- metafyzika
přírody a přírodní filosofie, Kusánský, Ficino, Telesio, Fracastoro
- PL:
Hrušovský, Igor. Antológia z diel filozofov. 4. Humanismus a
renesancia. Bratislava: Pravda, 1966.
- SL:
Špelda, D. Renesanční a novověká filosofie. Plzeň: Západočeská
univerzita, 2009; Burke P.: Italská renesance. Praha 1996.
Metafyzika přírody a přírodní filosofie
Ve středověku byl Platón mezi západními učenci znám velmi málo, znali jen část dialogu Tímaios z komentáře novoplatonika Chalcidia; dialogy Faidón a Menón byly dostupné v překladech od 12. století. Ve Faidónu Platón hovoří o nesmrtelnosti duše, v Tímaiovi pak o stvoření světa; dále byl Platón několikrát s uznáním zmíněn i Augustinem, takže se platónská filosofie stala v renesanci přirozenou a teologicky posvěcenou alternativou té školské, scholastické, aristotelské filosofie.
Humanisté se jím začali zabývat na začátku 15. století, avšak kvůli nedostatku náležité filosofické průpravy si jej cenili zejména kvůli stylistice a příbuznosti s křesťanstvím; podobně jako u aristotelismu přišla zásadní změna s byzantskými učenci. Zatímco na Západě měl hlubokou tradici Aristotelés, na Východě ji měla platónská filosofie, a to i díky blízkosti s byzantskou teologií. Zásadním okamžikem byl koncil ve Ferraře a Florencii, který měl urovnat věroučné spory obou teologií s účelem sjednocení proti Turkovi. Na koncil přijela celá řada byzantských učenců, kteří s sebou přivezli nejen rukopisy, ale i systematické znalosti Platónovy filosofie.
Humanisté se jím začali zabývat na začátku 15. století, avšak kvůli nedostatku náležité filosofické průpravy si jej cenili zejména kvůli stylistice a příbuznosti s křesťanstvím; podobně jako u aristotelismu přišla zásadní změna s byzantskými učenci. Zatímco na Západě měl hlubokou tradici Aristotelés, na Východě ji měla platónská filosofie, a to i díky blízkosti s byzantskou teologií. Zásadním okamžikem byl koncil ve Ferraře a Florencii, který měl urovnat věroučné spory obou teologií s účelem sjednocení proti Turkovi. Na koncil přijela celá řada byzantských učenců, kteří s sebou přivezli nejen rukopisy, ale i systematické znalosti Platónovy filosofie.
Kusánský (1401 - 1464)
Garfunkel považuje za otce renesančního platonismu právě Kusánského, který má základy vzdělání v náboženskému hnutí nové zbožnosti (klade si za cíl mravní obnovu společnosti skrze rozvíjení hluboce osobní zbožnosti), které bylo již nastavené proti školské scholastice skrze mysticismus. Prošel církevní kariérou, a jeho činnost se zaměřovala na pokusy o reformu církevních mravů a institucí, obnovu jednoty a autority katolické církve a dosažení smíru mezi vyznáními. Účastnil se poselství do Cařihradu, aby dosáhl účasti byzantské církve na ferrarsko-florentském koncilu; vyjednával i s husity. Ve svých dialozích se obrací k laikovi, nevzdělanci, což nepochybně souvisí s jeho proti-scholastickou, proti-univerzitní humanistickou polemikou.
Ústřední otázkou jeho filosofie je problém vztahu boha a světa – proti racionalistickému výkladu Akvinského staví koncepci učené nevědomosti. Ta označuje nemožnost vyjádření plnosti poznání scholastickou terminologií, formální logikou, a rozpornost samotného procesu poznání. Filosof musí při kladení a řešení otázek světa a boha vycházet ze své nevědomosti, nesouměřitelnosti předmětů poznání a pojmů, určení, vzhledem k předmětu používaných. Jde o odvrat od pozitivní teologie – jedině možné postižení boha a světa je v apofatické, negativní teologii.
Boha pojímá Kusánský především jako filosofický koncept a v jeho pojetí navazuje na novoplatoniky a Pseudo-Dionýsia Aeropagítu. Odvrací se tak od náboženské personifikace a antropomorfizace představ o bohu; důrazně tak odlišuje boha kultu a boha filosofie. V traktátu O ne-jiném dále odlišuje jazyk bible a jazyk filosofie, a označuje druhý za přesnější. Otázku vztahu boha a světa tak klade spíše jako filosofický problém – chce postihnout konečný svět ve vztahu k nekonečné podstatě. Klade boha jako nejvyšší princip bytí a poznání všeho a označuje jej právě jako ne-jiné, což je právě tím nejplnějším negativním určením boha: není ani substancí, ani jsoucnem, jedním, něčím jiným, nejsoucnem, ničím. Je ve všem, ačkoli není nic ze všeho. Odmítá tak dualistické pojetí světa a boha – svět je v bohu obsažen, bůh je vše ve všem; tíhne tím k mystickému panteismu.
