- obecná
charakteristika jejich systémů
- zdůvodnění
postoje skeptiků
- souvislost
fyziky a etiky ve stoicismu a epikúreismu
- PL:
Epikúrův list Hérodotovi a Epikúrův list Pýthokleovi, v:
Díogenés Laertios, Životy, názory a výroky proslulých filosofů X
(22 s.).
- SL: /do/rect/el/estud/ff/ps10/phil/web/indexPaL.html.
Svoboda, L., “Stoikové. Marcus Aurelius”, v: Marcus Aurelius
Antoninus, Hovory k sobě, Antická knihovna, sv. 1. Praha: Svoboda,
1969.
Stoicismus
Stoická filosofie začíná postavou Zenóna z Kitia, který se učil u kynika Kratéta, platonika Xenokrata a megarika Stilpóna. Jeho nástupci byli Kleanthés (komentář k Hérakleitovi) a Chrýsippos (hlavní autor dochovaných pramenů starší stoy). Střední stou tvořili Panaitios (peripatetické prvky) a Poseidónios (učitel Cicera). Mladou stou tvoří Seneca, Epiktétos a Marcus Aurelius.
logika
fyzika
etika
Toto klasické rozdělení filosofie na tři oblasti pochází už od Zénóna. On sám však mohl být inspirován podobnými úvahami v platónské Akademii.
Rozdělení ovšem neznamená, že filosofii tvoří tři nesouvisející okruhy problémů. Naopak stoický systém je velmi provázaný a tvoří nedělitelný celek. Rozlišení tří částí je záležitostí spíše postupu studia než samotné filosofie. Stoický mudrc - jako nejvyšší ideál stoické filosofie - se (na rozdíl od epikúrejce) nutně vyznačuje vysokou kompetentností ve všech částech.
Úkolem člověka je žít ve shodě s přírodou = s vlastní přirozeností. Příroda, jsouc řízena božským logem, je totiž nejenom skutečností, nýbrž - jakožto božská - i hodnotou a vzorem. Moudrý člověk má uznat její dokonalost a neprotivit se jí.
Podstatou božské prozřetelnosti je rozumnost, na níž má člověk, tj. lidská přirozenost, podíl. Proto žít ve shodě s přírodou znamená žít podle rozumu, na základě vědění o božském řízení přírody. Fyzika (a s ní i logika) tedy je pro správný lidský život zcela nezbytná, poznání přírody podmiňuje blaženost - na rozdíl od Epikúrovy filosofie.
Epikureismus
Kritériem pravdy jsou smyslové vjemy, pojmy a city.
Údaje smyslů nemohou být ničím vyvráceny.
Pojem (πρόληψις) je pochopení nebo správné mínění nebo obecný poznatek uložený v mysli = vzpomínka na často se opakující jev.
Mínění (δόξα nebo také ὑπόληψις) může být pravdivé (ἀληθής) i klamné (ψευδής). Pravdivé je, pokud není vyvráceno smysly; je-li smysly vyvráceno, je klamné.
Tato pluralita možných výkladů, která nevede a nechce vést k poznání jediné skutečné příčiny, prozrazuje, že podle Epikúra není detailní poznání přírody nezbytným lidským úkolem.
Pluralita výkladů se ovšem netýká základních "fyzikálních" pouček např. o tom, že vše je z atomů a prázdna, že vše nic nevzniká z nejsoucna, že atomy se pohybují po celý čas... Kritériem potřebné hloubky totiž je dosažení duševního klidu (DL X, 85). K tomu musíme jednoznačně znát fyzikální podstatu světa, nikoli však podstatu konkrétních nebeských a atmosférických jevů. Tedy - musíme znát atomy, nikoli skutečnou příčinu a podstatu blesku.
Skepticismus
Zdržení se úsudku přináší blaženost.
Zdůvodnění postoje skeptiků
Cílem je stejně jako u epikurejců a stoiků vnitřní klid a
nezávislost. Výchozím předpokladem je, že toho dosáhneme tehdy, když si
dokážeme vytvořit zdůvodněný úsudek o skutečnosti. Timon: ke štěstí je třeba
uvážit:
1. Jaké jsou podstaty věcí?
- Jaké stanovisko k nim máme zaujmout?
- Co nám z toho vzejde?
Odpovědi demonstrující skepsi:
Ad. 1.Nelze poznat podstatu věcí. Lze o nich totiž
vypovídat navzájem opačné soudy.
Ad. 2. Proto bychom se měli zdržet úsudku a přijmout
jejich nepoznatelnost. (Různí lidé různé názory na věc)
Ad. 3. Zdržení se úsudku přináší blaženost. Netrápí
nás otázky a ani žádosti. -> Apatheia.
