A.9. Augustinus – recepce řecké filosofie a polemika

• dva přístupy k chápání času (polemika s Aristotelem)
• kosmogonie a křesťanská recepce platonismu
• nový pohled na dějiny
• učení o predestinaci a etika
• PL: Augustinus Aurelius, Vyznání XI (43 s.).
• SL: /do/rect/el/estud/ff/ps10/phil/web/kfPaL.html.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dva přístupy k chápání času (polemika s Aristotelem)
Pro Augustina (354–430) bylo inspirací a objektem polemiky Aristotelovo pojetí času; při odpovědi předpokládá dva úhly pohledu: kosmologický a teologický; mimoto vnáší do problému i pojem věčnosti, který je pro křesťanství důležitý.
V kosmologickém odmítá aristotelské spojení času s pohybem (nebeských těles), jelikož i ta byla stvořena a jsou ovládána bohem (jednou v bibli zastavil slunce). Čas je mírou pohybu a změn, které jsou vlastní jen stvořeným věcem; bůh čas vytvořil společně se světem jako míru změny věcí.

K psychologickému pojetí času se dostává v kontextu uvažování pojmů minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Dochází k tomu, že skutečně existuje jen přítomné, zatímco minulé závisí na přítomném skrze lidskou paměť a budoucí existuje jen v naději. Augustinus tedy analyzuje momenty času z hlediska jejich lidského prožívání a výsledkem je tvrzení, že měřítkem času je lidský duch. Proti lidskému prožitku stojí boží věčnost, kde neexistuje předtím nebo potom; vše je jednou a provždy. Ve světě naopak všechno existuje jako ustavičné nyní; tato statická věčnost patří k božské podstatě (a např. umožňuje vysvětlit božské předvídání při zachování svobody lidské vůle).

Kosmogonie a křesťanská recepce platonismu
Vztah Augustína k platonismu je naznačen na konci jeho duchovního vývoje: smyslový svět je nepodstatný (společné s platonismem); bůh je mimo přírodní, transcendentní a pro člověka nepoznatelný; duše stojí ve vztahu k bohu; bůh tvoří z vlastní vůle, čímž se liší od řeckého Osudu.
Novoplatónskou emanaci Augustín nahrazuje teorií stvoření: creatio ex nihilo, což je velmi důležitý koncept pro další křesťanské myšlení. Okamžiku stvoření nic nepředcházelo = vše, co existuje, existuje v závislosti na existenci boha. Při tvoření světa bůh vycházel z idejí – božích myšlenek – které jsou stejně věčné a neměnné jako on. Stvořené věci tak jsou nedokonalými kopiemi kvůli spojení idejí s látkou. (Bůh sám je natolik odlišný, že nemohl být sám ve styku s látkou – zprostředkoval to pro něj jeho syn, Logos (analogie řeckému démiurgovi)). Látka zde není druhým principem, jelikož je rovněž tvořena ex nihilo spolu s anděly a lidskými dušemi. A v neposlední řadě je role boha trvalá – udržuje veškerenstvo v nezanikání zpět do nicoty; konec božské vlády znamená pominutí esencí výtvorů.

Nový pohled na dějiny
Zatímco pro antické myslitele je kosmos věčný či cyklický, Augustin chápe dějiny kosmu díky creatio ex nihilo jako lineární. Své pojetí rozvíjí ve spisu O boží obci, kde dochází k rozlišení na obec pozemskou a boží. První tvoří určení k zatracení, druhou ke spáse; první se vyznačuje sobeckou sebeláskou, druhá pohrdáním k sobě samému a láskou k bohu. Nejde o rozdělení na církev a nevěřící, obě jsou na světě propleteny (hříšníkům se povětšinou daří, a proto je nelze rozeznat) a budou rozlišeny při posledním soudu. Dějiny státu nejsou pro dějiny spásy relevantní.

Zatímco pro antické myslitele byl kosmos věčný či cyklický, Augustinův jej chápe díky křesťanství jako časově ohraničený. Své pojetí představuje ve spisu O boží obci, kde rozlišuje obec pozemskou a obec boží: první tvoří ti, kdo jsou předurčení k zatracení, druhou pak určení ke spáse; první se vyznačuje sobeckou sebeláskou pohrdající bohem, druhá pak pohrdáním sebou samým a láskou k bohu. Obě jsou v dějinách propleteny a nelze je rozeznat, jelikož hříšníkům se často daří, světci jsou vystaveni utrpení; rozlišeny budou při posledním soudu; nejsou totožné s církví a státem, pročež nejsou dějiny státu relevantní pro dějiny spásy.