Přechod od boha ke světu je u Kusánského označen jako rozvinutí toho, co je v bohu obsaženo v zavinuté podobě (explicatio-complicatio); vyhýbá se tím novoplatonské emanaci, čímž mizí i moment sestupu vyššího na nižší – zánik hierarchického pojetí bytí. U Kusánského jde o seberozvinutí absolutna. Svět je tedy jednota, božský prvopočátek však nenachází vyčerpání ve ztělesnění ve světě přírody; žádná stvořená věc není aktuálně vším, čím může být – bůh je naproti tomu vše, ale v zavinuté podobě. Je-li bůh vše ve všem, ale v zavinuté podobě, pak toto vše po svém rozvinutí je v rozvinuté podobě stvořený svět. Vše je bůh, ale bůh není vše.
Božská podstata však ve světě rozvinuta není, a tudíž není ani poznatelná, jelikož přírodní a božský princip nejsou totožné, ani není přírodním principem vyčerpán. Tvoření tak není ani časově omezené, samo stvoření je totiž bytím boha, a to je věčností; a vedle toho ani akt stvoření není časově omezený, a není stvořením z ničeho – je projevem nutnosti obsažené v bohu, a nikoli projevem božské vůle. Bůh stvořil svět proto, že to byla absolutně největší nevyhnutelnost.
V rámci jeho kosmologie je důsledkem přítomnosti boha ve všem zbavení teologického základu geocentrismu: nikoli Země, ale bůh je středem všeho = Země ani stálice tedy nejsou nehybné. Jinou koncepci pohybu nebeských těles ale nenavrhl. Avšak ani nešlo o spekulaci: pracoval na zpřesnění astronomických tabulek a údajů o pohybu nebeských těles; dokonce vyjádřil domněnku, že pohyby planet jsou kruhové.
Vzhledem k rozbití hierarchické představy o světě, absenci sestupu božího do nižšího, hmotného stupně bytí, chápe kosmos jako projev neomezené boží moci, pročež považuje svět za nejkrásnější boží výtvor, a ani porušitelnost věcí na Zemi není účinný argument proti jeho ušlechtilosti. Krása světa se projevuje v univerzálním spojení všeho jsoucího, a odhaluje vnitřní řád stvoření. Bůh použil aritmetiky, geometrie a hudby a astronomie při stvoření světa – a těchto umění užívá i člověk při jeho prozkoumávání. Harmonie světa se odráží v člověku, nejvznešenějším a nejvýznamnějším ze stvoření, ježto je mu souzeno poznat boha a svět.
Za nejvyšší boží dílo považuje Kusánský lidskou přirozenost. Zahrnuje intelektuální a smyslovou složku, a vše v sobě spojuje; projevuje se v ní vztah zavinutého v bohu a rozvinutého ve světě, a v důsledku může povznesením dosáhnout nejvyššího stupně, božskosti (Kristus) = člověk obecně je mikrokosmem, lidským bohem.
Otázka je na metafyziku: sem by měla patřit i Kontrakce (každé jsoucno v sobě zahrnuje kontrahované veškerenstvo; tj. jeho zmenšený obraz). Jednotlivé věci pak transformují univerzum na základě svého bytí. Univerzum je síť relací, kde každé relatum obsahuje kontrahované univerzum způsobem vlastním jeho existenci.
Ústřední otázkou jeho filosofie je problém vztahu boha a světa – proti racionalistickému výkladu Akvinského staví koncepci učené nevědomosti. Ta označuje nemožnost vyjádření plnosti poznání scholastickou terminologií, formální logikou, a rozpornost samotného procesu poznání. Filosof musí při kladení a řešení otázek světa a boha vycházet ze své nevědomosti, nesouměřitelnosti předmětů poznání a pojmů, určení, vzhledem k předmětu používaných. Jde o odvrat od pozitivní teologie – jedině možné postižení boha a světa je v apofatické, negativní teologii.
Boha pojímá Kusánský především jako filosofický koncept a v jeho pojetí navazuje na novoplatoniky a Pseudo-Dionýsia Aeropagítu. Odvrací se tak od náboženské personifikace a antropomorfizace představ o bohu; důrazně tak odlišuje boha kultu a boha filosofie. V traktátu O ne-jiném dále odlišuje jazyk bible a jazyk filosofie, a označuje druhý za přesnější. Otázku vztahu boha a světa tak klade spíše jako filosofický problém – chce postihnout konečný svět ve vztahu k nekonečné podstatě. Klade boha jako nejvyšší princip bytí a poznání všeho a označuje jej právě jako ne-jiné, což je právě tím nejplnějším negativním určením boha: není ani substancí, ani jsoucnem, jedním, něčím jiným, nejsoucnem, ničím. Je ve všem, ačkoli není nic ze všeho. Odmítá tak dualistické pojetí světa a boha – svět je v bohu obsažen, bůh je vše ve všem; tíhne tím k mystickému panteismu.