Jde o posouzení představ ke zjištění, které jsou pravdivé, a které
klamy. Epistemologické ověření však selhává, jelikož proti každému tvrzení je
možné postavit stejně silné a s prvním neslučitelné (isosthenia). A
jelikož se skeptik nepovažuje za způsobilého mezi oběma rozhodnout, zdržuje se
úsudku (epoché), které je pravdivé a které klamné. Najednou tak dosahuje svého
praktického cíle: vnitřního klidu (ataraxia).Souvislost fyziky a etiky ve stoicismu a epikúreismu
Stoicismus
Úkolem člověka je žít ve shodě s přírodou = s vlastní přirozeností. Příroda, jsouc řízena božským logem, je totiž nejenom skutečností, nýbrž - jakožto božská - i hodnotou a vzorem. Moudrý člověk má uznat její dokonalost a neprotivit se jí.
Podstatou božské prozřetelnosti je rozumnost, na níž má člověk, tj. lidská přirozenost, podíl. Proto žít ve shodě s přírodou znamená žít podle rozumu, na základě vědění o božském řízení přírody. Fyzika (a s ní i logika) tedy je pro správný lidský život zcela nezbytná, poznání přírody podmiňuje blaženost - na rozdíl od Epikúrovy filosofie.
Epikúreismus
Fyzika je založena na třech ontologických principech, které odrážejí parmenidovský původ:
1. Nic nevzniká z nejsoucna – zkušenost: každá bytost vzniká z odpovídající příčiny.
2. Nic nezaniká v nejsoucno – zkušenost: zanikalo-li by, nic by už neexistovalo.
3. Vesmír byl vždy takový, jaký je nyní, a vždy takový bude – důsledek 1. a 2.
V rámci etiky jsou hodnotové soudy rovněž v posledku zdůvodněny bezprostředními vjemy – Epikúros pozoruje chování živočichů, a tvrdí, že normu usilování o slast a vystříhání se bolesti lze pozorovat stejně jako teplo ohně nebo sladkost medu. Vychází z Platónova rozlišení: bolest = rozrušení přirozeného stavu, slast = počitek znovuobnovení přirozeného stavu, absence obou = neutrální stav. Upravuje jej: spojuje znovuobnovení přirozeného stavu s absencí bolesti = katastemická slast. Tato slast je jak cílem života, tak nejvyšší formou slasti.
Cílem epikureismu je zbavení se především duševní bolesti (strachu ze smrti a z Bohů); Epikurova etika bývá nazývána hédonismem či egoistickým hédonismem.
Hierarchie slasti a bolesti (rozlišení tělesné x duševní:
1. Katastemická slast – znovuobnovení přirozeného stavu a absence bolesti, slast duše.
2. Tělesná slast – znovuobnovení přirozeného stavu.
3. Tělesná bolest
4. Duševní bolest – odvozená od tělesné (očekávání / vzpomínka na tělesnou bolest.)
1. Hlavním cílem je poukázat, že duševní bolest je neodůvodněná, čímž je zrušena (argument proti strachu ze smrti – ještě tu není smrt / už tu není Já).
Rozum pomáhá chránit před propadnutím žádosti odlišením přirozených (nezbytné a přirozené: jídlo, pití, spánek; přirozené, ale ne nezbytné: erotika, sex) a lichých žádostí. Naplnit se musí pouze nezbytné žádosti, protože nám jinak hrozí bolest; ostatní je možné ignorovat. Námitka: ne každá slast je dobrá; odpověď: kalkul slasti.
Hodnota ctnosti je instrumentální: udává podmínky slastného života (nutnou a dostačující) – mravní poznání zakládá umění života. Utrpení a neřesti jsou choroby duše. Opozice Aristotelově tvrzení zoon politikon založeném na výhodě řeči oproti zvířatům, vychází z Epikurovy kanoniky – řeč oproti vnímání neodhaluje novou skutečnost. Nelze tedy hovořit o přirozeném společenství, jelikož jde vždy o smlouvu o vzájemném neškození. Motivem pro smlouvu je egoismus, individuální prospěch. O tom, zda lze tak zdůvodnit i přátelství, jsou vedeny spory:
a) Ryze egoistické zdůvodnění (můj prospěch z přátelství má přednost).
b) Přátelství o sobě je hodnotné.
c) Přátelství mudrců – úmluva mezi egoismem a altruismem.
Bůh nezasahuje, je blažený, a pocity lidí jsou mu cizí. Představuje mravní ideál – na jeho nepomíjivosti se lze podílet životem v přítomnosti. Člověk musí být svobodný od společenských tlaků a klamných potřeb
První čtyři věty
Helénismus je ohraničen smrtí Alexandra Velikého (323 př.n.l.) a bitvou u Aktia (31 př.n.l.), kterou se otevírá doba císařského Říma. Řekové - z hlediska dějin filosofie je podstatné, že se to týká i Athéňanů - se tedy v nejlepším případě mohli krátce těšit politické svobodě, jíž si však v rozbouřené době vůbec nemohli být jisti.
Z hlediska politického uspořádání byly velké helénistické říše monarchiemi, v nichž se veškerá moc soustředila v rukou panovníka, který vládl pomocí své družiny ("příbuzní", "přátelé") a dobře organizované byrokracie.
Převažuje odloučení speciálních věd od filosofie (v klasickém období byly speciální vědy součástí filosofie) zaměření se na etiku.
Žádné komentáře:
Okomentovat