A.8. Řecká filosofie na konci antiky

• vztah novoplatóniků k Platónovu dílu
• novoplatónismus ve vztahu ke křesťanskému myšlení (Plótínos, Proklos, Pseudo-Dionýsios Areopagítés)
• Boëthius v tradici řecké filosofie a v tradici křesťanského myšlení
• PL: Plótínos, O klidu, Petr Rezek, Praha 1997, (s. 9-165 [asi 75 s. A6]) neboBoëthius, Filosofie utěšitelka, III. kniha (54 s.).
• SL: /do/rect/el/estud/ff/ps10/phil/web/novoPaL.html; /do/rect/el/estud/ff/ps10/phil/web/zPaL.html

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vztah novoplatóniků k Platónovu dílu
Novoplatonismu předcházejí myslitelé z proudu středoplatonismu a novopýthagorejství. V rámci první tradice se navazuje na pozdního Platóna, stvořitelský mýtus z Tímaia a starou Akademii. Středoplatonismus v postavách Antiocha z Askalónu (výzva k návratu ke starým), Eudóra z Alexandrie (explicitní návrat k Platónovi) a Apuleia z Madaury (plotínovská triáda). Pozdní Platón se však přikláněl k pýthagoreismu, na což explicitně navazuje novopýthagorejství, hlásající návrat až k Pýthagorovi. Jeho představiteli jsou především Moderatus z Gad (trojí Jedno – za jsoucnem, v říši idejí, a obě pronikající), a Númenios z Apameie stavějící Pýthagoru, Sókrata a Platóna naroveň (trojí božstvo – Dobro, démiurg, světová duše)
Novoplatonismus se v pojetí Plotína (3. st.) představuje jako interpretace platonismu, ve skutečnosti jde spíše o spojení Platóna a Aristotela – Plotínos jejich terminologií opisuje vlastní mystické zážitky. V dalších obdobích byl ale vnímán jako autentická filosofie Platóna a ještě v 19. století se mezi novoplatonismem a Platónem nerozlišovalo. Ovlivnil především Pseudo-Dionýsia Aeropagitu a Augustina Aurelia, a skrze ně Tomáše Akvinského.
Hlavní teze novoplatonismu spočívají v: počátkem a příčinou vší skutečnosti je Jedno; skutečnost je uspořádána hierarchicky, vyšší je příčinou nižšího; nemateriální a rozumem uchopitelná jsoucna stojí výše nežli materiální skutečnost; vyšší je jednotnější, mnohost je vlastností nižších stupňů; celek jsoucna je provázaný – tvoří teleologické univerzum. Pozdější novoplatonismus tvoří mnohovrstevnatý systém metafyziky, epistemologie, etiky, ale i literární teorie, fyziky, matematiky a dalších témat v jednom celku; nebyl jen filosofií, ale vzdělávacím systémem své doby.
V počáteční plotínovské rovině má čtyři úrovně: 1. Jedno (počátek a základ skutečnosti); 2. Duch (inteligibilní rovina skutečnosti, nejvyšší formy věcí – ideje); 3. Duše (spojovník mezi inteligibilní a smyslovou rovinou); 4. látka (rovina postrádající pozitivitu).

