A.6. Systém Aristotelovy filosofie

• typologie věd a její kritéria
• logika jako nástroj poznání
• problémy metafyziky – οὐσία, forma a látka, možnost a skutečnost, první nehybný hybatel
• cíle a vzájemný vztah etiky a politiky
• PL: Metafyzika VI 1, VII 1-3, VIII 1-2, IX 6-8, XII 6, 7, 9 (26 s.); Etika NíkomachovaI 1, VI 3-4 (5 s.).
• SL: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ (téma 10),  (zvláště oddíly “Metafyzika” a “Ontologie”)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Typologie věd a její kritéria

Kritériem jednotlivých druhů věd je jejich cíl: teoretické mají pozorování (theoria) a pravdu (alétheia); praktické jednání a dobro, o které jednáním usilujeme; poietické pak výsledné dílo. Tím Aristotelés vyvozuje obecné celky. Druhé kritérium, rozlišující jednotlivé vědy od sebe v rámci těchto celků, je předmět vědy. Všechny tři oblasti věd jsou spojeny s Aristotelovým pozorováním lidské přirozenosti: zvídavosti, dobra, napodobování.

Teoretické vědy se obírají pravidelnými či věčnými skutečnostmi, takže jsou jejich výsledky přesné a nutné. Zároveň jde o nejsvobodnější vědy, jelikož se zde usiluje o vědění pro vědění samotné. Jejich cílem je vědění, pravda a pozorování; předmětem se jednotlivé vědy liší následovně:

-          Odloučený předmět v pohybu = fyzika.

-          Neměnný (nehybný), věčný a neexistující o sobě (neodloučený) = matematika.

-          Neměnný (nehybný) a odloučený = první filosofie, teologie.

Praktické vědy se obírají lidským dobrem a zlem, ale jelikož se týkají jednotlivých situací a událostí, není v nich nutné poznání možné. V rámci otázky správného jednání jsou tedy stanovována jen obecná pravidla, která jsou zohledňována směrem ke kontextu situace jednajícího. Cílem praktických věd je tedy jednání na základě vědění za účelem dosažení dobra. Vnitřní dělení jednotlivých věd odpovídá hierarchii dobra:

-          Dobro jedince = etika.

-          Dobro celku, obce (nadřazené jedinci) = politika.

-          Mimoto jsou do praktických věd počítány vědy obírající se částečnými dobry: vojevůdcovství, nauka o hospodářství, rétorika (rovněž podřazeny politice).

Poietické vědy tvoří nejširší skupinu, jelikož jejich obecným cílem je vyrobit věc na základě určité znalosti, jde o umění (techné) v pravém slova smyslu. Věcí může být myšlena jak báseň, tak zdraví či dům, takže sem spadají jak básnictví, tak lékařství a stavitelství. Vedle toho se jedná o skupinu věd nejdůležitějších pro život, a zároveň nejméně svobodných – řízených účelem.

Dělení Aristotelových spisů

1.Logické – souhrnně Organon (Kategorie, O vyjadřování, Topiky, První a druhé analytiky)

2.Prirodni filosofie a psychologie (Fyzika, O nebi, O vzniku a zániku)

3.Metafyzika (název pochází od Andronika Rhodského)

4.Etika a politika (Etika Níkomachova, Politika, Athénská ústava)

5.Poetika a rétorika

Logika jako nástroj poznání
Rozvoj nástroje logiky vychází od izolovaných slov. To, jakým způsobem jsou v jazyce vyjádřeny jednotlivé úrovně skutečnosti, je předmětem spisku Kategorie. Kategorie vyjadřují ontologickou strukturu používaných slov: nejvýše stojí podstata (οὐσία), kvantita, kvalita, vztah, místo, čas, poloha, vlastnictví, činnost a nejníže trpnost. (Člověk/Sókratés jeden, ožralý a veselejší (než kdy jindy), ve vězení včera seděl, měl kalich a hltal, (protože věděl), že bude sněden.) Nejdůležitější je podstata/jsoucnost, jejímž jedním z kritérií je nebýt v ničem jiném, tj. být o sobě.

Aristotelovo pojetí vědění obsahuje nutně pravdivé poznatky. Za vědění lze pak prohlásit takový soubor poznatků, který obsahuje znalosti příčiny, získává se důkazem (vědeckým sylogismem), a je nutný (nemůže být jinak – týká se pouze obecného). Vědecký sylogismus musí vycházet z premis: nutně pravdivých, prvních a bezprostředních (nepotřebují dokazovat), známějších a dřívějších, a které jsou příčinou závěru. S tím se ovšem pojí problém, jak takové premisy získat? = problém počátků dokazování.

Takové počátky má poskytovat smyslové vnímání, získáváme je indukcí. Jednotliviny totiž vnímáme neustále, díky paměti se nám v duši uchovávají a z vjemů podobných jednotlivin se ustavuje obecné. Podobnosti jsou dány druhovou identitou jednotlivin a jejich ustálením vzniká prací rozumu pojem. (Jak to rozum dělá? Vysvětlení ve spisu O duši hovoří o součinnosti částí rozumu: praktické a poietické.) A jakmile máme obecné pojmy, jejich definicí a klasifikací dostáváme premisy pro sylogismus.

