- Antika,
konec antiky a počátky křesťanství, středověké pojetí společnosti
- PL:
Platón: Ústava nebo Aurelius Augustinus: O obci boží,
Praha, Vyšehrad, 1950, kniha XII
- SL:
Ivana Holzbachová: Dějiny společenských teorií, Brno 2000.
Podmínkou vzniku filosofie společnosti je uvědomění si, že společnost je něco odlišného od přírody, tedy že její instituce nejsou dány přírodou (bohy), ale že se na jejich tvorbě a změnách podílejí lidé. Předpokladem tedy byly změny ve společnosti: v Řecku ústup rodové aristokracie zabývající se válkou a zemědělstvím v prospěch střední vrstvy věnující se řemeslům a obchodu, vyjádřený vznikem psaných zákonů (Solón, sofisté, athénská demokracie a antropologický obrat).
Antika
Sofisté a Sókratés
Kořeny úvah o společnosti tak nacházíme u sofistů, kteří reagují na společenskou poptávku v podobě potřeby obhajoby zákonných ustanovení před lidským shromážděním a vlastních věcí při soudech. Vzniká tak učení o jazyce pro potřeby argumentace a základy logiky; vedle toho i rozlišení fysis a nomos a postřehy rozdílů mezi přírodními a společenskými zákony (trvanlivost, platnost). Otázka relativity společenských zákonů se objevuje u Prótagory, znaky společenské smlouvy u Kritia. Společenská smlouva je koncept či představa, že společnost vznikla z přirozeného stavu bez norem jednání úmluvou o zavedení takových norem. Demokraté Lykofrón a Alkimadas vystupovali proti společenským a třídním rozdílům, zdůrazňujíce tak rovnost všech lidí. (Kritias proti nim hájil aristokratické řízení společnosti silnějšími a demokracii chápal jako spiknutí slabších proti silným.) Sofisté pochopili lidskou povahu společenského zřízení, což je ale na druhou stranu vedlo i k popření objektivní správnosti zákonů a pravdivosti výroků o společnosti.
Prvním velkým odpůrcem sofistů byl Sókratés, který se proti jejich relativismu snažil ustavit trvalý základ mravní hodnoty; činil tak skrze definice pojmů a etický intelektualismus, tj. přesvědčení, že znalost ctnostného jednání nutně vede k ctnostnému jednání (pokud člověk ví, co je dobro, pak nemůže konat jiné, než dobro). Politicky sympatizoval s aristokracií, vládu třiceti tyranů však kritizoval.
Platón
Platón, příslušník aristokracie a Sókratův žák, věnoval úvahám o společnosti minimálně dva spisy: Ústava a Zákony. V Ústavě dává najevo svůj nesouhlas se soudobými Athénami, kde převažovala vrstva řemeslníků a obchodníků, přičemž se jedná o pokus konstrukce ústavy ideálního státu. Z důvodu rovnováhy vrstev jej chce nechat založit dále od moře, aby zabránil rušivým vlivům námořního obchodu; peníze postrádají roli, jelikož se klonil k určité soběstačnosti takového státu; bere na vědomí již existující dělbu práce.
V jeho státě existují tři hlavní vrstvy obyvatelstva: výrobci, strážci a vládci; rozdělení má odpovídat jednotlivým složkám duše, které u daných vrstev převažuje, což je zjištěno během výchovy dětí. Výchova dětí je společná a ty se musejí podrobit několika zkouškám: první vytřídí výrobce, druhá strážce a až poslední určí vládce; jejich další výchova odpovídá jejich budoucí roli a způsobu života s ní spojené. Poslední dvě vrstvy, vládcové a strážci nemají právo soukromého vlastnictví, a v zásadě ani soukromého života – jsou zaopatřování na účet obce, aby se nemuseli rozptylovat potřebami obživy; v plození těchto vrstev platí složité výpočty na určení a přidělení partnerů s cílem tvorby co nejkvalitnějšího potomstva. Vrstva výrobců naproti tomu právo soukromého vlastnictví v omezené míře má; stejně tak vcelku svobodný soukromý život. Spravedlnost se netýká jednotlivých občanů, ale pouze obce jako celku, takže spočívá v tom, že občané konají jen to, k čemu byli určeni a zajišťují tak harmonické fungování státu.
K zajištění fungování a vůbec vzniku takového státu je dle Platóna zapotřebí božího zásahu; postupnou degradací (nedodržování pravidel eugeniky, duševní degenerací občanů) pak vznikají nižší formy obce: tímokracie (vláda ctižádostivých, tj. vojáků), oligarchie (vláda bohatých), demokracie (vláda chudé většiny) a tyranie (vláda jednotlivce, který se považuje za zástupce lidu).
