A.2. Eleaté a tzv. mladší fyzikové po Parmenidovi

• metodická odlišnost elejského myšlení od předchozích myslitelů
• elejské pojetí jsoucna a jeho důsledky
• mladší fyzikové (Empedoklés, Anaxagorás, Leukippos a Démokritos) a spojení elejského myšlení s mílétskou tradicí – otázka jsoucna, prázdna a pohybu
• PL: Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. K. Svoboda, Nakladatelství ČSAV, Praha 1962. (Kap. VII, VIII, IX. 50 s.) Řečtí atomisté II 2 (Učení o jsoucnu; 17 s.).
• SL: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ (témata 5-6) a tam uvedená literatura

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Metodická odlišnost elejského myšlení od předchozích myslitelů

• Smyslové poznání je nespolehlivé.
• Pravdivé poznání poskytuje pouze rozumová (logická) úvaha.
• Tedy chceme-li poznat skutečnost, musíme postupovat racionálně bez ohledu na údaje smyslů.
• Eleaté: pojmová analýza + argumentace; Míléťané: pozorování + argumentace.

Elejské pojetí jsoucna a jeho důsledky

• jsoucno nevzniká a nezaniká
• je celé (bez částí)
• je homogenní
• nepodléhá působení (nelze jím „otřást“), je „pevné“, přesně určené — zřejmě se zde myslí nehybnost a neměnnost
• je dokonalé (nic mu co do jsoucnosti neschází)

2. Parmenidés (6. - 5. stol. př. n. l.): pravda (rozumem, myšlením) x domněnky (smysly – pravdě podobnost); jsoucí jest, a nemůže nebýt; lze myslet = může být; jest jako dvoumístný predikát – spojeno s vždy s předmětem, jsoucnem; duch zří; jsoucno: věčné, jedno, neproměnné, dokonalé; popření pohybu, mnohosti, změny, vývoje.

3. Zenón (přibližně 490 až 410 př. n. l.): podpora Parmenida poukazem na paradoxy plynoucí z pohybu, změny, prázdna (prostoru); nekonečně dělitelný = rozlohou nekonečný (chyba předpokladu – ukázal Aristotelés).

Mladší fyzikové (Empedoklés, Anaxagorás, Leukippos a Démokritos) a spojení elejského myšlení s mílétskou tradicí – otázka jsoucna, prázdna a pohybu
Empedoklés: zachování Parmenida za tvrzení spolehlivosti smyslů; Jsoucno = 4 prvky (kořeny) + principy Lásky a Sváru (zdroje pohybu ve vesmíru), míšení a rozdělování; vnímání: afikování smyslů výrony z věcí.
Anaxagorás: vznik a zánik NE – raději směšování a rozlučování; nejmenší částečky (maso, dřevo, kosti, krev, atd.) obsahují všechny látky – vše je ve všem, věc je určena převažující látkou ve směsi; Rozum (nús) jako princip rozmanitosti – nejčistší látka, pořádá sám sebe i vše ostatní rotačním pohybem.

Atomisté
Leukippos: jsoucno, ale i nejsoucno jsou principy světa (plno a prázdno), Nejsoucí v podobě prázdného prostoru totiž umožňuje vysvětlit pohyb a mnohost. jsoucno = neprostupné/nedělitelné částečky s vlastním pohybem; vířivý pohyb jako princip kosmogonie.


Démokritos: vnímání: obraz vzniká spojením odlupujících se atomů věci a výronů oka, sekundární kvality odvoditelné z vlastností atomů = převod kvalitativního určení na kvantitativní; atomy nelze zakoušet – poznat jen rozumem.

První čtyři věty
V odpovědi na tuto otázku se budu věnovat řeckým filosofům, kteří žili v pátém století před naším letopočtem. V této době již byla filosofie oddělena od mýtu. Řecká filosofie pátého století je oproti nejstarší filosofii, která vycházela hlavně z pozorování, charakteristická pojmovou analýzou, kterou nelze doložit pozorováním, nýbrž pouze argumentem. Základní úvahou je Parmenidova úvaha: Jsoucí jest a nejsoucí není.