Přechod od boha ke světu je u Kusánského označen jako rozvinutí toho, co je v bohu obsaženo v zavinuté podobě (explicatio-complicatio); vyhýbá se tím novoplatonské emanaci, čímž mizí i moment sestupu vyššího na nižší – zánik hierarchického pojetí bytí. U Kusánského jde o seberozvinutí absolutna. Svět je tedy jednota, božský prvopočátek však nenachází vyčerpání ve ztělesnění ve světě přírody; žádná stvořená věc není aktuálně vším, čím může být – bůh je naproti tomu vše, ale v zavinuté podobě. Je-li bůh vše ve všem, ale v zavinuté podobě, pak toto vše po svém rozvinutí je v rozvinuté podobě stvořený svět. Vše je bůh, ale bůh není vše.
Božská podstata však ve světě rozvinuta není, a tudíž není ani poznatelná, jelikož přírodní a božský princip nejsou totožné, ani není přírodním principem vyčerpán. Tvoření tak není ani časově omezené, samo stvoření je totiž bytím boha, a to je věčností; a vedle toho ani akt stvoření není časově omezený, a není stvořením z ničeho – je projevem nutnosti obsažené v bohu, a nikoli projevem božské vůle. Bůh stvořil svět proto, že to byla absolutně největší nevyhnutelnost.
V rámci jeho kosmologie je důsledkem přítomnosti boha ve všem zbavení teologického základu geocentrismu: nikoli Země, ale bůh je středem všeho = Země ani stálice tedy nejsou nehybné. Jinou koncepci pohybu nebeských těles ale nenavrhl. Avšak ani nešlo o spekulaci: pracoval na zpřesnění astronomických tabulek a údajů o pohybu nebeských těles; dokonce vyjádřil domněnku, že pohyby planet jsou kruhové.
Vzhledem k rozbití hierarchické představy o světě, absenci sestupu božího do nižšího, hmotného stupně bytí, chápe kosmos jako projev neomezené boží moci, pročež považuje svět za nejkrásnější boží výtvor, a ani porušitelnost věcí na Zemi není účinný argument proti jeho ušlechtilosti. Krása světa se projevuje v univerzálním spojení všeho jsoucího, a odhaluje vnitřní řád stvoření. Bůh použil aritmetiky, geometrie a hudby a astronomie při stvoření světa – a těchto umění užívá i člověk při jeho prozkoumávání. Harmonie světa se odráží v člověku, nejvznešenějším a nejvýznamnějším ze stvoření, ježto je mu souzeno poznat boha a svět.
Za nejvyšší boží dílo považuje Kusánský lidskou přirozenost. Zahrnuje intelektuální a smyslovou složku, a vše v sobě spojuje; projevuje se v ní vztah zavinutého v bohu a rozvinutého ve světě, a v důsledku může povznesením dosáhnout nejvyššího stupně, božskosti (Kristus) = člověk obecně je mikrokosmem, lidským bohem.
Otázka je na metafyziku: sem by měla patřit i Kontrakce (každé jsoucno v sobě zahrnuje kontrahované veškerenstvo; tj. jeho zmenšený obraz). Jednotlivé věci pak transformují univerzum na základě svého bytí. Univerzum je síť relací, kde každé relatum obsahuje kontrahované univerzum způsobem vlastním jeho existenci.
Ficino (1433 - 1499)
V roce 1456 se začal učit řecky a roku 1462 ho vévoda Cosimo Medicejský pověřil překladem Platónových dialogů; na překladu pracoval až do konce šedesátých let a závěrem bylo vydání Platonis omnia opera v roce 1484; jeho překlad se používal až do 19. století. Kromě toho přeložil i Plotínovy Enneady a spisy pozdních novoplatoniků (Iamblichos, Proklos, Porfyrios, Senesius). Vedle toho psal i komentáře k Platónově Timaiovi, Filébovi, Parmenidovi a Symposiu, kde rozvíjí platonskou teorii lásky, čehož je výsledkem spis De Amore z roku 1469. Nejvýznamnějším spisem je Platónská teologie: O nesmrtelnosti duše (1469-74); nejpopulárnější byl však spis o medicíně: Tři knihy o životě z roku 1489.
Ficinova zásluha o rozšíření platonské filosofie na Západě však nespočívala pouze v překladech a komentářích. V Platónské teologii předložil platonismus v systematické a christianizované podobě, čímž změnil humanistickou recepci Platóna – namísto etika jako hlubokého metafyzika. Fakticky ale vychází spíše z novoplatonického chápání.
V důsledku se tak ve Ficinově verzi platonismu objevuje schéma vzestupu a sestupu, pět hypostazí (látka, kvalita, duše, andělé, bůh) – pět, aby duše měla privilegované místo, aby byla poutem držícím řád jsoucího pohromadě.
Hlavní téma Platónské teologie je sice nesmrtelnost duše a důkazy s ní spojené, ale tato problematika se od začátku úzce pojí s dalším důležitým motivem jeho učení: s výstupem duše k bohu. V souladu s novoplatonismem je čtenář vyzván k opuštění tělesného světa, aby jeho očištěná duše mohla vystoupit do inteligibilního světa a získat tak dokonalejší vědění a vystoupat k bohu. Vrcholem je bezprostřední nazírání boha, kontemplace, která je jediným oprávněným cílem života. Za života se povede jen několika vyvoleným, většina toho dosáhne až po smrti – a proto musí Ficino trvat na nesmrtelnosti duše, jinak by eticko-antropologický ideál návratu ztratil na přesvědčivosti.