Petrželka: „Celý proces získávání vědění lze obecně a schematicky znázornit takto:

1. Mnoho smyslových vjemů → obecné druhy v duši.
2. Práce s obecnými druhy → obecné rody→ nadřazené rody → ... → kategorie (= nejobecnější rody).
3. Uchopení obecných pojmů — definice „primitivních pojmů“.
4. Vztahy mezi obecnými pojmy — axiómy.
5. Sylogistická dedukce z axiómů.“

Problémy metafyziky – οὐσία, forma a látka, možnost a skutečnost, první nehybný hybatel

Podstatou první filosofie je hledání příčin (αἰτία; pro Aristotela jde o synonymum s vědeckým zkoumáním); u každé věci nachází čtyři příčiny/způsoby výkladu: formální (bytnost, podstata), látkovou (podklad, substrát), účinnou (počátek pohybu), účelovou (cíl, dobro, účel). S ohledem na tuto klasifikaci sleduje předchozí dějiny filosofie.

Οὐσία, forma a látka

Co je základem jsoucna – podstatou – k čemu podstata náleží? Jsoucnost se připisuje všemu = všechno nějak je, takže půjde o něco prvního, před vším ostatním. Zároveň půjde o něco odlučitelného, přinejmenším skrze myšlení (barva x pes – barva je vždy barvou něčeho, pes existuje sám, a proto je podstatou). Aristotelés okamžitě nabízí odpověď: podstatou jsou zvířata, rostliny, prvky a jejich složeniny, nebe, hvězdy, Slunce. Jelikož se však pohybujeme na poli nejobecnější vědy, první filosofie, je třeba podat obecnou odpověď.

Z možných kandidátů (bytnost, obecno, rod, podmět) vybírá Aristotelés podmět, za který je označována látka (ὕλη) a tvar (μορφή), nebo to, co je z obou složené (kov, Rhodský kolos, socha).

-          Obecné je společné – náleží více věcem = pokud by více jednotlivin sdílelo jednu podstatu, byly by jednou věcí.

-          Rod je vyšší úrovní obecnosti.

-          Látka není odloučená a jednotlivá = je neurčitá, a tudíž neodlučitelná od tvaru.

-          Celek obou je odlučitelný, ale složený = nemůže být první, protože skladu něco předchází.

Určujícím momentem věci je to, co činí její látku konkrétní, tedy forma, bytnost – tvar, který se zároveň stává hlavní příčinou věcí. Látka zůstává podkladem pro jakoukoli změnu a vznik.

„... jde o otázku, proč látka je tak a tak. Například, otázka může být ‚Proč toto zde je dům?‘ (a odpověď je ‚Protože jim náleží to, co znamená být domem [ὃ ἦν οἰκίᾳ εἶναι — tj. bytnost domu].‘) ... Hledáme tedy příčinu, jíž je látka tak a tak, tj. formu. A to je οὐσία.“

A proti námitce, že tvar přeci není něčím odloučeným od látky, argumentuje Aristotelés tím, že je přeci pojmově odlučitelný – v definici. Počátkem jsoucna — οὐσία — jsou tedy formy, jež dávají věcem identitu. Aby však byla dodržena také podmínka individuálnosti οὐσία, musíme předpokládat, že každá věc má vlastní individuální formu, tedy Sókratés Sókratovu formu člověka, Platón odlišnou formu Platónovu.

Δύναμις a ἐνέργεια

Aristotelés navazuje na elejské úvahy a vysvětluje vznik tak, že elejská námitka vůči vznikání z nejsoucna padá. Tvrdí, že každé změně předcházejí určité předpoklady: semeno, půda, voda. V okamžiku jejich existence rostlina může vyrůst, a svým způsobem již existuje. Růstem rostliny se objevuje něco dříve nejsoucího, ale vyrůstajícího ze jsoucna. Uskutečnění možnosti (toho, co už dříve bylo možné) nenarušuje elejskou tezi nemožnosti vzniku jsoucna z nejsoucna.

Změna stojí na věčnosti jsoucna – látky jako substrátu – které přijímá různá určení jemu dříve chybějící (στέρησις, zbavenost). Látka je tedy možností, tvar skutečností; látka bez tvaru je ničím = příčinou skutečnosti je k látce přicházející a určující forma. Dichotomie možnost – skutečnost je naznačena v: spící – bdící, znalec stavitelství – právě stavějící apod.

Typicky řecké hierarchické odlišování vyššího, dřívějšího, a nižšího, novějšího, se v Aristotelově myšlení vykazuje jako předchůdnost skutečnosti před možností. Skutečnost je dřívější:

-          z pojmu: stavitel je ten, kdo je v možnosti stavět, jeho pojem je odvozen od činnosti, skutečnosti.