Aristotelés
Aristotelés naproti Platónovi uvažuje, jak dosáhnout co nejlepšího státu na základě již existujících. Peripatetici sesbírali 158 ústav tehdejších států a uvažovali o vztahu formy a obsahu s geografickými a historickými podmínkami. I Aristotelés ovšem spojuje koncepce státu a duše člověka – oba usilují o dobro, dobro obce stojí výše nežli jednotlivce. Hlavní roli hraje rozum, s jehož pomocí se hledá ctnost jako střed mezi dvěma protivami. Aby byl člověk ctnostný, musí být rozumný v praktickém ohledu – ctnosti se dosahuje cvičením a směřováním k danému středu, které vedou k internalizaci ctnosti.
Nejvyšší ctností je pak moudrost, která spočívá v teoretickém nazírání pravdy; aby však člověk mohl dosáhnout moudrosti, popř. jejímu hledání zasvětit život, musí být materiálně zajištěný (opět za principu uměřenosti). Část dokonalosti člověka tvoří jeho dokonalé občanství v nějakém státě, je tzv. zoon politikon, tj. nemůže bez státu existovat. Zároveň by měl být co nejdokonalejší i ten stát, ve kterém žije, čehož se však nedosáhne ideální konstrukcí na zelené louce, ale postupným vylepšováním stávajícího stavu státu; uvažuje i o odlišných zřízeních v závislosti na odlišných geografických a sociokulturních podmínkách.
Společnost Aristotelés rozděluje na skupinu schopných a ochotných konat rozhodnutí a dávat příkazy, a skupinu neschopných a ochotných rozkazům naslouchat – a právě druzí mají tvořit třídu otroků. Chápe tak otroctví jako přirozeně vzniklou a pro vývoj nutnou instituci: druzí jsou otroky na základě své přirozenosti. Rozdíly mezi státními zřízeními jsou rozdíly mezi způsoby vlády jednotlivých otrokářů, kteří jediní mohou být plnoprávnými občany, jelikož mají dostatek duševních sil a materiálních prostředků – tedy času na vládu.
Aristotelés rozlišuje dobré (monarchie, aristokracie, políteia ) a zvrhlé (tyranie, oligarchie, demokracie) druhy vlády; mezi těmito základními formami pak dále rozlišuje na základě majetkové a profesní struktury občanů. K ideálu se blíží stát s převahou zemědělců a minimálními majetkovými rozdíly – stát se silnou střední vrstvou je nejstabilnější, čemuž Aristotelés dává přednost před neustálými převraty a radikálními změnami.
Helénismus
Už za Aristotela se dostává Řecko do sféry vlivu Makedonie, od poloviny 2. st. př.n.l. pak do sféry vlivu Říma. Období začínající výboji Alexandra Velikého nazýváme helénismem, po rozpadu jeho říše na jejím území vznikají menší celky pod vedením jeho spolubojovníků. Znamená to sice zánik demokratických států, na druhou stranu se řecké myšlení šíří. Ve filosofii se setkáváme s rozvojem specializace, spory mezi jednotlivými školami a přesunem zájmu k etickým otázkám.
Polybios
V rámci římského státu se do této doby rozpracovávala spíše teorie práva, teorii společnosti sem přináší Řek Polybios (200-120 př.n.l.). Ten se v římském politickém zřízení vzhlédl, avšak vědom si nestabilnosti státních zřízení začal hledat nástroj k jeho zachování, potažmo změně této situace v Římě. K tomu měla sloužit teorie střídání ústav, v mnohém navazující na starší řecké teorie; shodně s Aristotelem dělí státní zřízení na dobrá a zvrhlá, a střídání ústav odvozuje z generačních vztahů.
Počátečním stavem je jakýsi přirozený stav chaosu a nejistoty o životě a majetku; dochází tak ustavení vlády jednoho muže a přenesením na něj takových pravomocí, s jejichž pomocí ten dokáže udržovat pořádek a spravedlnost; vzniká tak úřad krále, a pokud si bude uvědomovat příčiny a důvody ustavení jeho role, pak bude on a jeho potomci vládnout spravedlivě; nakonec však přeci jen přijde jeden, který bude pravomoci využívat jen ke svému prospěchu a vznikne první tyran – tyranie; lidé však nakonec tyrana odstraní a dohodnou se na vládě několika nejlepších – aristokratů; i vláda aristokracie časem zdegeneruje v oligarchii a bude odstraněna ve prospěch demokracie; po zvrhnutí demokracie opět nastává prvotní chaos, který dá vzniknout monarchii.