Ficino měl však širší záběr: podává i praktické rady ohledně péče o tělo, jelikož byl přesvědčen, že k podání myšlenkového výkonu je třeba mimo askezi mít i zdravé tělo – v něm dlí zdravý duch. O tom pojednávají Tři knihy, které jsou určeny především učencům. Obírá se dobovou naukou o tělesných šťávách a jejich regulací dietami apod., prodloužením života a ve třetí knize přirozenou magií. Na rozdíl od démonické magie má tato za cíl užívat přirozených sil v přírodě.
Přirozená magie díla De vita ovlivnila řadu dalších renesančních pojednání o magii – mezi nejslavnější patří hlavní zakázané kompendium démonické magie Okultní filosofie Agrippy z Nettesheimu; vedle toho přirozenou magií prodchnuté Magia naturalis Giambattisty della Porty, na něž navazuje Thomasso de Campanella ve spisu O smyslu věcí a magii, jehož čtvrtá část o magii pojednává. Démonická i přirozená magie ztratily na vlivu v 17. století, zejména po výstupech teologů proti nim, za zmínku stojí dílo Martina Del Ria Šest knih rozprav o magii, kde na tisíci stranách označuje Agrippu a další zmíněné jednoznačně jako ateisty a heretiky. Další vliv měl pak rozvoj nové filosofie a vědy, který přinesl zcela jiné pojetí přírodního řádu, než skrze skryté a tajemné síly – nastoupil odkouzlený svět atomů, pohybujících se v prostoru a utvářejících skutečnost.
Přírodní filosofie
Přírodní filosofie se stává určujícím proudem filosofického myšlení v závěru renesance; tehdejší myslitelé pojednávají o kosmu a člověku z hlediska autonomie přírody, mimo rámec teologie a scholastiky. Využívá celé antické dědictví, především pak filosofii předsokratiků, ale i platonismus a aristotelismus; v rámci středověku se obrací k averroistickým a novoplatonským panteistickým proudům. Snaží se vytvořit nový obraz světa na základě úspěchů přírodních věd formovaných v opozici ke scholastice, a aktuálních společenských potřeb; tento obraz je osvobozen nejen od autority scholastické teologie, ale i humanistické knižní učenosti. Metoda je založena na zkoumání přírody, vycházejícím z jejích vlastních principů, nezávisle na mimopřírodních a nadpřirozených zásazích.
Ficinova zásluha o rozšíření platonské filosofie na Západě však nespočívala pouze v překladech a komentářích. V Platónské teologii předložil platonismus v systematické a christianizované podobě, čímž změnil humanistickou recepci Platóna – namísto etika jako hlubokého metafyzika. Fakticky ale vychází spíše z novoplatonického chápání.
V důsledku se tak ve Ficinově verzi platonismu objevuje schéma vzestupu a sestupu, pět hypostazí (látka, kvalita, duše, andělé, bůh) – pět, aby duše měla privilegované místo, aby byla poutem držícím řád jsoucího pohromadě.
Hlavní téma Platónské teologie je sice nesmrtelnost duše a důkazy s ní spojené, ale tato problematika se od začátku úzce pojí s dalším důležitým motivem jeho učení: s výstupem duše k bohu. V souladu s novoplatonismem je čtenář vyzván k opuštění tělesného světa, aby jeho očištěná duše mohla vystoupit do inteligibilního světa a získat tak dokonalejší vědění a vystoupat k bohu. Vrcholem je bezprostřední nazírání boha, kontemplace, která je jediným oprávněným cílem života. Za života se povede jen několika vyvoleným, většina toho dosáhne až po smrti – a proto musí Ficino trvat na nesmrtelnosti duše, jinak by eticko-antropologický ideál návratu ztratil na přesvědčivosti.
Ficino měl však širší záběr: podává i praktické rady ohledně péče o tělo, jelikož byl přesvědčen, že k podání myšlenkového výkonu je třeba mimo askezi mít i zdravé tělo – v něm dlí zdravý duch. O tom pojednávají Tři knihy, které jsou určeny především učencům. Obírá se dobovou naukou o tělesných šťávách a jejich regulací dietami apod., prodloužením života a ve třetí knize přirozenou magií. Na rozdíl od démonické magie má tato za cíl užívat přirozených sil v přírodě.
Přirozená magie díla De vita ovlivnila řadu dalších renesančních pojednání o magii – mezi nejslavnější patří hlavní zakázané kompendium démonické magie Okultní filosofie Agrippy z Nettesheimu; vedle toho přirozenou magií prodchnuté Magia naturalis Giambattisty della Porty, na něž navazuje Thomasso de Campanella ve spisu O smyslu věcí a magii, jehož čtvrtá část o magii pojednává. Démonická i přirozená magie ztratily na vlivu v 17. století, zejména po výstupech teologů proti nim, za zmínku stojí dílo Martina Del Ria Šest knih rozprav o magii, kde na tisíci stranách označuje Agrippu a další zmíněné jednoznačně jako ateisty a heretiky. Další vliv měl pak rozvoj nové filosofie a vědy, který přinesl zcela jiné pojetí přírodního řádu, než skrze skryté a tajemné síly – nastoupil odkouzlený svět atomů, pohybujících se v prostoru a utvářejících skutečnost.
