlastnosti pohybující se hmoty se obrací spíše na antickou atomistiku. Aby mohla věda a filosofie podat adekvátní matematický popis přírodních zákonů, musí se osvobodit od kvalitativního přístupu – za rozumné považuje uvažovat jen tzv. primární vlastnosti, zatímco sekundární jsou nepodstatné.
Na rozdíl od svých předchůdců formuluje principiální teze nové přírodovědy, kde mají být objektivní vlastnosti fyzikálních těles redukovány především na jejich prostorové vlastnosti (tvar, množství, velikost, rychlý či pomalý pohyb). V jeho obrazu světa se rozvíjí nová, protischolastická představa dynamické harmonie světa. Za základ představy sice vděčí renesanční filosofii, opírá se však o jím odhalené zákony mechaniky. Přírodověda a filosofie 17. století se tak rozcházejí s filosofií renesanční epochy: odmítají organistickou koncepci živého, oduševnělého kosmu, překonávají představu přírody naplněné magickými a skrytými životními silami, představy o možnosti magicky na tyto síly působit a představy o vzájemném pronikání přírodního a božského principu.
Renesanční nový obraz světa spočívá zejména v teorii heliocentrismu, který nahradil předchozí geocentrickou teorii. S renesancí přichází velký zájem o astronomii a přírodovědu obecně a dochází k rozvoji experimentálně matematických metod. Renesance 1350 - 1600 je érou velkých objevů nejen astronomických ale i námořních (objevení Ameriky 1492). Charakteristické je v případě Galilea vzepření se autoritě bible a církve.
Žádné komentáře:
Okomentovat