K odstranění tohoto cyklu navrhuje Polybios zřízení spojující prvky tří správných ústav: monarchické (konzulát), aristokratické (senát) a demokratické (tribuny lidu), což splňuje právě římská ústava.
Stoa
Už v své fyzice zdůrazňuje jednotu přírody a její přísný determinismus, z čehož rovněž plyne požadavek neprotivit se nutnosti, ježto člověk je součástí tohoto řádu. Navzdory tomu však stoikové zdůrazňují možnost zachování duševní svobody i v nejhorších podmínkách. Učení je založeno na oduševnění celé přírody jedním pneumatem, které je ztělesněním řádu a božského rozumu, projevující se v příčinnosti a determinaci přírodních jevů a periodickém vznikání a zanikání celého kosmu.
Myšlenky jednoty přírody a pozdější rozšiřování římského občanství má za výsledek představu jednoty a rovnosti všech lidí; stoické učení požadovalo, aby byla ctěna podstata všech lidí, podstata rozumné bytosti – právě to umožňovalo stoikům člověka hodnotit nikoli na základě společenského postavení, ale na základě duševních kvalit.
Rozumu v přírodě odpovídá přirozené právo, ze kterého vyplývá právo pozitivní, hodnocené ve vztahu k přirozenému, tj. platné je to, co je v souladu s přirozeným právem. Stoikové se měli přímo účastnit veřejného života a rozumem přispívat k rozumnému uspořádání společnosti, tj. funkce dle kvalit.
Konec antiky a počátky křesťanství
Křesťanství přejímá od stoicismu především myšlenku rovnosti lidí, interpretovanou jako rovnost před bohem, myšlenku nevýznamnosti tělesného a tezi o přirozené dobrotě světa jako celku, která se stala základem teodiceje. Vedle toho navazuje na judaismus, východní náboženství (zmrtvýchvstání) a filosoficky pak na novoplatonismus. Filosofická návaznost byla velmi důležitá pro rozšíření křesťanství, jelikož původní judaismus byl pro vyšší vrstvy římské říše příliš primitivní, ve spojení s myšlenkami filosofie se tak stává křesťanství přijatelnějším. Heterogennost kořenů křesťanství však působilo i problémy, zejména pak při hledání jednotné koncepce člověka a světa. S těmito obtížemi se vyrovnává především apologetika a patristika, formulující základy křesťanského dogmatu.
Augustinus Aurelius
Je nejvýraznější postavou křesťanského dogmatu o společnosti a dějinách; žije v době římského míru; v roce 313 dochází ke zrovnoprávnění křesťanství s řeckými a římskými kulty, 391 pak uznání křesťanství za jediné povolené státní náboženství. Sic je dosud zmítáno věroučnými spory, což mělo být vyřešeno na koncilu v Nikáji v roce 325, je již v odlišné situaci od situace prvních apologetů. Z této situace vychází i Augustinus, jehož osobní život jakoby kopíruje římské vyrovnávání se s křesťanstvím.
Základním dílem křesťanského pojetí společnosti a dějin je Augustinovo dílo O obci boží, napsané v době zpustošení Říma Visigoty (410), což bylo částí pohanských Římanů dáváno za vinu právě křesťanům. V polemice Augustin jejich argumenty vyvrací a postupuje k teorii lineárních dějin, jelikož tradiční cyklické pojetí odporuje myšlence o věčné spáse. V tomto rámci přichází s novým způsobem periodizace dějin dle věku člověka na jednotlivé věky: rané dětství, dětství, jinošství, mládí, zralý věk a stáří. (Příchodem Krista vstoupilo lidstvo do stáří, jehož hlavní náplní je příprava na poslední soud = eschatologický rys Augustinova myšlení, tj. end is near!).
V souvislosti s lineárním časem, a tedy předpovědí konce světa a spasení vytvořil Augustin dělení společnosti na obec boží a pozemskou, které neodpovídá dělení na církev a pohany – občané obou mohou být předurčeni ke spáse i k zatracení. V souvislosti s proměnou vztahu církve a státu přichází k chápání státu jako trestu za prvotní hřích: člověk ztratil schopnost rozlišit dobro a zlo, takže je zapotřebí instituce, která toto napravuje skrze sankce. Zákonodárství slouží k minimálními ukáznění, kázeň vůči státu je předpokladem k morální a náboženské kázni. Proto Augustin nabádá ke ctění světských zákonů, ale zároveň vyžaduje zrovnoprávnění a ochranu křesťanů státem. Pozdější spolupráce církve a státu (inkvizice) se o Augustína opírá.