Novoplatónismus ve vztahu ke křesťanskému myšlení (Plótínos, 
Proklos, Pseudo-Dionýsios Areopagítés)
Plotínos (3. století)
Plotínos studoval v Alexandrii u Ammónia Sakkáse, přednášel v Římě (244), kam za ním přichází r. 263 Porfyrios. Díky Porfyriově uspořádání se nám uchoval soubor jeho spisů v podobě Ennead (šest souborů po devíti úvahách). V jeho práci se zračí dvojí úhel pohledu na jednu skutečnost: metafyzický systém univerza zpodobněný v triádě Jedno – Duch – duše a látka, kterou spatřoval i v samotném člověku. V tom smyslu viděl ve všech věcech i lidech božský počátek, pročež se ke všemu světskému choval s trpělivostí a pozorností, tělesným opovrhoval a vyzýval k rozumovému životu. I z toho důvodu varoval před sebevraždou – duše by neodešla čistá a neměla by v duchovním světě stejné místo, jako před narozením.
Zároveň tvrdí, že lidská existence ve smyslovém světě není tou pravou existencí – jeho pravé já není ze smyslového světa. Oproštěním se od tělesného může toto pravé já nalézt už za života = k bohu či Jednu se člověk vztahuje v extázi, tj. mystickém stavu splynutí s Jednem. Duše se tak sjednotí s bohem a dostane se k prameni dobra, ocitne se v nejvyšší blaženosti. K tomu je však třeba se zbavit vědomí sebe sama.
V centru Plotínovy nauky stojí problém lidské existence. Nejde o doktrínu, ale o způsob života. Tak to bylo v pozdní antice běžné, také pýthagorejci tvořili filosofické komunity, v nichž se podle filosofických zásad žilo. Filosofie = nikoliv souhrn poznatků, nýbrž konverse, změna života. Učitel, vůdce komunity (ta žila pohromadě, konkrétně Plótínova komunita v domě jedné bohaté vdovy v Římě) nepřednášel, spíše byl duchovním vůdcem, mistrem pro své žáky. Kdo přišel do školy, musel se přizpůsobit jejímu životu. Filosofie v této době byla lékařkou lidského života.

Porfyrios - kritika křesťanství, žák Plotína

Plotínův žák Porfyrios především sepisoval komentáře k Platónovi, Aristotelovi a Plotínovi, čímž zahájil tradici komentářů. Ve spise Život Plotínův se snažil prokázat jednotu Platónova a Aristotelova učení; spisem Úvod k Aristotelovým Kategoriím pokládá otázku po reálné existenci obecnina a explicitně zakládá spor o univerzália. Vedle toho byl i odpůrcem křesťanství – jeho spis Proti křesťanům, ve kterém podrobil kritice bibli, byl r. 448 spálen kvůli množství reakcí křesťanských apologetů.

Proklos (5. století)
S koncem Athénské školy přichází i konec novoplatonismu. Jejím hlavním představitelem byl Proklos studující v Alexandrii a v Athénách. Navazoval na athénské učitele (Plútarchos Athénský a Syrianos), a napsal rozsáhlé komentáře k nejobtížnějším Platónovým dialogům (Alkibiadés I., Kratylos, Ústava, Tímaios, Parmenidés), které přerůstají v systematický výklad celé novoplatónské filosofie. Ve spise Základy theologie vyložil v 211 tezích velmi stručně celý systém novoplatonismu: učení o Jednom, rozumu, duši a přírodě. Také rozlišil dále Plotínovu trojici, přitom do své soustavy zařadil i bohy a daimony lidové víry, takže filosofii u něj nelze odlišit od náboženství. Vytvořil definitivní dogmatickou soustavu, a tudíž filosofie nadále měla pouze vykládat posvátnou tradici.

Pseudo-Dionýsios Areopagítés (6. století)

Autor blízký novoplatonismu, zejména Proklovi, pravděpodobně se jednalo o syrského současníka Boëthia. Ústředním momentem jeho děl (O božských jménech, O mystické teologii, O nebeské hierarchii, O církevní hierarchii) je úvaha po možnostech poznání boha, což ukazuje, že principiálně je pozitivní poznání Boha nemožné, kvůli čemuž se upřednostňuje negativní přístup. Nechává to prostor mystikům a skeptikům ohledně poznávacích schopností člověka.

Inspiraci novoplatonismem prozrazují jednotlivé teze: bůh je jedno a dobro; je příčina a počátek všech věcí, činí je jsoucími (sám stojí nad jsoucností); svět vzniká z boha emanací; skutečnost je hierarchicky členěna; bůh nemůže být počátkem zla, z čehož plyne, že zlo nepatří mezi jsoucna, je od boha více vzdáleno než nejsoucno, jeho příčinou jsou náhodné defekty, tj. nenaplněné působení božského dobra; zlo znamená oslabení dobra, jeho nedostatek. Nadřazenost boha všemu pak vyvolává otázku po možnostech jeho poznání.

Z toho vyvozuje dva druhy poznání: pozitivní a negativní. Pozitivní teologie znamená přímé připsání určitých vlastností, predikátů bohu. Takový postup vychází z empirie a predikátů, které lze světu připsat (světlo, krása, láska, dobro); ty jsou následně očištěny od látky a připsány bohu. Predikáty přírody jsou však pro boha neadekvátní, ježto je mimo-přírodním bytím. V úvahu tedy přicházejí superlativy – nadkrásno, naddobro, nadjsoucno, tj. překonání přírodních predikátů – avšak vyjadřují i určitou negaci = negativní popis boha se zdá být přiměřenější.

