A.5. Platónova nauka o duši

• různé přístupy k úvahám o duši
• problém nesmrtelnosti duše
• souvislost Platónovy psychologie s kosmologií a teorií společnosti
• PL: Platón, Faidón 64d-94e (42 s.) a Ústava IV 435c-444e (13 s.).
• SL: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/ (téma 9; příp. tam uvedená literatura)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Různé přístupy k úvahám o duši
1. Fyzikálně-biologické uchopení duše jako sebepohybu, podle něhož je duše nesmrtelná proto, že je nikdy nekončícím pohybem. Její pohyb nemá vnější počátek, nýbrž pohybuje sebe samou. (Faidros, Zákony)
2. Teleologické uchopení chápe duši jako řídící a oživující princip celého kosmu. Duše podle něj vytváří kosmický řád podle ideálního vzoru a je zprostředkujícím činitelem mezi světem idejí a věcí. (Faidros, Timaios, Filebos, Zákony)

3. Etické uchopení duše ji pojímá ve vztahu k sobě samé. Duše pečuje o svůj vnitřní řád skládající se ze tří složek (vznětlivost, rozumnost, žádostivost), které musejí být ve správné hierarchii a rovnováze vůči sobě. (Faidros, Ústava)

Problém nesmrtelnosti duše

1.      Přírodně-filosofická nauka: vše vzniká z protikladu – mrtvé z živého, živé z mrtvého. Člověk trvá přes střídání dne a noci, stejně jako duše přes střídání smrti a života.

2.      Z faktu apriorního vědění, zdůvodněného rozpomínáním se na zření idejí před narozením, usuzuje na pre-existenci a nesmrtelnost duše.

3.      Rozlišování jsoucen na jednoduchá – nerozložitelná, a složená; ideje i duši je třeba řadit k jednoduchým jsoucnům.

4.      Důležitý předpoklad: mezi idejemi existují vztahy – zříme vzájemně se vylučující a vzájemně zahrnující se ideje.

a.       Duši náleží život – je jeho nositelkou. Protikladem je smrt – přítomnost obojího v duši se vylučuje = duše, která se podstatně pojí se životem, nemůže přijmout smrt. Odtud je usouzeno na post-existenci duše.

Souvislost Platónovy psychologie s kosmologií a teorií společnosti

obec je člověk ve velkém, člověk obec v malém. Vláda ideální obce je spravedlivá, pokud se ohlíží a rozhoduje ve prospěch všech. I v duši je rozum odkázán na obě zbývající mohutnosti, jež udržuje ve sledování jim vlastních dober. Dobro totiž může poznat pouze rozum, který svou vládou nastoluje harmonii.

Platónovým líčením ideální společnosti rezonuje nauka o částech duše. Společnost je rozdělena do tří částí; každá část je tvořena jedinci podle jejich převažující složky duše. Žádostivosti odpovídá nejpočetnější skupina výrobců a řemeslníků, pečujících o obživu a výrobu statků obce. Vznětlivosti třída strážců, kteří jsou pověřeni obranou a výkonem udržování pořádku. A rozumnosti pak nejmenší třída vládců-filosofů, kteří s pomocí rozumu pečují o dobro všech, vládnou. Obě nižší třídy jsou podřízeny nejvyšší, která sleduje naplňování jejich cílů, nižších dober obživy a obrany.

Kosmologie je tématem Faidra a Tímaia. V prvním se navazuje na výrok o duši jako nositelce života: život se projevuje pohybem. Platón rozlišuje dva druhy pohybovaného: pohybované od jednoho pohybuje druhým, a sebe-pohybující. Sebe-pohybující duše je pak příčinou každého pohybu, a jako taková je nevzniklá a nepomíjející = první příčina. Duše se ve Faidru stává životním principem celého kosmu.

V Tímaiovi je pak nauka světové duši (duchu) rozvinuta – slouží k objasnění zákonitosti a účelnosti přírody. Platón se zde uchyluje k mýtu: démiurgos chtěl svět nejvíce sobě podobný, a tak jej převedl z neuspořádaného pohybu do uspořádaného. Pohyby přírody (až k nebeským tělesům) tak mají inteligibilní, matematickou strukturu. Lze je tedy objasnit jenom příčinou schopnou poznat matematické zákony – rozumem, duchem. Jsou duch a duše dvě odlišné věci? Nikoli, duše se podílí na obou oblastech.

První čtyři věty
Platón zastává dualismus, tedy rozdílnost duše od těla. Přičemž duše vládne tělu a je nesmrtelná. Tělo je podřízené duši a je smrtelné. Platónovo pojetí duše souvisí se světem (kosmologií) a s obcí (teorií společnosti).