Křesťanství přejímá od stoicismu především myšlenku rovnosti lidí, interpretovanou jako rovnost před bohem, myšlenku nevýznamnosti tělesného a tezi o přirozené dobrotě světa jako celku, která se stala základem teodiceje. Vedle toho navazuje na judaismus, východní náboženství (zmrtvýchvstání) a filosoficky pak na novoplatonismus. Filosofická návaznost byla velmi důležitá pro rozšíření křesťanství, jelikož původní judaismus byl pro vyšší vrstvy římské říše příliš primitivní, ve spojení s myšlenkami filosofie se tak stává křesťanství přijatelnějším. Heterogennost kořenů křesťanství však působilo i problémy, zejména pak při hledání jednotné koncepce člověka a světa. S těmito obtížemi se vyrovnává především apologetika a patristika, formulující základy křesťanského dogmatu.
Augustinus Aurelius
Je nejvýraznější postavou křesťanského dogmatu o společnosti a dějinách; žije v době římského míru; v roce 313 dochází ke zrovnoprávnění křesťanství s řeckými a římskými kulty, 391 pak uznání křesťanství za jediné povolené státní náboženství. Sic je dosud zmítáno věroučnými spory, což mělo být vyřešeno na koncilu v Nikáji v roce 325, je již v odlišné situaci od situace prvních apologetů. Z této situace vychází i Augustinus, jehož osobní život jakoby kopíruje římské vyrovnávání se s křesťanstvím.
Základním dílem křesťanského pojetí společnosti a dějin je Augustinovo dílo O obci boží, napsané v době zpustošení Říma Visigoty (410), což bylo částí pohanských Římanů dáváno za vinu právě křesťanům. V polemice Augustin jejich argumenty vyvrací a postupuje k teorii lineárních dějin, jelikož tradiční cyklické pojetí odporuje myšlence o věčné spáse. V tomto rámci přichází s novým způsobem periodizace dějin dle věku člověka na jednotlivé věky: rané dětství, dětství, jinošství, mládí, zralý věk a stáří. (Příchodem Krista vstoupilo lidstvo do stáří, jehož hlavní náplní je příprava na poslední soud = eschatologický rys Augustinova myšlení, tj. end is near!).
V souvislosti s lineárním časem, a tedy předpovědí konce světa a spasení vytvořil Augustin dělení společnosti na obec boží a pozemskou, které neodpovídá dělení na církev a pohany – občané obou mohou být předurčeni ke spáse i k zatracení. V souvislosti s proměnou vztahu církve a státu přichází k chápání státu jako trestu za prvotní hřích: člověk ztratil schopnost rozlišit dobro a zlo, takže je zapotřebí instituce, která toto napravuje skrze sankce. Zákonodárství slouží k minimálními ukáznění, kázeň vůči státu je předpokladem k morální a náboženské kázni. Proto Augustin nabádá ke ctění světských zákonů, ale zároveň vyžaduje zrovnoprávnění a ochranu křesťanů státem. Pozdější spolupráce církve a státu (inkvizice) se o Augustína opírá.
Středověké pojetí společnosti
Středověk se vyznačoval počátečním úpadkem vzdělanosti, jelikož se antické vědění přechovává pouze v omezené míře v souladu s křesťanským dogmatem, a rozvíjí se především teologie s pomocí filosofie. Zároveň se vzdělávání institucionalizuje na základě Boëthiova dělení na trivium a kvadrivium, a přesouvá se do klášterů. Rozpad Římské říše vede na západě k zániku a na východě ke spojení církve se světskou mocí. Nejvýraznějším případem institucionalizovaného vzdělání je tzv. karolinská renesance, kdy Karel Veliký potřeboval pro správu obnovené Západní říše římské armádu úředníků. Rozvoj zemědělské tvorby skrze nevolnictví, srovnávání kulturních rozdílů a hospodářský růst spojený s obnovou měst, vznik univerzit a kulturní výměna s arabským světem: to vše je charakteristické pro středověk a jeho pojetí společnosti a dějin.
Základním problémem středověké společnosti byly po celý středověk spory mezi světskou a církevní mocí o to, kdo má být komu podřízen; papež se odvolával na tzv. Konstantinovu donaci , světští panovníci ji byli ochotni uznat pouze v omezené míře. Na západě to vedlo k oslabování panovníků mezi sebou a na moci získával papež; v 7. st. se díky tomu objevila myšlenka božského původu státní moci, formulovaná Isidorem ze Sevilly a později papežem Řehořem VII. (1073-1085).