-          z podstaty: jsoucnost je tvarem, formou, a forma je skutečností = skutečnost je cílem, možnost cestou k němu, takže bez cíle není cesta, bez účelu dění – účel je dřívější nežli směřování k němu

-          z času: možnost nemůže být předchozí skutečnosti tak, jako rostlina nemůže vyrůst bez semena; samotná možnost cihel a trámů bez skutečnosti, stavitele, zůstane možností. V zabránění regresu ad infinitum dospívá prvního nehybného hybatele.

První nehybný hybatel

Podstatnou vlastností možnosti je, že nemusí nastat – pokud by na počátku všeho stála možnost, vzniká otázka, proč vůbec někdy něco vzniklo? V kontextu zkoumání podstaty hledá Aristotelés první příčinu, která nebyla možností = čistou skutečnost, formu bez látky, nehybné pohybující.

Nehybné, dle 7. kapitoly 12. knihy Metafyziky, může pohybovat jako účel, milovaný předmět, jako předmět žádosti a myšlení. Milujeme a žádáme si dobré, přesněji žádáme si to, o čem si myslíme, že je to dobré, tedy: myšlení je počátkem žádosti. Z hlediska myšlení (rozumu) bude prvním a nejvyšším předmětem to, co je reálně prvotní — skutečná a jednoduchá οὐσία. První bude také nejvíce žádoucí – tedy účel či dobro o sobě. Účel je tedy předmětem jak žádosti, tak myšlení a pohybuje tím, že si jej všechno žádá a touží po něm.

„Tedy celá příroda skrze svou touhu po dobru je ovládána prvním hybatelem. Dospěli jsme do ústředního bodu Aristotelova teleologického výkladu — pokud bychom odmítli tvrzení, že vše v přírodě se děje za nějakým účelem (jako je odmítla moderní přírodní věda), Aristotelův výklad by nedokázal odůvodnit existenci pohybu.“

Jaké vlastnosti činí nehybného hybatele nejvyšším dobrem a účelem?

-          Je myšlením o sobě

-          Věčný a v nejlepším stavu – neustále myslí.

o   Přesah do etiky: myšlení/rozumová činnost je nejlepším možným způsobem života.

§  Odvození cíle a smyslu života ze smyslu a účelu kosmu.

-          Předmětem myšlení hybatele musí být nejvyšší předmět – myslí sám sebe = „jeho myšlení je myšlením myšlení“.

Cíle a vzájemný vztah etiky a politiky

Praktické vědění uvažuje jako předmět jednání, a jako cíl dosažení dobra, ctnostného života. Jelikož jde tedy o praktický cíl, obecné výpovědi jsou nahrazeny částečnými, které jsou v této oblasti pravdivější, ačkoli méně přesné; vždy je třeba hledět k tomu, co je v daném kontextu vhodné. V etice se to projevuje uskutečňováním ctnostného jednání. Ctnosti jsou dokonalosti nerozumné složky duše, středy mezi špatnými krajnostmi (protivami). Být štědrý znamená vystihnout střed mezi lakomstvím a marnotratností. Vystižení středu musí učinit každý sám po zvážení všech dostupných okolností.

Hledání blaženosti spočívá v nalezení toho, co je každému přirozeně vlastní – u člověka se bude jednat především o rozumový život – teoretická činnost. Rozum je v člověku něčím božským, a naplněním se teoretický život stává životem božským. V nejvyšším praktickém vědění je třeba klást důraz na něco jiného. Člověk totiž přirozeně žije v obci, a aby se mu v ní dobře dařilo, musí se dařit právě obci – dobro jedince je podřízeno a odvozeno od dobra obce. Ideální je pak mezi blahem obce a jedince nerozlišovat. Proto Aristotelés spojuje blaženost se správou obecních záležitostí – politikou.

„Ale není nutno, aby ten, kdo je činný, byl činný vzhledem k jiným..., ani aby prakticky činné bylo jen myšlení, které přihlíží k výsledku jednání, nýbrž praktický význam v mnohem větší míře mají rozjímání a myšlenky (θεωρίαι καὶ διανοήσεις), které mají účel samy v sobě a jsou samy pro sebe. Neboť blaho jest účelem (τέλος), tedy i jakousi činností (πρᾶξις); také nejvíce činnými nazýváme ty, kteří svým myšlením vedou a řídí i zevnější činnosti.“

Cíle etiky a politiky se tak setkávají v hledání dobra a blaženosti: ctnostný život jako dobro jedince je prostředkem k blaženosti celku jako dobra obce.

První čtyři věty
Jednota Aristotelových textů spočívá v pečlivě a přesně vymezeném předmětu a každý spis se vyčerpávajícím způsobem věnuje jednomu tématu. Aristotelovi bylo také jasné, že tolik různých témat a disciplín si vyžaduje určité uspořádání podle příbuznosti obsahu či metodologie. Proto všechno vědění uspořádal do jednoho systému. Aristotelův výklad je systematický a metodický.