Přírodní filosofie
Přírodní filosofie se stává určujícím proudem filosofického myšlení v závěru renesance; tehdejší myslitelé pojednávají o kosmu a člověku z hlediska autonomie přírody, mimo rámec teologie a scholastiky. Využívá celé antické dědictví, především pak filosofii předsokratiků, ale i platonismus a aristotelismus; v rámci středověku se obrací k averroistickým a novoplatonským panteistickým proudům. Snaží se vytvořit nový obraz světa na základě úspěchů přírodních věd formovaných v opozici ke scholastice, a aktuálních společenských potřeb; tento obraz je osvobozen nejen od autority scholastické teologie, ale i humanistické knižní učenosti. Metoda je založena na zkoumání přírody, vycházejícím z jejích vlastních principů, nezávisle na mimopřírodních a nadpřirozených zásazích.
Telesio (1509 - 1588)
Znalost klasického dědictví, studium filosofie a medicíny u Telesia vedly k odcizení se scholastické tradici. V dalším vývoji byl ovlivněn účastí v akademiích, tj. volných učených sdruženích, kde se rodila nová experimentální přírodověda. Výsledkem byl přírodně-filosofický systém vypracovaný v díle O přírodě podle jejích vlastních principů. Jak napovídá název, z analýzy se vylučuje bezprostřední božské zasahování a Telesio si dává záležet na vysvětlení, že absence boha je způsobena východisky smyslů a zkušenosti. Odmítá teologii jako cestu poznání boha – je nepřístupná rozumu a smyslům, poznání odkládá do mimo-pozemské existence. U Telesia se filosofie osvobozuje od teologie a jejích věroučných problémů.
Výzva k východisku vlastních principů se odvíjí od Telesiova odporu jakékoli formě dokazování autoritou: filosofie jako zkoumání přírody musí být založena na jí přiměřených nástrojích, rozumu a smyslové zkušenosti. Proto nelze její principy lovit v bibli, dílech komentátorů či spekulacích filosofie samotné. Lidské vědění může dosáhnout vrcholu pouze, pokud přezkoumá smyslově odhalené a rozumem vyvozené podle skutečných vlastností vnímatelného.
Za kýžené principy pak Telesio považuje hmotu (tělesnou hmotu, čímž je zdůrazněn rozdíl oproti scholastické ne-hmotě) a netělesné činné síly: teplo a chlad. A přestože se o nich hovoří oddělené, všechny tři principy existují pouze v nerozlučné jednotě; ani jednomu nepřísluší název substance – substancí jsou jen společně. Hmota dává věcem tělesnost, teplo a chlad vlastnosti a formy; hmota je věčná a nepomíjivá, neustále přebývající ve věcech, nehybná a jakoby mrtvá, neviditelná. Činné principy spolu bojují o vládu nad hmotou a jsou netělesné, pročež nemohou existovat o sobě – potřebují ke své existenci hmotu, ze které se skládají všechny podstaty. Tyto principy mění polohu a stav hmoty, ale neničí její přirozenost ani vlastnosti a nedávají vzniknout nové přirozenosti.
Boj protikladných principů se projevuje v protikladu dvou základních těles: nebe (teplý princip) a Země (chladný p.). Kladení obou aspektů téže materiální substance (kontra Aristotelés) proti sobě pak mělo osvětlovat geocentrické schéma. Telesio tak vyhlašuje fyzickou stejnorodost vesmíru; rozvíjí tezi o stejnorodosti prostoru odporujíc peripatetickému učení o přirozených místech. Trvá na existenci prázdna, které chápe jako prostor tvořící jakousi schránku a odlišující se od těles, která jej vyplňují – je podmínkou existence věcí, jejich přijímatelem, který je na nich nezávislý a neustále se sebou totožný. Je zcela netělesný, není schopen působení, ale pouze přijímání těles. Přesto mezi věcmi a prostorem není ani shoda, ani rozdíl či protiklad; natolik se od věcí liší, a proto je v kterékoli své části připraven věci přijmou, je místem všech věcí. Toto učení razilo cestu nové kosmologii.
Dále sice souhlasí s Aristotelem, že vnímání času je spojeno s pohybem, ale odmítá jeho tezi, že bez pohybu či změny čas neexistuje. Pro Telesia je hlavní objektivita času, tj. že čas nezávisí na pohybu, ale existuje o sobě a má všechny vlastnosti od sebe. Proti pojmu času jako míry staví určení času jako podmínky existence a pohybu samostatných těles, tedy jako objektivního trvání, ve kterém se děje každý pohyb a změna.