Tato myšlenka je spojena s Augustinovým pojetím státu jako prvotního hříchu a představuje v zásadě chápání panovníka jako vyslance boží moci na zemi (pojily se s tím zvláštní ceremonie korunování, či legendy typu schopnosti uzdravování apod.). Takové posvěcení státní moci však bylo zároveň chápáno jako určité podřízení světské moci té církevní; vycházelo se z analogie těla a duše, kdy má být stát podřízen církvi jako tělo duši. S tímto titulem mohl být proti panovníkovi, který nezachovával řád, neochraňoval slabé a netrestal hříšníky, veden odboj, vedoucí až k jeho svržení. Sloužily k tomu mimo jiné i tzv. klatby. Mimo to měli panovníci pro klérus zachovávat určitou míru imunity – nepodléhal světské moci, neplatili daně panovníkovi, v případě zločinu podléhali církevnímu soudu, a nikoli světskému.
V roce 754 vytvořil jako výraz vděku za pomoc během dynastického boje Pipin Krátký církevní stát. Významným sporem světské a církevní moci o to, kdo má jmenovat církevní hodnostáře byl na přelomu 11. a 12. tzv. boj o investituru (končí 1122), který byl doprovázen posilováním papežské moci, projevující se i vnitřním bojem církve – proti simonii (kupování církevních úřadů, zavedením celibátu, vytvořením nových pravidel volby papeže, čímž se k ní dostalo pouze kolegium kardinálů (1159)).
Situace oslabených měst Evropy se začala měnit na přelomu 10. a 11. století, odkud známe tzv. komunální hnutí bránící se příliš velkým nárokům světské i duchovní moci – snažila se, a často úspěšně, vybojovat samosprávu. Proti městům byla částečně zaměřena teorie trojího lidu vznikající od 11. století. Podle ní existují ve společnosti tři stavy: lid, rytíři a duchovní, které mají přesně určené role, a je hříchem se snažit tento systém narušit či měnit; objevil se však spor, kdo má ve společnosti vůdčí roli, a ačkoli duchovní souhlasně tvrdili, že jsou to oni, rozhořel se mezi nimi spor o církevní hierarchii. Sic tato teorie vcelku vystihovala skutečné rozdělení společnosti, později se začaly prosazovat pohledy uznávající více skupin; vrací se ve 12. století s počátky vývoje francouzského národního státu, když si bohatí měšťané nárokovali koupené úřady jako své vlastnictví – trojí lid je měl vrátit zpět na jejich místo v lidu.
S rozvojem zemědělství a hospodářství se postupně církev stává jedním z největších feudálů své doby, což vyvolalo vlny nevole, ježto to lid chápal jako zpronevěření se křesťanským ideálům (dobrovolné chudoby, demokratičnosti prvních křesťanských obcí.) K tomu dále přispívalo rozdělení společnosti na kleriky a laiky, přičemž docházelo v souladu s teorií trojího lidu i k omezování práv laiků. Kritika těchto skutečností byla zhmotněna v kacířských hnutích, objevujících se ve 12. století převážně ve městech – nejvýznamnější byla hnutí albigenských a valdenských. Albigenští odmítali stát a světské instituce, dělíc přitom společnost na dokonalé (v podstatě kněží, asketové), a věřící, kteří mohli vést normální život; hnutí posílilo autonomistické tendence na jihu Francie, pročež se proti němu spojilo francouzské království i církev a během svaté války byli potlačeni.
V souvislosti s bojem proti kacíři vzniká roku 1215 kazatelský dominikánský řád s úkolem vyhledávat a navracet kacíře do církve. V souvislosti s tím byli cvičeni především v argumentaci a povinování dalším vzděláváním sebe; s vyhledáváním byl spojen vznik inkvizice.
Přibližně ve stejné době (1223) vzniká i řád františkánský, reagující na změny tehdejší společnosti, který byl, byť nepřímo, spojen s hnutím valdenských. Vznik valdenských je spojen s kulturním růstem měst, kdy jejich obyvatelé museli mít alespoň základní vzdělání, aby mohli spravovat své záležitosti; právě vrstva obchodníků a řemeslníků byla nejvíce omezena exkluzivitou církevního způsobu života. Valdenští se pokusili o překlad bible do národního jazyka a usilovali o možnost vést kázání; obě tyto aktivity byly prohlášeny za kacířské, jejich vymizení však nevedlo ke zrušení obecné tendence.