Negativní teologie spočívá v predikování, které vyjadřuje neuchopitelnost boha našimi poznávacími schopnostmi. Neuchopitelnost plyne z jeho nadpřirozenosti a nepodobnosti smyslovému, stejně jako Jedno není nijak podobné a uchopitelné v novoplatonismu. Jelikož predikáty spravedlivý či jsoucí odvozujeme z věcí, kterým bůh teprve dal bytí, není možné, aby on sám byl stejným způsobem. Pochopení nepoznatelnosti boha je vrchol našich možností.

Mystická teologie pak neguje i samu negaci: Bůh přesahuje každou lidskou výpověď, ať pozitivní nebo negativní. Boha může člověk poznat jen tehdy, pokud poznání překoná rozum a danost – jen tak může dospět k počátku, který všechno dané zakládá a sám přesahuje. Tento závěr negativní (mystické) teologie má blízko k novoplatónské extázi.

Pseudo-Dionýsiovy spisy měly zásadní vliv na vývoj mystiky.
Boëthius v tradici řecké filosofie a v tradici křesťanského myšlení

Navzdory brzké smrti představuje Boëthius most mezi antickou a středověkou filosofií, jeho překlady představovaly pro středověké myslitele jednu z mála možností se s řeckou filosofií seznámit; jeho komentáře nastiňují úvod k problému; jeho přístup ke zkoumání se stal jedním z paradigmat středověkého myšlení; jeho učebnice svobodných umění se používaly po celý středověk. Tzv. poslední Říman a první scholastik.

Pocházel z patricijské rodiny, osiřel a staral se o senátor Symmarchus; uměl velmi dobře řecky. Itálie byla v tu dobu pod vládou gótského kmene Ostrogótů v čele s králem a později de facto západořímským císařem Theodorikem; ten ponechal správu v rukou Římanů; pro Boëthia to znamenalo určitou rozpolcenost v cílech: jednak dosáhl nejvyšších úřadů v civilní službě, jednak byl prostředníkem mezi Theodorikem a Římany. Roku 510 dosáhl úřadu konzula, posléze náčelníka veškeré státní služby, a přestože musel sloužit gótům, snažil se všelijak pomáhat svým krajanům. Gótští dvořané proto najali udavače, který jej nařkl z velezrady; zřejmě ne zcela neprávem, jelikož Boëthius podporoval římskou národní stranu, která směřovala k likvidaci ostrogótské nadvlády a připojení k byzantské říši.

Z filosofického hlediska byl jeho největší přínos právě překladatelská činnost; středověcí myslitelé totiž až na výjimky řecky neuměli, pročež hrozilo odtržení od řeckého myšlení. Jeho plán byl ambiciózní: přeložit všechny Platónovy a Aristotelovy spisy. Naplnil jej však jen zčásti jednak kvůli brzké smrti, jednak kvůli politické činnosti. Přesto i několik krátkých spisů stačilo prvním významným středověkým myslitelům (až do 12. st.) k tomu, aby začali rozvíjet specifický způsob filosofického zkoumání. K překladu Platóna vůbec nedošlo, z Aristotela přeložil jen logické spisy a ty doplnil komentářem ke Kategoriím, a dvěma komentáři k O vyjadřování a k Prvním analytikám. Neméně významný byl překlad Porfyriova Úvodu k Aristotelovým Kategoriím, jenž vyvolal debatu o univerzáliích.

Vedle toho byl však Boëthius i významným křesťanským myslitelem: napsal pět spisů Opuscula sacra, kde se snažil podat logické vysvětlení křesťanských dogmat. Řešení věroučných nejasností skrze logiku předpokládá nezávislost víry a rozumu – jsou to paralelní a kompatibilní cesty k poznání. Boëthius v O sedmi otázkách začíná obecnými pravidly řízení filosofického výkladu (rozlišení uznávaných pravd a odborných tvrzení, bytí a jsoucna, substance a akcidentu atd.).