Principem samopohybu, naproti aristotelskému pohybu od jiného, je teplo jako jedna z netělesných sil univerza. To je příčinou pohybu v sublunární i supralunární sféře, a nebeská tělesa se pohybují z vlastní podstaty právě proto, že jsou žhavá. Pohyb je tak činnost vlastní ohni, a hypotéza nehybného hybatele je nadbytečná. To vedlo k zásadní revizi vztahu boha a světa: Telesio uznával pouze akt stvoření a vykázal boha za hranici fyzikálního světa. Nechal tak boha svět stvořit, opatřit jej silami, a dál boha zapotřebí není – příroda je nadále autonomní. Bůh by nestvořil takový svět, který by potřeboval neustálé zásahy.
S pomocí svých principů vysvětluje Telesio i život a vědomí. Teplo jako činný princip je příčinou životního principu ve všech živých bytostech; nazývá jej životním nebo přírodním duchem; pojem ducha (spiritus) má původ ve středověké medicíně, kde indikuje přírodní původ. Označuje nejjemnější materiální substanci, která živočichovi dává schopnost poznání a pohybu, a určuje všechny životní funkce; duch je obsažen v samotné podstatě živých bytostí, vychází ze semene, v živočichu pociťuje, řídí jej. Telesiovo učení o životním duchu zdůrazňuje jednotu veškeré živé přírody včetně člověka; rozdíl mezi duchem člověka a zvířete spočívá pouze v jemnosti, teple, ušlechtilosti. Těla jsou naopak z totožných částí a jsou obdařena stejnými schopnostmi životosprávy.
Rozumová duše je ve svých činnostech vázána na hmotu, na lidské tělo, a je podřízena působení ducha, jemuž se všechny duševní funkce předávají; závislostí na těle se rozumová duše stává poněkud tělesnou. A to i proto, že se lidé v duševně liší, a to zřejmě v důsledku přirozenosti, velikosti a formy těla (hlavy a mozku). Telesio odmítá dělení duše na části dle jejich schopností a trvá na její substanciální jednotě; základním střediskem ducha je mozek.
Jeho teorie poznání je důsledně senzualistická: základem všech poznatků o věcech jsou smyslové vjemy, které jsou také hlavním nástrojem poznání. Všechny ostatní duševní schopnosti, tj. představivost, usuzování, jsou na nich nejen založeny, ale i jimi určovány. Při smyslovém vnímání duch vnímá bezprostředně či skrze vzduch vnější působení, které vychází buď z vnějšího světa, nebo z vnitřních, vlastních změn ducha. Intelektuální poznání pak vzniká hodnocením smyslových údajů; smyslové vnímání má i nezbytnou schopnost zobecnění, a je nejdokonalejším způsobem poznání prostým omylů. Všechny vědy jsou na smyslovém vnímání založeny a vycházejí z bezprostřední zkušenosti; jedině to jim zajišťuje spolehlivost a jistotu poznání.
Znalost klasického dědictví, studium filosofie a medicíny u Telesia vedly k odcizení se scholastické tradici. V dalším vývoji byl ovlivněn účastí v akademiích, tj. volných učených sdruženích, kde se rodila nová experimentální přírodověda. Výsledkem byl přírodně-filosofický systém vypracovaný v díle O přírodě podle jejích vlastních principů. Jak napovídá název, z analýzy se vylučuje bezprostřední božské zasahování a Telesio si dává záležet na vysvětlení, že absence boha je způsobena východisky smyslů a zkušenosti. Odmítá teologii jako cestu poznání boha – je nepřístupná rozumu a smyslům, poznání odkládá do mimo-pozemské existence. U Telesia se filosofie osvobozuje od teologie a jejích věroučných problémů.
Výzva k východisku vlastních principů se odvíjí od Telesiova odporu jakékoli formě dokazování autoritou: filosofie jako zkoumání přírody musí být založena na jí přiměřených nástrojích, rozumu a smyslové zkušenosti. Proto nelze její principy lovit v bibli, dílech komentátorů či spekulacích filosofie samotné. Lidské vědění může dosáhnout vrcholu pouze, pokud přezkoumá smyslově odhalené a rozumem vyvozené podle skutečných vlastností vnímatelného.
Za kýžené principy pak Telesio považuje hmotu (tělesnou hmotu, čímž je zdůrazněn rozdíl oproti scholastické ne-hmotě) a netělesné činné síly: teplo a chlad. A přestože se o nich hovoří oddělené, všechny tři principy existují pouze v nerozlučné jednotě; ani jednomu nepřísluší název substance – substancí jsou jen společně. Hmota dává věcem tělesnost, teplo a chlad vlastnosti a formy; hmota je věčná a nepomíjivá, neustále přebývající ve věcech, nehybná a jakoby mrtvá, neviditelná. Činné principy spolu bojují o vládu nad hmotou a jsou netělesné, pročež nemohou existovat o sobě – potřebují ke své existenci hmotu, ze které se skládají všechny podstaty. Tyto principy mění polohu a stav hmoty, ale neničí její přirozenost ani vlastnosti a nedávají vzniknout nové přirozenosti.