Právě řád založený Františkem z Assisi (1181-1226) splňoval alespoň minimální požadavky přibližovat skrze kázání ve městech; nešlo však o řád s přísnou disciplínou a často se pohyboval za hranicí kacířství. Jelikož se i františkáni však museli nějak vzdělávat objevil se spor mezi univerzitami vedenými dominikány (Sorbonna), a františkány (anglické univerzity).
Ve 12. a 13. stoleté tedy dochází ke kulturnímu rozvoji, vzniku zárodků národních států a zakládání univerzit. Nová společnost byla diferencovanější nežli ta raného středověku, vznikají nové vrstvy s novými kulturními zájmy a postoji. Takové společnosti už nevyhovovalo zjednodušení pojetí augustinianismu – vznikla potřeba teorie nové, odpovídající jak struktuře společnosti, tak otázkám vztahu boha a člověka, člověka a přírody a mezilidských vztahů. Ve starověké tradici existovala autorita schopná tyto otázky zodpovědět, Aristotelés, avšak bylo zapotřebí jeho myšlenky sladit s křesťanstvím. Dosavadní tradice se opírala především o překlady jeho logických spisů z dílny Boëthia, díky arabské kultuře se však znovuobjevily i další z jeho prací. A tím, kdo aristotelskou metafyziku sjednotil s křesťanským dogmatem, byl Tomáš Akvinský.
Tomáš Akvinský
Ve svém díle vytvořil hierarchii vesmíru, ve kterém přibývá dobra vzestupně od hmoty – fauny a flóry – nehmotné bytosti (andělé), což odpovídá linii stvoření; nad tímto spočívá zásadně odlišné bytí, nestvořené a tvořící, bůh. Podle Akvinského má tato hierarchie analogii ve společnosti: odpovídá hierarchii stavů, nad nimiž stojí církevní hierarchie; společnost je řízena právem. Zde existuje opět několik rovin: věčné právo, známé jen bohu; přirozené právo, odvozené od věčného, projevující se v rozumném uspořádání a lidském rozumu (teoreticky by toto právo dostačovalo k založení společnosti); jelikož je však člověk slabý a hříšný a nedokáže se přirozeným řídit, potřebuje pozitivní (psané) právo, disponující explicitními sankcemi za jeho porušení. Pozitivní právo je spravedlivé pouze, pokud je v souladu s přirozeným, a tedy i božským právem; není-li, je třeba pozitivní odmítnout.
V teorii společnosti se Akvinský zcela spolehnul na Aristotela, odmítnul tvrzení o rovnosti všech lidí za cenu relativizace prvotního hříchu, a vycházeje ze zoon politikon souhlasil na nutnosti existence státu pro existenci člověka. Jedině životem ve společnosti a státu se může člověk přiblížit bohu; připouští tak možnost uznání i pohanského státu. Potřeba vlády pro něj vyplývá i z přirozené nerovnosti lidí, na které je založena oprávněnost feudální hierarchie a vlády – vládnout mají vynikající jednotlivci se smyslem pro spravedlnost. Poslouchat takovou vládu je příkazem jak věčného, tak přirozeného práva; jiná situace nastává, pokud sám panovník odmítá poslouchat příkazy věčného práva.
Vzniká tak možnost svrhnout panovníka, upozorňuje však na nebezpečí anarchie, která je horší než špatná vláda. Novinkou pro jeho dobu je připuštění existence soukromého vlastnictví a otroctví odvozeného z přirozeného práva; tradiční středověké společnosti byl Akvinský poplatný neuznáváním suverenity národního státu – všichni panovníci jsou vazaly papeže, což odvozoval z tradičního názoru o převaze duchovní a věčné moci nad dočasnou světskou.
Středověk se vyznačoval počátečním úpadkem vzdělanosti, jelikož se antické vědění přechovává pouze v omezené míře v souladu s křesťanským dogmatem, a rozvíjí se především teologie s pomocí filosofie. Zároveň se vzdělávání institucionalizuje na základě Boëthiova dělení na trivium a kvadrivium, a přesouvá se do klášterů. Rozpad Římské říše vede na západě k zániku a na východě ke spojení církve se světskou mocí. Nejvýraznějším případem institucionalizovaného vzdělání je tzv. karolinská renesance, kdy Karel Veliký potřeboval pro správu obnovené Západní říše římské armádu úředníků. Rozvoj zemědělské tvorby skrze nevolnictví, srovnávání kulturních rozdílů a hospodářský růst spojený s obnovou měst, vznik univerzit a kulturní výměna s arabským světem: to vše je charakteristické pro středověk a jeho pojetí společnosti a dějin.