Augustin dělí dějiny do šesti období podle významných událostí Starého zákona (vyhnání z ráje, potopa, exodus apod.), a jejich počátkem je právě vyhnání z ráje. Konec dějin je pak datován dle druhého příchodu Krista. Dějiny tedy mají absolutní začátek, tj. rozvoj lidského rodu až do vyhnání z ráje, a definitivní konec, tj. příchod Ježíše a apokalypsu; tím se Augustin postavil proti cykličnosti dějin jako součástí cykličnosti veškerého přírodního dění v pojetí Empedokla a stoiků. Jde o tzv. eschatologické pojetí, tj. svět spěje ke konci. Tento konec bude také vyvrcholením dějin – realizací Božího plánu a konečným výsledkem jeho působení. Z křesťanského hlediska jde o toužebně očekávaný okamžik, proto lze běh dějin považovat za vzestupný.

Učení o predestinaci a etika
Východiskem úvah o predestinaci a etice je problém zla: kde se ve světě bere? Augustín zde vychází z novoplatonismu: zlo je nedostatkem dobra; bůh zlo působit nemůže, pouze člověk může svou nedokonalou vůlí někdy považovat menší dobro za větší. Aby ale mohl být člověk potrestatelný za zlo, musí být svobodný a z toho odpovědný.

Člověk nehřeší proto, že Bůh předvídal, že zhřeší (O Boží obci V.10). Tj. předvídání volby není její příčinou.
Pokud nebude možné obě tvrzení smířit, dal by Augustinu jednoznačně přednost tvrzení, které ve svých spisech opakovaně zdůrazňuje. Faktem božského předvídání všech událostí tedy svobodná vůle není ohrožena.

Predestinace není v rozporu se svobodnou vůlí
Větší problém však vzniká v souvislosti s Augustinovým pojetím milosti a predestinace. Ve svých dílech zastává následující čtyři tvrzení:

1)Lidská vůle je zkažena kvůli Adamovu dědičnému hříchu.
(Augustinus zdůrazňoval zásadní vliv dědičného hříchu, a tím i význam Kristova příchodu, smrti a zmrtvýchvstání pro možnost lidské spásy a následně i boží milosti pro dosažení spásy - hájil pozici sola gratia. V této otázce polemizoval s irským mnichem Pelagiem a jeho stoupenci. Ti stručně řečeno tvrdili, že člověk má i nadále neporušené schopnosti k tomu, aby si sám zasloužil spásu, a že význam Kristova příchodu spočívá v tom, že ukazuje člověku příklad správného a spásyhodného života. Augustinus dosáhl toho, že pelagianismus byl prohlášen za herezi.)
2) Lidská vůle dokáže jednat spravedlivě pouze s pomocí milosti boží, tedy nikoli sama od sebe.
3) Pokud naše vůle není svobodná, nemůžeme být oprávněně trestáni za volbu špatných činů.
4) Bůh předvídal, kdo z lidí bude volit spravedlivé jednání a stane se svatým, a také je k tomu predestinoval nebo předem ustanovil, aby tak činili.

Predestinace je tedy něco víc než předvídání a vzhledem k ní je mnohem obtížnější svobodu lidské vůle obhájit. Augustinus sám však věnoval více úsilí obhajobě svobodné vůle ve vztahu k předvídání než ve vztahu k predestinaci.

První čtyři věty
Svatý Augustin (354 - 430) byl knězem a filosofem původem z Alžírska. Byl ovlivněn manicheismem (světlo/temnota/askeze), novoplatonismem, akademickou skepsí a zejména Biblí. Existuje inteligibilní, duchovní svět trvalé, neměnné a věčné pravdy. Cesta k poznání musí vést skrze nitro člověka, a nikoli smysly; smyslový svět je nepodstatný. Plotínova triáda hen – nús – psyché odpovídá v Augustinově vidění triádě Bůh – ideje – lidská duše.