Dále v traktátu O trojici vysvětluje paradox jednoduchosti a tří osob Boha skrze odlišení predikace na materiální a nemateriální úrovni: mnohost je spojena s materiálním světem, bůh je pouze forma bez látky – jednoduchý; tři osoby boha pak tvoří odlišný úhel pohledu (Večernice a Jitřenka jsou rovněž jedno, ale mají více označení dle úhlu pohledu).

Traktát Proti Eutychovi a Nestoriovi se pak zabývá přirozeností Krista: byl přece Boží syn, tj. měl božskou přirozenost, ale stal se kvůli naší spáse člověkem a zemřel jako člověk, tedy mu musí náležet i lidská přirozenost. Nemusel zemřít i jako Bůh? Zrodila Marie boha nebo člověka? V jeho době na toto existovaly dvě protikladné odpovědi: Nestorius příliš zdůrazňoval dvě postavy boha a dospěl k tvrzení, že Marie zrodila člověka, a nikoli boha, což bylo proti ortodoxii bohorodičky; Eutychés naopak zdůrazňoval jednotu Kristovy božské a lidské přirozenosti, které jsou spojeny tak, že se nemění jejich vlastnosti (pak ale ostatní dvě božské postavy podstupují to samé, co Kristus – mohou zemřít či trpět). Boëthius přispěl terminologickým vyjasněním vztahu osoba – přirozenost na základě vztahu jednotlivé – obecné: jelikož se jedná o rozdílné úrovně, dvě přirozenosti neimplikují dvě osoby a jedna osoba jednu přirozenost, čímž problém pozbývá na ostrosti.

Těchto pět traktátů (zbývajícími dvěma jsou O katolické víře a Zda se Otec, Syn a Duch svatý vypovídají o Bohu podle podstaty) mělo velký vliv zvláště od 12. st. Podle některých soudobých kritiků tehdejší teologové znali více Boëthia než Bibli.

Filosofie utěšitelka

K zamyšlení ohledně Boëthiova vyznání vede skutečnost, že v jeho nejvýznamnějším díle ke zmínce o křesťanství vůbec nedochází. Tento spis napsal ve vězení, má formu rozhovoru se vznešenou ženou, která je přichází utěšit. Bůh, jejž Boëthius spolu s Filosofií považují za nejvyšší dobro a za řídící princip světa, je odhalován a vymezován (ve III. knize) spíše ve filosofických termínech (jednoty, soběstačnosti, prozíravého řízení všeho dění) než v duchu křesťanské dogmatiky. V prvních čtyřech knihách se Filosofie snaží zoufalého Boëthia upomenout na filosofické zásady, jež vyznával jako svobodný. Poukazuje na nestálost lidských osudů; na to, že skutečné dobro nespočívá v poctách, slávě, bohatství, moci, nýbrž v ctnostném životě; na řízení světa Prozřetelností a na vládu nejvyššího Dobra, které je totožné s Jedním; na utrpení, které má být poučením Prozřetelnosti pro smrtelníky.

To jej vede k problému svobodné vůle: má člověk svobodnou vůli, jestliže božská Prozřetelnost předvídá vše, co se stane? Na to Boëthius odpovídá následovně: poznání závisí především na schopnosti poznávajícího, nikoli na poznávaném (smysly podávají jiné poznání než rozum, podobně Prozřetelnost nabízí jiné poznání než rozum); prozřetelnost neexistuje v čase, čímž se vylučuje plynutí a tím i pojmy později a dříve – věčná prozřetelnost vidí vše jako přítomné; člověk se rozhoduje a na tom základě jedná, prozřetelnost to vidí, ale ne předem, ale jako součást celého jí přístupného časového plynutí; proto si prozřetelnost lidské jednání nevynucuje, ale pouze jej poznává (pasivně pozoruje).

První čtyři věty
Řecká filosofie na konci antiky (od 3. do 6. století našeho letopočtu) navazovala na předchozí tradici, zejména na Platóna ale i na Aristotela, zároveň se vyrovnávala s nově vznikajícím náboženství, křesťanství. Charakteristické pro všechny myslitele tohoto období je přesvědčení, že nemateriální je přednějším před materiální, a že materiální je vzniklé z nemateriálního (dobrého) a je mu podřízené. Oproti předchozí tradici je možné pozorovat vzestup dogmatismu.