Základním problémem středověké společnosti byly po celý středověk spory mezi světskou a církevní mocí o to, kdo má být komu podřízen; papež se odvolával na tzv. Konstantinovu donaci , světští panovníci ji byli ochotni uznat pouze v omezené míře. Na západě to vedlo k oslabování panovníků mezi sebou a na moci získával papež; v 7. st. se díky tomu objevila myšlenka božského původu státní moci, formulovaná Isidorem ze Sevilly a později papežem Řehořem VII. (1073-1085).
Tato myšlenka je spojena s Augustinovým pojetím státu jako prvotního hříchu a představuje v zásadě chápání panovníka jako vyslance boží moci na zemi (pojily se s tím zvláštní ceremonie korunování, či legendy typu schopnosti uzdravování apod.). Takové posvěcení státní moci však bylo zároveň chápáno jako určité podřízení světské moci té církevní; vycházelo se z analogie těla a duše, kdy má být stát podřízen církvi jako tělo duši. S tímto titulem mohl být proti panovníkovi, který nezachovával řád, neochraňoval slabé a netrestal hříšníky, veden odboj, vedoucí až k jeho svržení. Sloužily k tomu mimo jiné i tzv. klatby. Mimo to měli panovníci pro klérus zachovávat určitou míru imunity – nepodléhal světské moci, neplatili daně panovníkovi, v případě zločinu podléhali církevnímu soudu, a nikoli světskému.
V roce 754 vytvořil jako výraz vděku za pomoc během dynastického boje Pipin Krátký církevní stát. Významným sporem světské a církevní moci o to, kdo má jmenovat církevní hodnostáře byl na přelomu 11. a 12. tzv. boj o investituru (končí 1122), který byl doprovázen posilováním papežské moci, projevující se i vnitřním bojem církve – proti simonii (kupování církevních úřadů, zavedením celibátu, vytvořením nových pravidel volby papeže, čímž se k ní dostalo pouze kolegium kardinálů (1159)).
Situace oslabených měst Evropy se začala měnit na přelomu 10. a 11. století, odkud známe tzv. komunální hnutí bránící se příliš velkým nárokům světské i duchovní moci – snažila se, a často úspěšně, vybojovat samosprávu. Proti městům byla částečně zaměřena teorie trojího lidu vznikající od 11. století. Podle ní existují ve společnosti tři stavy: lid, rytíři a duchovní, které mají přesně určené role, a je hříchem se snažit tento systém narušit či měnit; objevil se však spor, kdo má ve společnosti vůdčí roli, a ačkoli duchovní souhlasně tvrdili, že jsou to oni, rozhořel se mezi nimi spor o církevní hierarchii. Sic tato teorie vcelku vystihovala skutečné rozdělení společnosti, později se začaly prosazovat pohledy uznávající více skupin; vrací se ve 12. století s počátky vývoje francouzského národního státu, když si bohatí měšťané nárokovali koupené úřady jako své vlastnictví – trojí lid je měl vrátit zpět na jejich místo v lidu.
S rozvojem zemědělství a hospodářství se postupně církev stává jedním z největších feudálů své doby, což vyvolalo vlny nevole, ježto to lid chápal jako zpronevěření se křesťanským ideálům (dobrovolné chudoby, demokratičnosti prvních křesťanských obcí.) K tomu dále přispívalo rozdělení společnosti na kleriky a laiky, přičemž docházelo v souladu s teorií trojího lidu i k omezování práv laiků. Kritika těchto skutečností byla zhmotněna v kacířských hnutích, objevujících se ve 12. století převážně ve městech – nejvýznamnější byla hnutí albigenských a valdenských. Albigenští odmítali stát a světské instituce, dělíc přitom společnost na dokonalé (v podstatě kněží, asketové), a věřící, kteří mohli vést normální život; hnutí posílilo autonomistické tendence na jihu Francie, pročež se proti němu spojilo francouzské království i církev a během svaté války byli potlačeni.
V souvislosti s bojem proti kacíři vzniká roku 1215 kazatelský dominikánský řád s úkolem vyhledávat a navracet kacíře do církve. V souvislosti s tím byli cvičeni především v argumentaci a povinování dalším vzděláváním sebe; s vyhledáváním byl spojen vznik inkvizice.
Přibližně ve stejné době (1223) vzniká i řád františkánský, reagující na změny tehdejší společnosti, který byl, byť nepřímo, spojen s hnutím valdenských. Vznik valdenských je spojen s kulturním růstem měst, kdy jejich obyvatelé museli mít alespoň základní vzdělání, aby mohli spravovat své záležitosti; právě vrstva obchodníků a řemeslníků byla nejvíce omezena exkluzivitou církevního způsobu života. Valdenští se pokusili o překlad bible do národního jazyka a usilovali o možnost vést kázání; obě tyto aktivity byly prohlášeny za kacířské, jejich vymizení však nevedlo ke zrušení obecné tendence.