Boj protikladných principů se projevuje v protikladu dvou základních těles: nebe (teplý princip) a Země (chladný p.). Kladení obou aspektů téže materiální substance (kontra Aristotelés) proti sobě pak mělo osvětlovat geocentrické schéma. Telesio tak vyhlašuje fyzickou stejnorodost vesmíru; rozvíjí tezi o stejnorodosti prostoru odporujíc peripatetickému učení o přirozených místech. Trvá na existenci prázdna, které chápe jako prostor tvořící jakousi schránku a odlišující se od těles, která jej vyplňují – je podmínkou existence věcí, jejich přijímatelem, který je na nich nezávislý a neustále se sebou totožný. Je zcela netělesný, není schopen působení, ale pouze přijímání těles. Přesto mezi věcmi a prostorem není ani shoda, ani rozdíl či protiklad; natolik se od věcí liší, a proto je v kterékoli své části připraven věci přijmou, je místem všech věcí. Toto učení razilo cestu nové kosmologii.
Dále sice souhlasí s Aristotelem, že vnímání času je spojeno s pohybem, ale odmítá jeho tezi, že bez pohybu či změny čas neexistuje. Pro Telesia je hlavní objektivita času, tj. že čas nezávisí na pohybu, ale existuje o sobě a má všechny vlastnosti od sebe. Proti pojmu času jako míry staví určení času jako podmínky existence a pohybu samostatných těles, tedy jako objektivního trvání, ve kterém se děje každý pohyb a změna.
Principem samopohybu, naproti aristotelskému pohybu od jiného, je teplo jako jedna z netělesných sil univerza. To je příčinou pohybu v sublunární i supralunární sféře, a nebeská tělesa se pohybují z vlastní podstaty právě proto, že jsou žhavá. Pohyb je tak činnost vlastní ohni, a hypotéza nehybného hybatele je nadbytečná. To vedlo k zásadní revizi vztahu boha a světa: Telesio uznával pouze akt stvoření a vykázal boha za hranici fyzikálního světa. Nechal tak boha svět stvořit, opatřit jej silami, a dál boha zapotřebí není – příroda je nadále autonomní. Bůh by nestvořil takový svět, který by potřeboval neustálé zásahy.
S pomocí svých principů vysvětluje Telesio i život a vědomí. Teplo jako činný princip je příčinou životního principu ve všech živých bytostech; nazývá jej životním nebo přírodním duchem; pojem ducha (spiritus) má původ ve středověké medicíně, kde indikuje přírodní původ. Označuje nejjemnější materiální substanci, která živočichovi dává schopnost poznání a pohybu, a určuje všechny životní funkce; duch je obsažen v samotné podstatě živých bytostí, vychází ze semene, v živočichu pociťuje, řídí jej. Telesiovo učení o životním duchu zdůrazňuje jednotu veškeré živé přírody včetně člověka; rozdíl mezi duchem člověka a zvířete spočívá pouze v jemnosti, teple, ušlechtilosti. Těla jsou naopak z totožných částí a jsou obdařena stejnými schopnostmi životosprávy.
Rozumová duše je ve svých činnostech vázána na hmotu, na lidské tělo, a je podřízena působení ducha, jemuž se všechny duševní funkce předávají; závislostí na těle se rozumová duše stává poněkud tělesnou. A to i proto, že se lidé v duševně liší, a to zřejmě v důsledku přirozenosti, velikosti a formy těla (hlavy a mozku). Telesio odmítá dělení duše na části dle jejich schopností a trvá na její substanciální jednotě; základním střediskem ducha je mozek.
Jeho teorie poznání je důsledně senzualistická: základem všech poznatků o věcech jsou smyslové vjemy, které jsou také hlavním nástrojem poznání. Všechny ostatní duševní schopnosti, tj. představivost, usuzování, jsou na nich nejen založeny, ale i jimi určovány. Při smyslovém vnímání duch vnímá bezprostředně či skrze vzduch vnější působení, které vychází buď z vnějšího světa, nebo z vnitřních, vlastních změn ducha. Intelektuální poznání pak vzniká hodnocením smyslových údajů; smyslové vnímání má i nezbytnou schopnost zobecnění, a je nejdokonalejším způsobem poznání prostým omylů. Všechny vědy jsou na smyslovém vnímání založeny a vycházejí z bezprostřední zkušenosti; jedině to jim zajišťuje spolehlivost a jistotu poznání.
Fracastoro (1478 - 1553)
Fracastoro byl lékař, astronom atp., vycházející z atomistického pojetí univerza. Jeho hlavními dvěma tématy jsou úvahy o nakažlivosti chorob, a od nich přechází k teorii poznání. Vychází od studia syfilidu, kdy uvažuje o možnosti přenosu jeho částic a vzájemném působení. Popisuje kontaktní choroby; jeho chápání epidemií a nákazy vůbec je předznamenáním koncepce mikroorganické výměny. Důležitým pojmem je contagium, který s pomocí vztahů sympatie/antipatie vysvětluje původ chorob a vzájemné působení těl nemocných na dálku.