Právě řád založený Františkem z Assisi (1181-1226) splňoval alespoň minimální požadavky přibližovat skrze kázání ve městech; nešlo však o řád s přísnou disciplínou a často se pohyboval za hranicí kacířství. Jelikož se i františkáni však museli nějak vzdělávat objevil se spor mezi univerzitami vedenými dominikány (Sorbonna), a františkány (anglické univerzity).
Ve 12. a 13. stoleté tedy dochází ke kulturnímu rozvoji, vzniku zárodků národních států a zakládání univerzit. Nová společnost byla diferencovanější nežli ta raného středověku, vznikají nové vrstvy s novými kulturními zájmy a postoji. Takové společnosti už nevyhovovalo zjednodušení pojetí augustinianismu – vznikla potřeba teorie nové, odpovídající jak struktuře společnosti, tak otázkám vztahu boha a člověka, člověka a přírody a mezilidských vztahů. Ve starověké tradici existovala autorita schopná tyto otázky zodpovědět, Aristotelés, avšak bylo zapotřebí jeho myšlenky sladit s křesťanstvím. Dosavadní tradice se opírala především o překlady jeho logických spisů z dílny Boëthia, díky arabské kultuře se však znovuobjevily i další z jeho prací. A tím, kdo aristotelskou metafyziku sjednotil s křesťanským dogmatem, byl Tomáš Akvinský.
Tomáš Akvinský
Ve svém díle vytvořil hierarchii vesmíru, ve kterém přibývá dobra vzestupně od hmoty – fauny a flóry – nehmotné bytosti (andělé), což odpovídá linii stvoření; nad tímto spočívá zásadně odlišné bytí, nestvořené a tvořící, bůh. Podle Akvinského má tato hierarchie analogii ve společnosti: odpovídá hierarchii stavů, nad nimiž stojí církevní hierarchie; společnost je řízena právem. Zde existuje opět několik rovin: věčné právo, známé jen bohu; přirozené právo, odvozené od věčného, projevující se v rozumném uspořádání a lidském rozumu (teoreticky by toto právo dostačovalo k založení společnosti); jelikož je však člověk slabý a hříšný a nedokáže se přirozeným řídit, potřebuje pozitivní (psané) právo, disponující explicitními sankcemi za jeho porušení. Pozitivní právo je spravedlivé pouze, pokud je v souladu s přirozeným, a tedy i božským právem; není-li, je třeba pozitivní odmítnout.
V teorii společnosti se Akvinský zcela spolehnul na Aristotela, odmítnul tvrzení o rovnosti všech lidí za cenu relativizace prvotního hříchu, a vycházeje ze zoon politikon souhlasil na nutnosti existence státu pro existenci člověka. Jedině životem ve společnosti a státu se může člověk přiblížit bohu; připouští tak možnost uznání i pohanského státu. Potřeba vlády pro něj vyplývá i z přirozené nerovnosti lidí, na které je založena oprávněnost feudální hierarchie a vlády – vládnout mají vynikající jednotlivci se smyslem pro spravedlnost. Poslouchat takovou vládu je příkazem jak věčného, tak přirozeného práva; jiná situace nastává, pokud sám panovník odmítá poslouchat příkazy věčného práva.
Vzniká tak možnost svrhnout panovníka, upozorňuje však na nebezpečí anarchie, která je horší než špatná vláda. Novinkou pro jeho dobu je připuštění existence soukromého vlastnictví a otroctví odvozeného z přirozeného práva; tradiční středověké společnosti byl Akvinský poplatný neuznáváním suverenity národního státu – všichni panovníci jsou vazaly papeže, což odvozoval z tradičního názoru o převaze duchovní a věčné moci nad dočasnou světskou.
První čtyři věty
První pohledy na společnost začínají uvědoměním si rozdílnosti společnosti od přírody (fysis x nomos). Antičtí myslitelé pozorovali, popsali, či vytvořili různá uspořádání společnosti. Středověcí dogmatici se snažili zejména obhájit nadvládu církve nad státem.
První pohledy na společnost začínají uvědoměním si rozdílnosti společnosti od přírody (fysis x nomos). Antičtí myslitelé pozorovali, popsali, či vytvořili různá uspořádání společnosti. Středověcí dogmatici se snažili zejména obhájit nadvládu církve nad státem.
Žádné komentáře:
Okomentovat