Analogií mezi přenosem částeček chorob a smyslovým vnímáním se dostává na pole teorie poznání: korpuskuly z těl předmětů vnikají do lidské duše. Zde je jejich obsah zpracován a je učiněn srozumitelným – subnotován. Poznání přírody je tak aktivní spojování pozorovaného do myšlenkové jednoty – duch jako aktivní a smyslová data jako pasivní principy poznání. Svět tedy není tvořen věcmi, ale daty, obrazy, reprezentacemi věcí, jejichž reprezentování je uskutečněno v mysli. Poznání je pak představení skrze smyslové symboly (species). Fracastoro se totiž ptá, jak vzniká obecný pojem: v odpovědi zavádí hierarchii duševních schopností, na jehož vrcholu stojí Já, které vede vnitřní pud utřídění vjemu.
V tomto středním postavení je u Fracastora spřízněna s moderním pojmem asociace. Nepřísluší jí již pouhá reprodukce dosud daných počitků, nýbrž předpokládá se spolupůsobení při prvním uskutečnění (realizaci) obsahu vnímání. Bez schopnosti roztřídění (ozvláštnění), bez schopnosti sukcesivní apercepce a vypracování jednotlivých momentů celého komplexu, by nebyla první „surovina představ“ pochopitelná. Toto spojování a oddělování tvoří základní rysy myšlení a dá se dokázat i v jeho nejvyšších formách a výkonech. Tento proces lze chápat jako vysvětlení vzniku obecných pojmů.
K vysvětlení vzniku obecných pojmů je zapotřebí vyjasnit, že základními rysy myšlení jsou spojování a oddělování. Tato schopnost roztřídění (sukcesivní apercepce) a zpracování jednotlivých momentů vjemu umožňuje pochopitelnost asociativně vytvořených představ. Asociace není pouhá mechanická reprodukce, ale spolupůsobí na uskutečnění (subnotaci) obsahu vnímání. Obecný pojem je tedy výsledkem přijetí, roztřídění, uskutečnění a asociativního připojení vjemu k subnotované představě.
Fracastoro byl lékař, astronom atp., vycházející z atomistického pojetí univerza. Jeho hlavními dvěma tématy jsou úvahy o nakažlivosti chorob, a od nich přechází k teorii poznání. Vychází od studia syfilidu, kdy uvažuje o možnosti přenosu jeho částic a vzájemném působení. Popisuje kontaktní choroby; jeho chápání epidemií a nákazy vůbec je předznamenáním koncepce mikroorganické výměny. Důležitým pojmem je contagium, který s pomocí vztahů sympatie/antipatie vysvětluje původ chorob a vzájemné působení těl nemocných na dálku.
Analogií mezi přenosem částeček chorob a smyslovým vnímáním se dostává na pole teorie poznání: korpuskuly z těl předmětů vnikají do lidské duše. Zde je jejich obsah zpracován a je učiněn srozumitelným – subnotován. Poznání přírody je tak aktivní spojování pozorovaného do myšlenkové jednoty – duch jako aktivní a smyslová data jako pasivní principy poznání. Svět tedy není tvořen věcmi, ale daty, obrazy, reprezentacemi věcí, jejichž reprezentování je uskutečněno v mysli. Poznání je pak představení skrze smyslové symboly (species). Fracastoro se totiž ptá, jak vzniká obecný pojem: v odpovědi zavádí hierarchii duševních schopností, na jehož vrcholu stojí Já, které vede vnitřní pud utřídění vjemu.
V tomto středním postavení je u Fracastora spřízněna s moderním pojmem asociace. Nepřísluší jí již pouhá reprodukce dosud daných počitků, nýbrž předpokládá se spolupůsobení při prvním uskutečnění (realizaci) obsahu vnímání. Bez schopnosti roztřídění (ozvláštnění), bez schopnosti sukcesivní apercepce a vypracování jednotlivých momentů celého komplexu, by nebyla první „surovina představ“ pochopitelná. Toto spojování a oddělování tvoří základní rysy myšlení a dá se dokázat i v jeho nejvyšších formách a výkonech. Tento proces lze chápat jako vysvětlení vzniku obecných pojmů.
K vysvětlení vzniku obecných pojmů je zapotřebí vyjasnit, že základními rysy myšlení jsou spojování a oddělování. Tato schopnost roztřídění (sukcesivní apercepce) a zpracování jednotlivých momentů vjemu umožňuje pochopitelnost asociativně vytvořených představ. Asociace není pouhá mechanická reprodukce, ale spolupůsobí na uskutečnění (subnotaci) obsahu vnímání. Obecný pojem je tedy výsledkem přijetí, roztřídění, uskutečnění a asociativního připojení vjemu k subnotované představě.
První čtyři věty
Filosofy, kteří se v renesanci zabývali metafyzikou, je možné rozdělit do dvou skupin. Na ty, u nichž převažuje vliv platonismu. Sem patří Kusánský (rozvinutí, zavinutí, kontrakce) a Ficino (novoplatonismus).
Druhá skupina filosofů vytváří vlastní přírodní filosofii, která je ovlivněna celou předchozí tradicí. Sem patří Telesio (smysly, teplo a chlad) a Fracastoro (korpuskuly, subnotace, asociace).
Druhá skupina filosofů vytváří vlastní přírodní filosofii, která je ovlivněna celou předchozí tradicí. Sem patří Telesio (smysly, teplo a chlad) a Fracastoro (korpuskuly, subnotace, asociace).
Žádné komentáře:
Okomentovat